Gentrifikaci živí korporace

S gentrifikací Washingtonu máte dlouholeté zkušenosti jako výzkumnice i jako jeho obyvatelka. Jaký vliv měla gentrifikace na město v minulosti a jak se zde projevuje nyní?

Ve Washingtonu jsem se narodila. Moje rodina se pak brzy odstěhovala, nicméně v roce 2000 jsem se vrátila zpátky, takže tu žiji nějakých třiadvacet let. Na první pohled je zřejmé, že gentrifikace je ve Washingtonu významná, a to i historicky. Signifikantní je, že se to slovo používá na denní bázi od sedmdesátých let nikoliv jako odborný termín, ale jako naprosto běžný výraz – každý ví, o čem je řeč.

V dobové literatuře byla gentrifikace obvykle vnímána jako primárně ekonomický fenomén, jako vyjádření skutečnosti, že bohatí vytlačují chudé ze společného městského prostoru. Vychází to z britského způsobu užívání slova, jež se primárně zaměřuje na ekonomický třídní boj – takový je i přístup ekonomického geografa a šiřitele myšlenky práva na město Davida Harveyho. Toto pojetí ale nezachycuje současnou realitu ani ve Velké Británii, ani ve Spojených státech, kde gentrifikace zahrnuje také rasové kategorie a proces rasové exkluze. Běžné použití tohoto slova lidmi – ať už šlo o komunitní lídry, nebo zkrátka o řadové obyvatele – tak vždy obsahovalo také kategorie rasy a třídy. Odborná literatura byla při zapojování těchto fenoménů do konceptu gentrifikace poměrně pomalá, zatímco komunity daný pojem v tomto smyslu použí­valy běžně.

Můžeme identifikovat nějaký konkrétní moment, kdy tento termín vznikl, respektive událost, na kterou reagoval?

Užívání slova se objevuje v souvislosti s krizemi amerických měst – v roce 1975 zbankrotoval New York a Washington měl v té době podobné problémy. V návaznosti na fiskální krize se města čím dál víc snažila nastoupit cestu neoliberálních politik: vydělat peníze, zvýšit příjmy a přilákat nové obyvatele. V důsledku toho vznikly nové obchodní politiky, které se s krizí měly vypořádávat přímo uvnitř měst. Právě to vedlo ke gentrifikaci, a to je tedy také moment vzniku konceptu.

Základy pro problém gentrifikace nicméně položil už dřívější vývoj – a to platí i pro Washington. Pokud chápeme gentrifikaci jako hromadný proces renovace obydlí tak, aby vyhovovala střední nebo vyšší střední třídě, odehrávala se už ve dvacátých letech v Georgetownu, což je velmi známý raný případ, anebo v padesátých a šedesátých letech v Capitol Hill. Existují tedy různé vlny gentrifikace. Aktuálně se nacházíme zhruba ve čtvrté vlně, která má ovšem odlišné charakteristiky, protože už dávno nespočívá jen v renovacích budov, jakkoli k nim stále dochází. Příkladem této poslední vlny je Wharf – obrovská korporátní struktura na břehu řeky, která je vlastně novou částí města.

Jestliže se tedy nacházíme ve čtvrté vlně gentrifikace, co je pro ni charakteristické? Můžeme například říct, že má globálnější charakter nebo že více ovlivňuje město jako celek?

Dalo by se prohlásit, že pro čtvrtou vlnu je významnější vliv korporací. Můžete ji pozorovat po celém světě a všude vypadá stejně, má stejné atributy v Londýně, New Yorku i v Praze. Od vnějších, vizuálních a architektonických znaků – může jít třeba o typ osvětlení, určité druhy restaurací nebo obchodů – až po účel, který tyto změny pohání. Představuje určitý typ globálně homogenní kultury. Svým studentům například ráda ukazuji video z části jihoafrického Johannesburgu. Reprezentuje korporátní propagandu, která má lidi motivovat k tomu, aby se nastěhovali do tohoto nového, výrazného a trendy místa. Ale když se na video díváte, nejste si jisti, v které části světa se vlastně nachází. Vypadá jako mnoho dalších míst v nespočtu zemí, má všechny „globální kvality“.

V procesech gentrifikace ovšem kapitál nezastane všechnu práci sám o sobě. Kdyby šlo jen o kapitál, ta místa by zanikla, lidé by je opustili. Aktéři gentrifikace potřebují, abychom gentrifikovaná místa obývali a vytvářeli v nich něco zajímavého. To znamená, že uvnitř procesu gentrifikace musí existovat také něco, co je pro kapitál potenciální hrozbou, co je nicméně nakonec možné kooptovat a proměnit v cosi esteticky příjemného. Ve Washingtonu můžeme určitě vidět obojí. Což znamená, že gentrifikace jde ruku v ruce s tím, kdo a jakým způsobem ve městě žije.

Když se vrátíme k otázce rasových nerovností, jakou roli sehrály v kontextu gentrifikace ve Washingtonu ve srovnání s dalšími městy v USA?

Vždy jsem vnímala jako pozitivní věc, že Washington je město aktivních lidí – to myslím platí už desítky let. Mnozí lidé sem přicházejí, protože jsou skvělými organizátory. A přestože samotná organizace událostí může být relativně vyprázdněná, je také schopná nést poměrně silný politický náboj a vypovídá něco i o charakteru obyvatel. Jsou velmi sociál­ní a jsou si vědomi toho, že v případě potíží mohou organizovat lidi kolem sebe a řešit problémy sami. Vedle toho je Washington tradičně městem hnutí black power. V roce 1973 vznikl takzvaný Home Rule Act, který po sto letech zakotvil pro Washington právo volit si vlastního starostu a členy rady, spolu s některými dalšími volebními právy. Během následujících let docházelo k tomu, že byli voleni lídři černošského hnutí a další velmi radikální kandidáti. Existuje zde tedy tradice sebeorganizování spojená s hnutím black power, která zahrnuje schopnost sociální akce, kolektivní paměť a schopnost sebeobrany. To, že se umíme organizovat, tak v kontextu gentrifikace vyvolává obranné mechanismy, které situaci ve Washingtonu činí poměrně specifickou.

Předpokládám, že zásadní vliv na socioprostorové proměny Washingtonu má také skutečnost, že je hlavním městem USA. Do metropole se tak stěhují vládní úředníci nebo zaměstnanci nadnárodních korporací. Jaký je váš pohled na tyto procesy?

O Washingtonu se často mluví jako o federálním a zároveň lokálním městě. Někdo má za to, že tím pádem zde vedle sebe existují dva paralelní světy, jejichž příslušníci se ani nepotkávají. Myslím si ale, že už to dávno není pravda. Fakt, že ve městě sídlí federální vláda, v jistém smyslu odjakživa představoval problém, protože D. C. vždycky fungovalo jako laboratoř pro různé experimenty, často spojené s rozličnými konzervativními snahami a s nimi spojenými zákony. Howard Gil­lette v roce 2006 napsal knihu Between Justice and Beauty, která popisuje schizofrenní proces, kdy se střetá potřeba elit vytvořit krásné hlavní město se snahou jiných vytvářet město spravedlnosti, přičemž tento boj probíhá v rámci jediného města.

K největším ekonomickým odvětvím ve městě patří realitní sektor a – možná pře­kvapivě –
také finance. To znamená, že Washington reálně představuje jedno z těch globálních měst, o kterých píše socioložka Saskia Sassen a která charakterizuje přebujelost finančního sektoru. Finanční moc a aktivní role realitního sektoru, podporovaná realitními asociacemi, které zde sídlí, jako jsou asociace developerů, asociace realitních agentů a podobně, pak dávají těmto uskupením organizační sílu. Navíc jsou s městem přímo spojeny skrze své zaměstnance, kteří tu často bydlí a mohou se zapojit do různých sociálních akcí. To vytváří rozpor mezi pojetím města jako sídla asociací a firem, a jako místa, kde je možné vydělávat spoustu peněz.

Zajímavé je téma takzvaných BIDs – business improvement districts, tedy „oblastí rozvíjených podnikáním“. Například ve čtvrti Adams Morgan je členem BID také banka Truist, která vlastní pozemek bývalé Plazy, rozsáhlého parku, jemuž uzmula klíčovou komunitní funkci a chce na něm stavět. Zdá se tedy, že BIDs na jedné straně podporují některé aspekty komunitního života, ale na straně druhé se stávají zásadními gentrifikačními elementy. Můžete jejich roli trochu přiblížit?

O tomto fenoménu píše výzkumnice Susanna Schaller, která srovnává situaci ve Washingtonu a New Yorku. Jak tomu rozumím já, BIDs v zásadě představují způsob, jak přesunout určité úkoly veřejné správy do soukromé sféry. Takže například místo toho, aby samosprávy organizovaly nějaké místní akce nebo iniciativy, dělají to soukromé skupiny či společnosti, malé i velké. Za členství v BID platí měsíční poplatky a díky tomu se mohou zaplatit různé komunitní aktivity. Může přitom jít o jakoukoli společnost, která v oblasti sídlí – každá čtvrť má svou vlastní BID.

Je členství pro místní podnikatele povinné?

Formálně to tak nejspíš není, ale v praxi to fungovat může – členství totiž společnostem a firmám poskytuje přístup k dění ve čtvrti a k možnosti ovlivňovat jej.

Vždy jsem měl problém u konkrétních BIDs, s nimiž jsem se setkal, rozeznat jejich komunitní rozměr. Obvykle měly akce podobu záboru ulice, který sloužil k prodeji nejrůznějších produktů, ale bez většího přesahu nebo zohlednění lokálních problémů a organizování místních obyvatel. Souhlasíte s tím, že jde o obvyklý model?

Ano. A navíc třeba tady v Adams Morgan BID funguje poměrně chaoticky – například o záborech ulic se zpravidla nedozvíte dřív než v den, kdy na ně dojde. Z mého pohledu je to prostě určitý způsob, jak privatizovat řízení města.

Ve svém článku pro časopis International Journal of Urban and Regional Research sledujete v kontextu gentrifikace příběh jedné murální malby ve Washingtonu, kde vždy bylo silné umělecké podhoubí. Jaká je role umění v ulicích i mimo ně v souvislosti s gentrifikací?

Ten článek je hodně specifický – věnuje se konkrétnímu člověku, který tam ten murál vytvořil. Všichni říkali, že šlo o komplikovanou osobnost s až fašistickými spády. Murály jsou podle mě využívány všemi možnými politickými směry. Vybavuji si jednu knihu o murálech v Los Angeles, která popisuje, jak murály reflektují prostředí, ve kterých se vyskytují. Ve východním Los Angeles vznikalo spoustu murálů podél nové dálnice a stejný jev nastal i v dalších amerických městech v souvislosti s výstavbou prvních městských dálnic. Ty murály byly velmi radikální, často spojené s latinskoamerickými komunitami požadujícími ukončení vystěhovávání. V těsné blízkosti zároveň vznikala jiná umělecká díla určená pro jiné publikum – s pozitivním hodnocením motorizace města. Jedním z autorů byl T­-bo, populární, buržoazní umělec ze západního pobřeží. A ve Washingtonu je podle mě situace obdobná. Někde vidíte zvláštní murály podporující komerci a jinde takové, které komercializaci vzdorují nebo nesou nějaké úplně jiné významy. Nicméně faktem je, že murály mohou fungovat i jako eskalační faktory gentrifikace.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.