Veřejný prostor je dnes do velké míry heterosexualizovaný, vytvořený muži, a skrývá řadu nástrah pro ženy i queer obyvatelstvo. Změnu by mohlo přinést zapojení všech občanů nejen do rozhodování o politickém vedení města, ale i do samotného urbánního plánování.
Jak by se měla města proměnit, aby sloužila všem svým obyvatelům? Takovou otázku si ve vztahu k ženám položila kanadská urbánní geografka Leslie Kern v knize Feminist City: Claiming Space in a Man-Made World (Feministické město. Nárok na prostor ve světě vytvořeném muži, 2020). Jak by mělo vypadat město skutečně přístupné a přívětivé pro matky, pečovatelky, ženy jiné než bílé barvy pleti nebo ženy se specifickými potřebami? Rozšiřme tento drzý dotaz ještě o kategorii queer, nebinárního, trans a jiného genderově a sexuálně nonkonformního obyvatelstva, a urbánní plánovači mají zaděláno na problém.
Geografie sexualit
Podle Kern si ženy musí ve městě neustále vytvářet mentální mapy nebezpečných a bezpečných míst. Neosvětlené tunely a podchody nebo místa odříznutá od zbytku městské zástavby generují nejrůznější hrozby zvláště pro ty obyvatele, kteří jsou ve veřejném prostoru již po staletí v submisivní pozici. Ve snímku Pedra Almodóvara Vše o mé matce (Todo sobre mi madre, 1999) pročesává hlavní hrdinka Manuela noční ulice okrajové části Barcelony ve snaze vypátrat otce svého syna, který se živí prostitucí. Najednou spatří zápolící dvojici. Vyskočí z taxíku a agresora brutálně mlátícího trans ženu udeří do hlavy kabelkou, do které předtím schovala kámen. V sexuální pracovnici rozpoznává svou bývalou spolubydlící, a rozhodne se ji doprovodit do lékárny. „Kde tady seženeme taxíka?“ ptá se. „Možná tam. Snad budeme mít štěstí a cestou nás nepřepadnou.“ Scéna dobře ilustruje nedostatek klíčových služeb na místech segregace. Ukazuje ale také internalizovaný strach, který si v sobě nese snad každá žena, queer člověk a všichni ti, kdo zažívají strukturální i fyzické násilí.
Obor geografie sexualit vznikl v devadesátých letech a sexualitu nazírá ve vztahu k sociální třídě, genderu a rase jakožto aspektům, které diferencují, hierarchizují a strukturují společnost. Na sexualitu je nahlíženo ze sociálně-konstruktivistické perspektivy: ve středu zájmu stojí geografické aspekty sexuálního chování a to, jaké specifické rysy sociální kontroly či segregace sexualita generuje. Feministické geografie pak zkoumají rozdílné socioprostorové podmínky žen a mužů a queer geografie zjišťuje, jak je veřejný prostor a každodenní život společnosti heterosexualizovaný.
Dříve geografie zkoumala hlavně prostorové rozmístění gay osob ve velkých městech – ať už se jednalo o chicagskou školu urbánní sociologie z dvacátých let, nebo výzkum koncentrace gay podniků v San Franciscu, který na počátku osmdesátých let provedl Manuel Castells. Na konci téže dekády vrcholila snaha porozumět faktorům, které nutí neheterosexuální osoby shlukovat se v „gay čtvrtích“. Podnětem byl mimo jiné útok amerických policistů na Stonewall Inn v New Yorku, po němž vznikly dodnes pořádané průvody queer hrdosti. Pro město nahlížené z queer perspektivy jsou přitom tyto průvody klíčové i proto, že díky nim dochází k narušování heteronormativity, která ulicím většinu času dominuje.
Potřeba setkávání
Architektka, výzkumnice a teoretička Pavla Melková z vlastní praxe vyvozuje, že lidé, kteří rozhodují o zásazích do struktury města, často nevědí, jak změnu designovat, protože z vlastního života ty nejcitlivější speciální potřeby neznají. Specifické zásahy, které by učinily město inkluzivnějším, pak často chápou jako něco nadbytečného. Výsledky nevhodného rozhodování a plánování trefně kritizuje transdisciplinární umělec*kyně RA Walden ve svém performativním textu o queer utopii postižených a nemocných Notes from the Underlands (Zápisky ze světa pod zemí): „Nestačí postavit rampu, tu rampu musíte také použít a sjet po ní za námi do podzemí. Promlouváme z trhlin mezi prostory, do kterých nás nepouštíte. Otevřete dveře! Strhněte příčky! Zrušte schody a nedostupné prostory!“
Podle americko-kanadské novinářky, teoretičky a aktivistky Jane Jacobs má dobře fungující město vypadat jako mozaika poskládaná z obchodů, kaváren, škol, knihoven a míst, kde se dá bezpečně trávit čas jak ve dne, tak v noci. Její koncepce města vyzývá obyvatelstvo k „pozorování“ – přispívání k bezpečnosti zdola a obecné angažovanosti. Naše každodenní drobné interakce v ulicích podle Jacobs mohou proměnit podobu veřejného života ve městě. Je přitom důležité myslet na reálnou skladbu obyvatelstva a nevnímat město jen očima bílého, zaměstnaného a zabezpečeného heterosexuální muže.
Jacobs trvá na tom, že k transformaci měst nedojde prostřednictvím tržních sil, ani snahou o všeobecný konsenzus, ani v důsledku rozkladu infrastruktury. Místo toho volá po inkluzivnějším přístupu k přetváření městské sféry a v její přestavbě spatřuje komunitní proces. Také američtí urbanisté Janette Sadik-Khan a Seth Solomonow ve své knize Streetfight: Handbook for an Urban Revolution (Pouliční boj. Příručka městské revoluce, 2017) volají po urbanismu přinášejícím dlouhodobé výsledky, ne jen ty, které lze vykázat na konci daného projektu. Města by se podle nich vůbec neměla projektovat z kanceláří vzdálených lokalitám, kterými se architekti a urbanisté zabývají.
Příležitost k tomu, aby se do plánování namísto mužů kreslících mapy v ateliérech zapojili lidé, kteří místním problémům skutečně rozumějí, spatřuje americký sociolog Richard Sennett ve své koncepci anarchistického města kladoucí důraz na zkušenost života v komunitě. Zásadní je setkávání, třeba i konfliktní, různých skupin obyvatel, kteří by byli nuceni organicky řešit vzniklé spory a vyvozovat z nich okamžité změny. Pokud je konflikt ve veřejné sféře dovolen a byrokratické postupy zespolečenštěny, přichází podle Sennetta nutně i větší citlivost vůči veřejným problémům, včetně urbánního plánování. Jak říká Melková, architektura není jen stavění, ale především ovlivňování prostředí kolem nás. Všechny disciplíny, které se podílejí na jeho vytváření, by měly komunikovat s jeho obyvateli. Jak tato komunikace probíhá, pokud k ní vůbec dochází, ovšem v současnosti není v naprosté většině případů transparentní.
Autorka je socioložka.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.