Zbojníci, mafiáni a davy

Eric Hobsbawm patří k nejuznávanějším historikům 20. století, v češtině však bylo vydáno jen několik málo jeho děl, přičemž kromě Věku extrémů (1994, česky 1998) nejde o žádné z těch, která mu vydobyla zasloužené renomé. Je paradoxem, že ačkoli byl po celý život členem Komunistické strany Velké Británie, v předlistopadovém Československu mu vyšla pouze knížka o jazzu (pod pseudonymem Francis Newton). Spíš než Hobsbawmův malý zápal pro rigidní politickou linii britských komunistů (jeho představám byla bližší politika Komunistické strany Itálie) bylo příčinou jeho pojetí moderních dějin, jež nesouznělo s dobovým československým mainstreamem, zejména ne s tím normalizačním. Vyjma zmíněného bestselleru, který se řadí k nejoceňovanějším syntézám dějin 20. století, tak máme k dispozici jen zmíněnou pseudonymní Jazzovou scénu (1959, česky 1973), útlou práci Národy a nacionalismus od roku 1780 (1995, česky 2000) a esejisticky pojatou knížku Globalizace, demokracie a terorismus (2007, česky 2009). Trilogie The Age of Capital (Věk kapitálu, 1962), The Age of Empire (Věk impéria, 1975) a The Age of Extremes (Věk extrémů, 1987), která patří k tomu nejdůležitějšímu, co britský historik napsal, na překlad dosud čeká. Letos ovšem v češtině vyšla alespoň autorova první větší práce z konce padesátých let, Primitivní rebelové (Primitive Rebels, 1959). Ačkoli stojí z různých důvodů na okraji jeho díla, je v některých ohledech velmi aktuální.

Lidový odpor

Primitivní rebelové se, jak Hobsbawm vysvětluje v úvodu, věnují archaickým formám „společenské agitace“. K těm patří „zbojnictví a zbojníci typu ‚Robin Hood‘, tajná vesnická společenství, nejrůznější rolnická revoluční hnutí milenialistického typu, preindustriální městské ‚davy‘, dělnické náboženské sekty a rituály raných dělnických a revoluční organizací“. Primitivní jsou ovšem pouze formy odporu, jimž se kniha věnuje, nikoli jejich kontext – všechna zkoumaná hnutí jsou spjata s modernitou, tedy s 19. a 20. stoletím, a dobře znají jak moderní stát, tak třídní vykořisťování.

Britský historik své knize přiznává omezené ambice dané omezeným stavem poznání. Jevy, jimž se věnuje, vznikaly v prostředí s nízkou gramotností, zprávy o nich uchovávaly písně a ústně tradované historky a do písemné kultury zpravidla pronikaly pouze jako novinářské senzace nebo – jako v případě tajných revolučních bratrstev z let 1789 až 1848 – záznamům unikají ze samé své podstaty. Hobsbawm sdílel se svým generačním souputníkem a přítelem E. P. Thompsonem, autorem monumentálního díla The Making of English Working Class (Vytváření anglické dělnické třídy, 1963), zájem o formy lidového odporu předcházející organizovanému dělnickému hnutí, na rozdíl od něj však měl, přinejmenším v době, kdy psal Primitivní rebely, rigidnější představu o dějinné úloze těchto hnutí. Dobře je to vidět na hodnocení jejich milenialismu, který podle něj byl inherentní i organizovaným revolučním stranám, u nichž ovšem byl podřízen jejich sebeuvědomění, tj. že nejsou jen „o sobě“, ale rovněž „pro sebe“.

V tomto smyslu o svých „primitivních rebelech“ autor mluví jako o jevech „okrajových“. Což platí i z hlediska geografického, protože řada z nich je lokalizována na zaostalou periferii Evropy – do jižní Itálie a na španělský venkov. Z hlediska historické vědy průlomově se tak Hobsbawm věnuje sicilské Mafii a zmiňuje i Camorru a ’Ndranghetu; české a slovenské čtenáře pak nepochybně potěší, že se v knize objevují také Jánošík a Nikola Šuhaj.

Spisovatel mezi historiky

„Nic nepoznamená lid tak hluboce jako významné revoluce, které prožil“ – podobné výroky, které jsou zároveň bonmotem i hlubokým historickým postřehem, jsou pro Hobsbawma charakteristické. Ne náhodou byl jedním z důvodů jeho proslulosti styl psaní. Ačkoli byl rodilým Angličanem jen do jisté míry (jeho otec byl polsko­-židovský emigrant, matka rakouská Židovka, on sám se narodil v egyptské Alexandrii, vyrůstal ve Vídni a v Berlíně a do Británie přesídlil až jako šestnáctiletý), patřil k nejlepším spisovatelům mezi britskými historiky. Bohužel, jeho styl se do českého překladu podařilo převést pouze částečně.

Zatímco Hobsbawmova anglická próza je lehká, a přitom precizní, překlad spíše škobrtá: zbojníkům se v baladách neplatí „tribut“, nýbrž skládá hold, u anarchistů nešlo o politiku „odstoupení“, ale abstence a anarchismus nebyl komunismus „libertarní“, ale libertariánský. Většinou se však nejedná o takto okaté lapsy, nicméně próza, na jejíž jasnost a vybroušenost jste zvyklí, pokud jste četli Hobsbawma v originále, drhne a skřípe.

Zvláštní je i rozhodnutí nakladatelství ohled­­ně obrázku na obálce. Italská vlajka, kterou na obraze Gerolama Induna třímá Giuseppe Garibaldi, dost jasně ilustruje, že nejde o archaickou rebelii, ale o národněosvobozenecký boj. A přestože se jméno mezinárodně proslaveného revolucionáře, působícího na dvou kontinentech, v knize dvakrát objeví, britský historik nijak nenaznačuje, že by právě Garibaldi byl představitelem rebelie primitivní.

Bezmoc a nezájem

Právě zmíněná okrajovost primitivních rebelií je jedním z důležitých momentů Hobs­bawmovy práce, které je možné – a nutné – z dnešní perspektivy zpochybnit. Hobsbawm mohl být v době, kdy Primitivní rebely psal, přesvědčen, že je organizované dělnické hnutí odkázalo minulosti. Z dnešního pohledu, kdy se naopak rozpadlo samo toto hnutí, se ale situace jeví právě opačně. V posledních dekádách pozorujeme, že se primitivní formy odporu – byť samozřejmě v patřičně proměněné podobě, dané třeba všeobecným rozšířením gramotnosti – vracejí.

Když Hobsbawm říká: „Nedostatek zájmu o moderní politiku mezi chudinou velkých měst – který se, v případě, že přijde k volbám, projevuje jako jistý druh konzervatismu – není jen důsledkem výše zmíněné symbiózy [s demagogickými milionáři], ale dost možná i dílem bezmoci a absence čehokoli – například větších továren, řemesel nebo vesnické solidarity –, co by umožnilo krystalizaci politických zájmů chudiny“, nápadně to připomíná dynamiku, kterou sami důvěrně známe. Těžko nevidět v členech QArmy, kteří na popud Donalda Trumpa ztékají Kapitol, nebo v účastnících proticovidových demonstrací paralelu s někdejšími primitivní rebely. Hobsbawmova více než šedesát let stará kniha tak může překvapivě posloužit jako vodítko, jak se v radikálně proměněných konstelacích vyrovnat s popisem aktuálních forem odporu vůči establishmentu, postrádajících jednotící ideovou i politickou linii, jež by jim dodala vědomí „pro sebe“.