Od románového debutu amerického spisovatele Thomase Pynchona letos uběhlo šedesát let. Literární kritika spolu s akademiky řadí jeho dílo převážně k postmoderní próze, přičemž vyzdvihují autorův humorný, pastišový a „slovnatý“ styl. Ačkoli většinu Pynchonových knih můžeme po formální stránce do postmodernismu bez zdráhání zařadit, zaměříme-li se s ohledem na současné historické poznatky na jejich obsah, dost možná dospějeme k závěru, že toho má proslulý romanopisec spíše než s Davidem Fosterem Wallacem nebo Johnem Barthem více společného s modernisty, jako jsou James Joyce nebo T. S. Eliot.
Zatímco literární modernismus usiluje o nalezení subjektivního řádu ve fragmentovaném chaosu, postmodernisté tuto snahu považují za předem prohranou a všeobjímající entropii se raději sami poddávají. Přestože se Pynchonova díla mohou zprvu jevit jako nepřehledná, vyčerpávající změť, v níž zakoušejí bezmoc nejen postavy, ale i čtenáři, ve skutečnosti se jedná o důkladně komponované …
