Po masových protestech před čtyřmi lety a následné volbě ústavodárného shromáždění se zdálo, že levicová politika jihoamerickou zemi výrazně promění. Brzy po zvolení prezidenta Gabriela Borice se ale kurs začal měnit, návrh nové ústavy byl odmítnut a dnes má otěže v rukou opět pravice. Jaké je pozadí těchto výkyvů?
Když na podzim 2019 vypukly protesty proti vládě Sebastiána Piñery, jimž padla za oběť kromě jiného podstatná část metra v chilském hlavním městě, začala jistá část analytiků mluvit o konci vcelku výjimečného modelu politické stability a ekonomického úspěchu v Latinské Americe. Chile se v jejich očích „latinoamerikanizovalo“: protesty byly násilné, policie jednala brutálně a vláda mluvila o nitkách vedoucích do zahraničí a cílené destabilizaci. Ačkoli ve stejné době docházelo k podobným jevům i jinde v regionu, v případě Chile to bylo považováno za překvapivý obrat.
Výbuch a jeho následky
Chilský přechod k demokracii stál na konsenzu, kdy aliance středolevicových sil vládla v rámci ústavy připravené Pinochetovým režimem a za existence minimálního, takzvaně subsidiárního státu, produktu neokonzervativních intelektuálů a ekonomů pracujících pro diktaturu. Ani dvě pravicové Piñerovy vlády toto osobité ekvilibrium příliš nevychýlily. Současně se však ignorovaly …
