Památkářství jako experiment

Knih o památkové péči v posledních letech nevychází mnoho. Předloni vydal architekt Marek Tichý publikaci Historická a současná architektura, kde popsal své praktické zkušenosti s prací v historickém prostředí. Z druhého konce oborového spektra pochází sborník Teoretické základy památkové péče na prahu 21. století, který sestavili Ludmila Hůrková a Dalibor Prix z Akademie věd v roce 2019. Kniha Živá památka, již editovala architektka Pavla Melková, se nachází někde mezi těmito dvěma póly. Její základ tvoří texty Jorgeho Otera­-Pailose, profesora a ředitele památkové péče na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, v překladu Rostislava Šváchy a Jany Tiché. V druhé části nalezneme příspěvky českých autorů, kteří měli dle editorčina záměru reagovat na Otera­-Pailose nejen teoreticky, ale i s přihlédnutím k praxi. Ústředním motivem knihy je zapojení památek do současného života tak, aby kulturně obohatily společnost. Jde bezesporu o smysluplný koncept, který má na první pohled solidní potenciál. Jak tedy kniha přispěla k tuzemské debatě o památkové péči?

Oslava památkářství

Světoznámý teoretik Jorge Otero­-Pailos přináší do českého prostředí skutečně svěží závan progresivních tezí, jakých bychom se zde jinak těžko dočkali. Záběr jeho témat je široký: od tradiční teorie památkové péče po oblast experimentální či konceptuální, hledající možné směry dalšího vývoje oboru. Do oblasti klasické teorie patří vynikající kapitola Monumentáře: k teorii aspergonu, jež pojednává o novodobých doplňcích, které umožňují fungování historické architektury: „Památky, aby přežily, musí naprosto nepochybně vypadat jako památky. Úlohou doplňků je pomoci památkám, aby byly takové, jaké je očekáváme, ale samy o sobě by takové být nemohly: nevypadaly by jako památky.“ Na konkrétních příkladech ilustruje dilema staré jako památková péče sama, tedy zda doplnit nekompletní historický objekt soudobými prostředky, jak deklaruje Benátská charta z roku 1964, nebo uplatnit takové postupy, jakými památka vznikla, což požaduje například španělský zákon o kulturním dědictví. Jedná se o jiný úhel pohledu na problematiku, kterou v české teorii reprezentují pojmy analytická, respektive syntetická metoda. V prvním případě jde o vědecký přístup, podle kterého musí být doplněk na první pohled jasně rozeznatelný od originálu, ve druhém se musí dostavba realizovat v duchu původního záměru. V praxi se často obě metody prolínají a málokdy lze říci, že se jedná čistě o jednu či druhou metodu. Zajímavé je, že s těmito pojmy nikdo z českých autorů v knize nepracuje.

Ke kapitolám, ve kterých Otero­-Pailos vytyčuje možné směry dalšího vývoje, patří Experimentální památková péče (stejně je pojmenovaná i platforma, již založil na Kolumbijské univerzitě). Inspiraci mimo jiné hledá u konceptuálních umělců, kteří pracují se stávajícími objekty a dávají jim nový smysl. Mluví o průkopnících těch oblastí památkové péče, které jsou tradičnímu a úřednímu pohledu skryty. Experimentální památkáři jsou například umělci snažící se svými díly upozornit na hodnoty a významy objektů, které by společnost za normálních okolností nevnímala. Také předměty památkové ochrany, jež jsou dnes považovány za samozřejmé – památkové zóny, panoramata či přírodní parky –, museli kdysi památkáři prosadit jako novou věc­-experiment. „Jedno z hlavních nedorozumění v oblasti památkové péče spočívá v předpokladu, že památkové objekty už jsou zde na světě a jen čekají na uznání ze strany expertů. Ve skutečnosti památkáři vždy hráli roli ve výběru, a dokonce i spolutvorbě památkových objektů. Jejich role je ovšem často neuznávaná a někdy dokonce záměrně zastíraná,“ vysvětluje Otero­-Pailos. Zakladatelé institucionalizované památkové ochrany tak byli ve své době také experimentální památkáři, dodává. Proto například umělci, aktivisté i odborná a laická veřejnost snažící se v posledních letech v Česku o záchranu poválečné architektury splňují definici experimentálních památkářů. K dalším klíčovým autorovým tezím patří idea, že památková ochrana dává architektuře kulturní význam. Texty Jorgeho Otera­-Pailose jsou oslavou památkové péče jako tvůrčího a pro lidskou společnost zcela zásadního kulturního oboru.

Kritika památkářů

Navazující kapitoly lze rozdělit do několika kategorií. Do první spadají vědecké studie, které dodali přední český historik architektury Rostislav Švácha a historička moderní architektury Martina Mertová. Oba se ve svých výtečných textech věnují tradiční problematice – novostavbám v historickém prostředí a úskalím takzvané památkářské architektury, tedy tvorbě, která se podle představ památkářů neutrálním způsobem včlenila do cenného historického města. Oba autoři na konkrétních příkladech srozumitelně vysvětlují správné kroky i přešlapy památkové péče.

Druhou kategorii tvoří kvalitní případové studie, jež představují alternativní využití památek či aktivity přispívající ke zlepšení života komunity v okolí památky. Sem patří text scénografky Markéty Fantové o site specific tvorbě a transformacích industriálních budov na divadelní scény. Také kapitola architekta a publicisty Norberta Schmidta o uměleckých intervencích v kostele Nejsvětějšího Salvátora a nové expozici Národní galerie ve Schwarzenberském paláci v Praze dobře splňuje deklarovaný záměr knihy. Historička a teoretička umění Radoslava Schmelzová sepsala reflexi významného site specific projektu Kladno +/– Záporno. Industriální safari, který se odehrál v někdejší kladenské huti Koněv v roce 2005. Všechny tři statě ukazují inspirativní přístupy k využití, ochraně i oživení historických staveb, ať už jsou na státním seznamu památek, nebo ne.

Do třetí kategorie bychom mohli zařadit teoretické texty architektů. Pavla Melková představuje v kapitole Zapojení památek do života své ústřední téma, které je bezpochyby ne­ustále aktuální a důležité pro široké spektrum oborů. Nalezneme zde řadu podnětných přístupů, myšlenek i příkladů, mimo jiné z jejích vlastních realizací. Stať však nepracuje s téměř žádnými texty z oblasti teorie památkové péče, a tak – oproti zjevné vizionářské ambici – působí od oboru spíše odtrženě. Melková v ní vícekrát kritizuje státní památkovou péči, neuvádí však konkrétní příklady, zůstává pouze v obecné rovině, a nepůsobí proto konstruktivně. Když třeba o současné památkové péči tvrdí, že „je stále orientovaná především na samostatný ucelený předmět či objekt – například dům. (…) Zejména hodnota urbanistické struktury či souvislých krajinných úprav stále stojí na okraji zájmu památkové péče“, těžko lze pochopit, jak k tomuto závěru došla.

Totožné aspekty obsahují i Eseje o strachu architekta Petra Hájka. Jejich předmětem je strach (památkářů) z moderní architektury, strach z dogmat památkové ochrany, strach z budoucnosti… Daná problematika je však opět pojednána nekonkrétně, bez vysvětlení na konkrétním příkladu. Připomeňme, že Hájek je autorem schváleného návrhu dostavby pražské Invalidovny, jednoho z nejkontroverznějších a nejdiskutovanějších projektů poslední doby. Proč architekti Petr Hájek a Pavla Melková, kteří jsou autory řady kvalitních a zároveň i radikálních vstupů do státem chráněných staveb, přicházejí s tak nekonstruktivní kritikou památkové péče? Stejnými neduhy bohužel trpí i texty kurátorky současného umění Edith Jeřábkové a architekta Igora Machaty. Výroky typu „Paušalizování ochrany a spleť legislativy dovádí své předměty ochrany často do absurdních situací. Stavby, případně celé urbánní celky se stávají paralyzovanými, mění se na turistické destinace bez významu, který by je společensky aktua­lizoval“ zní jako klišé ze slovníku developerů a neoliberálních politiků, kteří stavějí zisk jednotlivce nade vše, v tomto případě nad kulturní hodnoty. Má snad památková ochrana vinu na tom, že se bytový dům proměnil na ubytovnu Airbnb? Naopak podoba nejžádanějších rezidenčních čtvrtí v Praze, jako jsou Vinohrady nebo Dejvice, je výsledkem plošné památkové ochrany. Overturismus není produktem ani přáním památkové péče.

Budoucnost péče

Živá památka bezpochyby přináší podnětné texty k debatě o památkové péči. V době energetické a klimatické krize, kdy experti docházejí k závěru, že nejekologičtější stavba je ta, která už je postavena, bych očekával, že kniha s názvem Živá památka bude více volat po spolupráci ekologů, architektů a památkářů. Při stále sílící společenské nerovnosti a krizi hodnot by se též mělo více hovořit o profesní etice, jak naznačuje Otero­-Pailos v rozhovoru s Pavlou Melkovou: „Znechucení mladí architekti se rozhlížejí po alternativách a obracejí se k památkářství jako ke snaze vystavět profesi znovu kolem etiky péče.“ Záběr knihy je široký, ale odborná úroveň jejích jednotlivých částí kolísá. Intenci obohatit diskusi o širší možnosti zapojení památek do života i mimo rámec institucionální ochrany se podařilo naplnit velmi dobře, k teorii české památkové péče však publikace přispívá jen omezeně. Vzhledem k dlouhodobému ustrnutí tohoto oboru ji lze však vnímat jako důležitý počin.

Autor je architekt a památkář.