Z pozůstalosti tajemstvím obestřeného autora Petra Jalovce publikujeme krátkou epizodu ze života dvou osobností, které se zapsaly do historie antické filosofie: Faidra a Sókrata, přičemž druhý jmenovaný v tomto příběhu dojde velkého osvícení. To mu ale bohužel nemá dlouho vydržet.
„Buď zdráv, Faidre!“ začne rozhovor zanedbaný tlouštík. Faidros sedí na břehu, lelkuje, pozoruje hravé vlnky na hladině potůčku a jen tak mimochodem nastavuje tvář sluníčku.
„Ech, Sókrate… jaká nemilá náhoda či poťouchlost bohů tě přivedla dnes k říčce?“ odvětí Faidros.
„Dozvěděl jsem se, že neseš jakýsi list, který napsal Lysias, a hned jsem spěchal, abych si o něm s tebou popovídal, abych znal jeho obsah dřív než občané Athén a abych pak s každým jednotlivě mohl o tom listu rozmlouvat. Nuže, ukaž mi jej!“ žadoní Sókratés.
„To tě zklamu,“ vece Faidros. „Nemíním ničím narušovat tento požehnaný den, kdy mohu bohulibě zevlovat u této říčky. Kdy mohu pozorovat let ptáků po nebeské klenbě za slunného dne. Kdy mohu ležet v hebké trávě v blízkosti oltáře Boreova. Do Athén mám dojít před soumrakem. To bych stihl desetkrát, a tak hodlám ještě notnou chvíli nečinně pozorovat proud, polehávat a třeba se i trošku prospat. …
