Druhá kniha Kláry Vlasákové Těla je plná znepokojujících obrazů spojených se stárnutím či mateřstvím, silný didaktický rozměr však čtenáři nedává mnoho prostoru pro vlastní interpretace. V porovnání s debutem Praskliny se nicméně autorce podařilo lépe skloubit literární formu s angažovaností, k níž se jako levicová spisovatelka hlásí.
Jedna z mála českých otevřeně levicových spisovatelek Klára Vlasáková vydala letos svou druhou knihu. Zatímco autorčin debut Praskliny se odehrával v blízké budoucnosti, v románu Těla se přesouváme do přítomnosti. Zároveň ubylo témat, která je potřeba vyřešit: místo dlouhých výčtů problémů tohoto světa se autorka rozhodla soustředit zejména na problematiku (ženského) stárnutí a mezigeneračního dialogu. Přestože i tady je témat nakonec trochu moc na to, aby je mohla dostatečně rozvinout – kromě výše zmíněných se jedná o mateřství, umělou reprodukci, objektivizaci ženského těla, třídní konflikt a další –, povedlo se jí vykročit dobrým směrem.
Hlavní hrdinka Marie se v úvodu chystá na svatbu své dcery Rózy. Tento vztah bude pro celou knihu klíčový. Matka si na svatbě připadá trochu nemístně, má pocit, že ji dcera upozaďuje a považuje ji za trapnou. V následující kapitole se ale tento obraz změní, když se Róza snaží svatbu zachytit prostřednictvím psaní, vzpomíná na …
