Proč nejsme naštvané víc?

Žena se pohybuje každodenním životem jako chytrá horákyně – ať udělá cokoli, vždy to neodpovídá některé či něčí normě. Zůstane doma s dětmi? Je líná a žvatláním s nimi zhloupne. Chce s kojencem pracovat? Chudáček malý, krkavčí matka! Oblečené jsou ženy buďto vyzývavě, a pak ať se nediví, co následuje, anebo o sebe, šmudly, dost nedbají – případně, a to je snad úplně nejhorší, svým oděvem dávají najevo, že jsou profesionálky, takže to jsou určitě autoritativní frigidy týrající zaměstnance… Jde o neustávající všudypřítomný tlak, který má tisíc a jeden důsledků pro rodinné vztahy, kariéru nebo veřejný život, jenže se zároveň velmi těžko vysvětluje někomu, kdo má – alespoň zatím – pocit, že se ho tenhle problém netýká. Nebo má takovou kliku, že z daného stavu věcí dokonce těží. Kniha odborářky a právničky Šárky Homfray Proč jsme tak naštvané?, na jejíž podobě se podílela fotografka Michaela Karásek Čejková, však ukazuje, že v tomhle případě je vítězů úplné minimum.

Neviditelné nerovnosti

Šárka Homfray se pustila do nelehkého, ale velmi potřebného úkolu: shrnout data a argumenty odkrývající nelichotivý stav české společnosti v oblasti genderové rovnosti a zároveň tak učinit formou, která nalomené podpoří a nezasvěcené neodradí a otevře jim oči. Jak totiž sama podotýká v úvodu knihy, „česká feministická debata se od revoluce držela zejména v akademických a aktivistických kruzích“. Ve čtyřiadvaceti kapitolách autorka provází čtenářky (pro dobro nás všech nicméně doufejme, že se kniha dostane i ke čtenářům) nejrůznějšími formami ústrků, útlaku a diskriminace, které určují život ženy už před narozením a provázejí ji až do hrobu. Ať jde o vzdělávání a práci, politiku, nároky na vzhled nebo výši penze, neustále narážíme na nerovnosti, jimiž ovšem v důsledku trpí i „ta první“ část veřejnosti. Jsou tak běžné, až jsou vlastně neviditelné.

Přestože navštěvují stejnou školu, jsou holčičky a chlapečci (respektive děti, které si pro společnost do těchto dvou škatulek rozdělí) vzděláváni jinak: holčičky rády plní úkoly a stojí o pochvaly, klukům jde přirozeně lépe matematika a taky musí víc zlobit – vždyť už jsou takoví. Odlišný přístup učitelek (a učitelů) během dlouhého vzdělávacího procesu je prvním zásadním rozevřením nůžek mezi tím, s jakými životními příležitostmi a překážkami se budou potýkat muži a s jakými ženy. Ty sice skvěle plánují a dokážou řešit i několik úkolů naráz, ale ve vedoucích pozicích je moc často nenajdeme. Mnohem častěji zato působí v pečujících profesích, u nichž se sice všichni shodneme, jak jsou prospěšné, ale protože je vnímáme jako ženské „poslání“, jsou výrazně podhodnocené (mimochodem, v oblasti sociální práce se Česko ocitlo v bodě, kdy reálně hrozí zhroucení celého systému – obětovat se pro dobro druhých bez zaplacení nájmu skutečně nejde).

Obligátní překážkou v hledání odpovídajícího úvazku je péče o malé děti. Nedostatek kapacit školek totiž trápí snad každé maloměsto a možnost částečného úvazku je stále spíš výjimkou potvrzující pravidlo (anebo objem práce klidně vystačí na standardních čtyřicet hodin týdně, jen na to zaměstnavatel nemá peníze). Jestliže se však po ženách chce, aby se věnovaly především výchově vlastních dětí, nemělo by se jim alespoň v tomto ohledu vyjít vstříc? Co třeba bezbariérový pohyb po městě? Zkuste si cvičně projet centrem Prahy s kočárkem. A kojit na veřejnosti? Nechutné. Co by ještě nechtěly, tampóny zdarma na veřejných toaletách?

Emoce a data

Co se týče cizojazyčného teoretického zázemí, vychází kniha Proč jsme tak naštvané? výrazně z americké literatury. Byť je to do určité míry odůvodněné historickou realitou feminismu, může to bezděky potvrzovat podezření horlivých antifeministů, že jde o politickou ideologii importovanou do Česka po sametové revoluci ze zámoří. Gros publikace však vychází ze zdrojů českých a lze pociťovat přece jen určité zadostiučinění, že solidních výzkumů a robustních dat máme o českém prostředí v oblasti genderových nerovností opravdu kvanta. Jen ta realita se u nás, i podle aktuální zprávy Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE), nijak nelepší. Naopak – poslední údaj za rok 2021 umisťuje Česko na 22. příčku ze sedmadvaceti zemí Unie, o jedno místo níže než o rok dřív.

Na rozdíl od publikací, které zrají roky a pak roky trvá, než dojde k jejich vydání, je kniha Proč jsme tak naštvané? sympatická tím, jak je aktuální – pracuje s informacemi, na nichž tisková barva ještě neoschla, s politickým kontextem, po kterém nemusíme pracně pátrat v paměti, protože popisované skutečnosti právě teď zažíváme. Přináší to však také určitá „ale“: aby byl soubor dokonalý, možná by si eseje zasloužily nechat chviličku usadit, ověřit, který hněv je spravedlivý a věčný a který jen vyvřel zrovna v daný moment. Kombinace vášnivé emoce a suchých a všeříkajících dat je většinou přesvědčivá, místy ale působí přece jen trochu násilně. Jde samozřejmě o můj čtenářský dojem, nicméně o tom, že nemusí být úplně „mimo mísu“, svědčí, jak dobře tahle hra s protikladnými přístupy funguje na tématu práce – tedy v oblasti, kde je autorka nejvíc doma.

Sdílet zkušenosti

Už ze čtenářských ohlasů, kterých se knize dostalo opravdu požehnaně, je nicméně zřejmé, že publikace Proč jsme tak naštvané? je důležitým milníkem v české feministické literatuře. Je odpovědí na historický moment, kdy se konečně začínáme o rovnosti bavit na celospolečenské úrovni, ne jen ve vybraných kruzích. Je plodem situace, kdy se o ženských právech začíná mluvit se vší vážností a oprávněným hněvem, a nepochybuji o tom, že feministickou myšlenku pomůže šířit i tam, kam by se jinými cestami nedostala. Přesto si nemůžu odpustit poznámku, že nakladatelství Wo­-men v tomto případě mohlo udělat výjimku ze své jistě oprávněné ekonomické strategie a přijít s přece jen trochu vstřícnější cenou. Nejdůležitější je totiž v naší situaci třiceti let zamrzlých nerovností sdílení zkušeností. Jak v úvodu upozorňuje autorka: úlevu často přinese to, když v hovoru s jinou ženou zjistíme, že neřešitelný problém není způsobený naší osobní neschopností a nedostatečností, ale že nám byly společenským systémem dány do ruky karty, s nimiž zkrátka nejde vyhrát. Feminismus odkrývá, že v nerovné společnosti prohráváme jako jedinci i jako celek – plýtváme talenty a silami, přicházíme o nápady a řešení, která by mohla zachránit svět, a především, připravujeme se o zcela prostý pocit naplnění, štěstí a radosti, jemuž brání dodržování postupů a zvyků, z nichž reálně těží maximálně promile mocných.