S dobře míněnými radami, jak správně vychovávat děti, se setkáváme ve veřejném prostoru neustále. K diskusi na toho téma se cítí být povolán takřka každý, a tak v médiích vedle skutečných expertek a expertů mnohdy vídáme či slýcháme i pseudoodborníky a ideology. Často se setkáváme s názorem, že dítě by ideálně mělo co nejdéle zůstat doma s matkou. Taková je přece tradice, kterou zlotřilá moderní doba narušila nejprve jeslemi a školkami a později i účastí otců nebo jiných, veskrze pochybných osob na rodičovské dovolené. Zpochybňování přístupu upřednostňujícího co nejdelší a nejintenzivnější kontakt dítěte s matkou věnovali psychologové a další sociální vědci a vědkyně už nepřeberně textů, namístě je ale upozornit i na problematičnost oné tradice. Z antropologických a kulturněhistorických studií víme, že mezi takzvanými přírodními národy a tradičnějšími společnostmi péče o děti nikdy nevisela na samotné matce. O nejmenší pečovala celá širší komunita, sourozenci, prarodiče, zejména babičky, ale i další členové společenství, kteří nebyli v produktivním věku. Plýtvat potenciálem svých nejsilnějších členek – mladých žen – k „pouhému“ starání se o děti si totiž mohla dovolit málokterá kultura. Pro dobře fungující společnost i pro samotné děti je zkrátka prospěšné, když je péče kolektivní. A tu v moderní době zajišťují i instituce. Nic z toho neznamená, že by se mělo omezovat pouto s matkou nebo bránit v péči ženám, které se jí chtějí věnovat naplno, je ale dobré si přiznat, že lidská mláďata nejsou na matkách stoprocentně závislá, a nemusí s nimi tedy trávit čtyřiadvacet hodin denně. A je vlastně vtipné, že s tím má takový problém zrovna národ, k jehož nejvzývanějším literárním dílům patří Babička Boženy Němcové, která je ukázkovým příkladem důležitosti širší rodiny i společenství.