Co by asi řekli lidé, kterých se nikdo na nic neptá, ale na něž ekologický kolaps dopadá s největší razancí? Pokud chceme věřit v okřídlené rčení, že „jiný svět je možný“, nezbude nám než přistoupit na premisu, že takový svět musí být pro všechny.
Klimatická krize není „za dveřmi“, ale už dávno je s námi v místnosti. Přesto české vlády (ty pravicové i ty oligarchicko-populistické) hrozbu klimatické katastrofy dlouhodobě a vytrvale ignorují. Šetrná klimatická politika totiž nepřitáhne kapitál ani hlasy ve volbách. Politika západních zemí a Evropské unie se zdá být lepší, ale nabízená řešení jsou stále nedostatečná: skutečnými tahouny v práci na nutném politickém obratu potřebném alespoň ke zmírnění postupu krize jsou tak stále hlavně občanská hnutí.
Syndrom bílého zachránce
Mohlo by se zdát, že za spravedlivé řešení klimatické krize bojují hlavně kolektivy ze zemí globálního Severu, jako jsou Fridays for Future, Ende Gelände nebo v českém kontextu Limity jsme my. To bychom však nebrali v potaz tradici původní kultury Latinské Ameriky nebo třeba kmeny na území jižní Afriky. Ignorovali bychom boje o přístup k půdě a vodě, které vedou původní obyvatelé proti nadnárodním fosilním korporacím – jako je třeba aktuální konflikt v lesích na severovýchodě Britské Kolumbie spojený s frakováním zemního plynu. Svůj přístup k čisté pitné vodě brání Afroameričané a Afroameričanky ve městě Flint (východní Michigan), v Mississippi a v dalších vyloučených lokalitách Spojených států, kde chybějí základní veřejné služby. Kmenu Baka v jihovýchodním Kamerunu bylo zase ve jménu ochrany přírody zákonem zakázáno lovit zvěř a chytat ryby, což byl po staletí jejich tradiční, a přitom šetrný a trvale udržitelný způsob obživy. I v českém kontextu kolem špinavých spaloven, uhelných dolů a elektráren bydlí chudí, často rasově či jinak systémově znevýhodnění lidé. Klimatická krize naprosto disproporčně ohrožuje právě ty, kteří na jejím zavinění nesou nejmenší podíl a mají také nejmenší politické zastoupení či veřejnou moc.
Překážkou v budování skutečně inkluzivního globálního hnutí za klimatickou spravedlnost je z velké části společenské nastavení formované desítkami let kolonialismu a kapitalismu. Přehazujeme odpovědnost za řešení klimatické krize na země, na jejichž vykořisťování a zotročování stojí náš blahobyt. Reprodukujeme rasistické mýty o přelidněné planetě a nezodpovědných obyvatelích Asie a Afriky, aniž bychom si uvědomovali, že jádro problému leží v nerovnoměrném přerozdělení zdrojů. A z čela aktivistických kolektivů na nás pořád mluví hlavně mladí bílí lidé z bohatších rodin a s vyšším vzděláním.
Vytvořili jsme falešnou dualitu člověka a jeho prostředí, která nám umožňuje vnímat přírodu jako pouhý zdroj. Pro lidi žijící v přírodě a s přírodou (jako původní národy nebo naši předci) je a bylo naprosto normální vnímat člověka jako její inherentní součást. Spravedlivý a rovnovážný svět je neslučitelný s antropocentrismem, který nám umožňuje vykořisťovat mimolidské bytosti stejně, jako vykořisťujeme jiné přírodní zdroje. Je potřeba si vyjasnit, jak spolu zdroje útlaku souvisí, a uvědomit si, že veškerá reprodukce tohoto útlaku jde proti ideám feminismu, a tedy i proti zájmům lepšího světa. Spravedlivý a feministický svět budoucích dní musí zosobňovat svobodu a zájmy všeho živého a neživého na zemi, a proto na místech, kde se tvoří důležitá rozhodnutí, potřebujeme náležité zastoupení marginalizovaných skupin. Náš feminismus musí zohlednit všechny, na něž se zapomíná. Je potřeba vzdát se své pohodlné pozice osvícených bílých zachránců světa a snažit se aktivně předat nástroje a slovo těm, které se systém útlaku snaží umlčet.
Praxe péče
Podoba klimatických hnutí globálního Severu si rozhodně nezaslouží jen kritiku. Stejně jako na schopnost konstruktivně analyzovat své nedostatky je důležité upozornit i na perspektivní praktiky, které se už teď daří implementovat. Horizontální občanská hnutí by snad mohla být modelem světa, ve kterém chceme žít. Mohou být místem, kde se nemusíme bát vyzkoušet skoro cokoli, identifikovat své chyby a poučit se z nich. Tyto „příklady dobré praxe“ velmi úzce souvisí právě s feminismem, který pečuje, reflektuje, je solidární a intersekcionální a jehož prvky lze pozorovat právě v úspěšných hnutích.
Velmi důležitou praxí je například vzájemné pravidelné sdílení toho, co nás tíží, co zvládneme a nezvládneme, a hledání způsobů, jak o sebe pečovat, abychom za pár měsíců nevyhořeli. Často jsou pro sdílení emocí a reflexi na plénech vyhrazené celé programové bloky – „sdílecí kolečka“ probíhají téměř každou schůzku ještě předtím, než vůbec začínáme řešit jakoukoli agendu. Když se o sebe navzájem staráme, jsme silnější.
Velmi slibná je také praxe pojmenování skutečných zdrojů útlaku a otevřeně antisystémová vnější komunikace, kterou lze v tuzemském prostoru vidět například u kolektivů Sdruženy nebo Limity jsme my. Ve Sdruženách pracujeme nejen s vlastními zkušenostmi, ale i s literaturou a věděním našich soudružek z jiných dob a zemí – zkoušíme interně dospívat k opravdovému osvobození, o kterém píše Paulo Freire, díky němuž si všímáme i rozložení moci v kolektivu. Inspirujeme se feministkami, jako jsou Rosa Luxemburg nebo Audre Lorde, které zdůrazňují opravdovou inkluzi a naslouchání těm, kteří zažívají útlak.
Aktivního zapojování nejmladších a relativní nízkoprahovosti bychom se mohli učit od českých Fridays for Future, skvělou mobilizační schopnost a promyšlenou transformaci vnitřních struktur demonstruje německé hnutí Ende Gelände, jehož poslední klimakemp se nesl v duchu spravedlnosti pro lidi postižené frakováním, kteří měli významné slovo při rozhodování.
Inkluze je možná
Dnes už není nic zvláštního na tom, že se přímé akce proti fosilní infrastruktuře účastní i lidé v důchodovém věku nebo lidé s postižením – viděli jsme to v boji o Lützerath nebo na klimakempu v Hamburku. Opravdová inkluze je skutečně možná, pokud o ni usilujeme. Jako ukázkovou feministickou praxi lze vnímat i vnitřní systémy vzájemnosti a solidarity fungující snad ve všech kolektivech, které pracují s rizikem nebezpečí nebo policejního násilí v přímé akci. Účastníci si mohou vybrat z několika „fingerů“ s různými úrovněmi akčního nasazení, v jejichž rámci si najdou své „afinitní skupiny“. Lidé ve skupině se v akci navzájem hlídají a poskytují si podporu v případě jakékoli komplikace. Jako pojistku má každý také svého „buddyho“ (zkušenějšího parťáka či parťačku). Podobné akce mívají kromě týmů přímých účastníků i skupiny pro dodávky jídla, právní pomoc nebo odvoz z policejních stanic. Snažíme se zkrátka naprosto minimalizovat riziko, že by se někdo z nás v náročné situaci cítil izolovaný, osamocený nebo zapomenutý.
Rozhodně je třeba také vyzdvihnout kolektivy, které vytrvale bojují nejen za svá vlastní práva – v českém kontextu již zmíněné Sdruženy nebo neziskové organizace IQ Roma Servis a Romea, v zahraničí třeba hnutí Black Lives Matter, bojující za spravedlnost pro lidi černé pleti, hnutí NDN Collective a Abya Yala Anticolonial, jež tematizují neokolonialismus a útlak původních obyvatel, nebo iniciativa Debt for Climate!, jejímž cílem je zrušení nelegitimního klimatického dluhu uvaleného na země globálního Jihu.
Autorka je básnířka a aktivistka.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.