Válka na Ukrajině trvá už rok, původní plán dobýt během dvou týdnů Kyjev i většinu ukrajinského území vzal za své a Kreml musí nyní pracně vysvětlovat, proč se vlastně vůbec válčí, a mobilizovat. A jelikož nikoli malá část mužů se vzděláním utekla ze země, aby nemuseli na frontu, Moskva se nyní zaměřil2a na děti a staré lidi. Oficiálním ruským údajům o vlastních ztrátách nikdo nevěří. Ruští nezávislí novináři se na základě otevřených zdrojů dopočítali ke zhruba patnácti tisícům padlých. Nejspíše jich je podstatně více, zahrnovali totiž jen ty, o jejichž smrti padla zmínka v médiích nebo na sociálních sítích a jejichž úmrtí potvrdili příbuzní a známí. Padlým na Ukrajině nyní instalují pamětní desky na školách, kde v mládí studovali. Už jsou jich stovky. Novináři ze serveru Doxa, jak informuje článek z 2. února, našli 432 takových tabulek. Nejmladšímu z padlých bylo osmnáct let. Alexandr Verchoturov dokončil školu ve vesnici Nižnije Kularki v Zabajkalském kraji v květnu 2021 a o půl roku později podepsal kontrakt s ruskou armádou. Zahynul v květnu 2022 v Luhanské oblasti, měsíc před svými devatenáctými narozeninami. Jeho matka dostala od ruského ministerstva obrany Řád za odvahu a na jeho dřevěné škole se objevila pamětní deska. Existují ale i bizarnější příklady. Koncem loňského roku byla na škole ve vesnici Šilekša v Ivanovské oblasti umístěna deska na památku Sergeje Obuchova, který zemřel v červnu 2022. „Nyní bude příkladem pro současnou generaci žáků. Budou na něj vzpomínat jako na opravdového muže a opravdového vlastence,“ píše se na stránkách administrativy okresu Kiněšma. Jenže Obuchov nezahynul na frontě, ale v baru v tehdy okupovaném Chersonu. Cosi tam spolu s dalšími vojáky oslavoval a dostali se do konfliktu se skupinou důstojníků ruské tajné služby FSB. Výsledkem byli dva zranění a zastřelený Obuchov. Ve škole ovšem visí i nástěnka s jeho portrétem a výročí jeho smrti se bude každý rok oslavovat jako Den Sergeje Obuchova. Podobná rychlost je v ruské historii unikátní. Obvykle jsou památeční tabule umísťovány až po skončení konfliktu. Masové uctívání padlých z druhé světové války začalo až po smrti sovětského diktátora Josifa Stalina v druhé polovině padesátých let minulého století. Stejně tomu bylo s dekorováním vojáků. Nyní už některou z medailí dostalo přes sto tisíc příslušníků ruské armády, přičemž 120 z nich bylo oceněno nejvyšším vyznamenáním „Hrdina Ruska“, většina z nich posmrtně. V SSSR byli tímto řádem dekorováni lidé až po letech, která úřady věnovaly sběru svědectví o jejich činech. A dělaly to s podobnou důkladností, s níž se v katolické církvi přistupuje k procesu beatifikace.
Pokud na začátku „zvláštní vojenské operace“ Kreml tvrdil, že ruští vojáci jsou vybaveni vším potřebným, dnes naopak podporuje dobrovolníky, kteří pomáhají vojákům. Je to podobné jako na Ukrajině, kde dobrovolnické hnutí zachránilo ukrajinskou armádu před porážkou na Donbasu v roce 2014. Stejně jako tehdy aktivisté vybírali peníze na spacáky nebo teplé oblečení pro ukrajinské vojáky, dnes ruská státostrana Jednotné Rusko podporuje výrobu teplých rukavic nebo maskovacích sítí pro ruskou armádu. Server Vjorstka tomu věnoval 30. ledna celý článek: „Dříve během novoročních prázdnin školáci z vesnice Bolšoje Popovo v Lipecké oblasti chodili na ‚Hodinu dědy Mráze‘ a vyráběli hračky a ozdoby na stromeček. Letos starší děti zhotovovaly maskovací sítě pro tanky. Jak se píše na webových stránkách školy, je to jen ‚nevelká pomoc našim chlapcům‘.“ V tomto případě šlo o dobrovolnou práci mimo školní povinnosti, výjimkou však není ani to, že ruské děti vyrábějí maskovací sítě, svíčky do zákopů nebo třeba nosítka v rámci povinné pracovní výchovy. Nejde jen o děti, ale také o seniory. Třeba v domově důchodců v Chabarovsku založili klub „Vojenské palčáky“. „Po vyhlášení částečné mobilizace se staří lidé ozbrojili pletacími jehlicemi a začali připravovat teplé oblečení, které je následně odesíláno vojákům, kteří se nacházejí v zóně zvláštní vojenské operace. Naši klienti jsou přesvědčeni, že teplé doplňky pomohou našim chlapcům a ukážou, že v těchto těžkých časech mohou konat dobro i lidé s omezenými schopnostmi,“ dočteme se na webu domova důchodců.
Web Prodolženije sledujet se v textu z 1. února věnuje exodu Burjatů. „Přesun Burjatů do Mongolska gradoval v roce 1692, kdy ruští kozáci dobyli Dálný východ. Velká vlna emigrace začala v létě 1916, když car Mikuláš II. vydal dekret, kterým bylo možné Burjaty nahnat do práce,“ říká historik Vladimir Chamutajev. I mobilizace z loňského srpna část Burjatů přesvědčila, že je čas opustit Rusko. Naštěstí je to od hlavního města Burjatska Ulan-Ude k hranicím s Mongolskem jen zhruba dvě stě kilometrů. Mongolská vláda se přitom snaží držet politiky neutrality. „Je to pochopitelné, protože země se nachází mezi Ruskem a Čínou. Přitom Mongolsko je jedním z mála států v regionu, kde jsou svobodné volby,“ vysvětluje Chamutajev. Burjatština patří do mongolské jazykové skupiny, takže integrace pro nové emigranty není tak složitá. Nicméně pro značnou část vzdělaných Burjatů je Mongolsko jen přestupní stanicí do Evropy nebo Spojených států, kde již existuje burjatská diaspora. Podle Chamutajevových propočtů je momentálně v Mongolsku kolem čtyřiceti tisíc Burjatů, kteří utekli před mobilizací. Nikdo se ale neodvažuje odhadovat, kolik z nich v zemi zůstane a kdo bude pokračovat dál.