Podzim národů
Přeložila Silvie Mitlenerová
Academia 2022, 672 s.
Monografie tří polských historiků přináší syntetický pohled na pád komunistických režimů, jejž symbolizuje zlomový rok 1989. Autoři se soustředili na středoevropský region a věnují se postupně Polsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Československu, Rumunsku a Bulharsku. Stranou tedy ponechali jak Jugoslávii a Albánii, tak samotný Sovětský svaz – do značné míry proto, že zvolené země procházely v mnoha ohledech souběžným vývojem (včetně vstupu do NATO a Evropské unie). V tomto směru je podtitul odkazující na revoluce roku 1848, známé jako „jaro národů“, poněkud zavádějící, protože se výklad nesoustředí jen na mytologizovaný „annus mirabilis“, ale sleduje vývoj poměrně dlouho před ním a hlavně po něm. Sama perspektiva „dlouhého roku 1989“ je sice podnětná, autoři se ovšem až příliš upnuli na představu, že klíčovou roli sehrávalo vypořádávání se s komunismem. Toto pokud možno definitivní zúčtování poněkud teleologicky vytyčují všem sledovaným společnostem jako cíl postkomunistických transformací a jejich hodnocení vývoje po roce 1989 je pak dáno tím, do jaké míry se jej podle nich dařilo či nedařilo jednotlivým zemím naplnit. S tím souvisí i poměrně malá kritičnost k demokratickým deficitům antikomunistických stran, jako jsou polské Právo a spravedlnost nebo maďarská Fidesz. A podobně shovívaví jsou autoři i k nákladům transformací: v tomto směru jejich závěry zpravidla znějí, že neoliberalismus byl nejspíše nutný, a vlastně i dobrý.