„Jednou, tak koncem listopadu, vytáhnu najednou u lesa z písku celý ‚kořen‘ podbělu a na něm tolik poupat, co se jich tam mohlo vejít. A tak jsme si jej dali doma do kořenáče a měli jste vidět, jak si rozkvetl! Trochu jsme mu popletli kalendář.“ V popularizačních herbářích ze čtyřicátých a padesátých let si čtu vždycky, když je nejhůř. Ale poslední dobou, zvlášť v zimních měsících, se sedativní nostalgie nad kresbami Karla Svolinského a Otto Ušáka nějak nedostavuje. „Prvosence jarní chodíme na květ v dubnu a květnu.“ Jenže petrklíč („říkají mu též kropáček, prvnička, mrtvičná, dnová nebo šlakovní bylina“) mi na zahradě kvetl už v listopadu. „Podsněžník bílý roste ve vlhkých hájích a lesích i na lukách, místy velmi hojně. Kvete mnohdy již koncem února.“ A přitom před trsy sněženek uhýbám pohledem od začátku ledna. Roky se mi vrací sen o tom, že jdu v horách pořád výš a výš, ale sníh se neobjevuje. Mrazem přešlá, zkřehlá stébla trávy zašlapávám do rozmočené půdy a slunce se nepříjemně opírá do zad. Míjím vodopád, který měl být touhle dobou přece celý z ledu. Na začátku sjezdovky, na plochém vrcholku hory, se dav lidí na ostrůvcích bílé břečky veselí v péřových kombinézách, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku. Většinu ledna jsem se budila s tím, že taková je realita, a vypočítávala jsem v polospánku, co to všechno znamená: nulové zásoby vody ve sněhové pokrývce, vyšší odpar z nezmrzlé půdy, vyšší evapotranspirace způsobená rostlinami, které nepřešly do vegetačního klidu. Jinými slovy, jarní sucho za dveřmi. „Na světě se všechno pořád a pořád mění a všechno je v neustálém pohybu, nic nemůže zůstat věčně stejné. Změnily se životní podmínky. Stromovité přesličky se jim nestačily přizpůsobit, a proto vyhynuly.“ Trochu jsme přírodě popletli kalendář. Nezbývá než doufat, že sami budeme v adaptaci schopnější než přesličky z řádu Calamites.