Próza Anny Bolavé Vypravěč se dá číst jako horor, příběh o dětských traumatech nebo jako konceptuální dílo tematizující naraci i zodpovědnost toho, kdo vypráví. Vystupuje zde obří červ, který se živí lidskými prožitky, a postavy, jež se snaží vymanit ze zhoubné moci autoritativního vypravěče.
Volná trilogie Anny Bolavé Do tmy (2015), Ke dnu (2017) a Před povodní (2020), spojená s fiktivním městečkem Řečovice, vyvolala na naší literární scéně zaslouženou pozornost. Zejména první kniha položila s veškerou naléhavostí starou zneklidňující otázku (mimo jiné kritika Jana Lopatky), která se svým způsobem týká všech velkých literárních počinů: o čem vlastně dílo je? Ve svém novém románu Vypravěč se Bolavá ke zmíněnému esenciálnímu problému obloukem vrátila.
Potrava pro obřího červa
Vypravěč by se dal popsat jako kombinace románu o traumatech dětství, hororu a naratologické epopeje. Na počátku je stará legenda – morytát o zámečku na Běstvinách, jehož pán živí ve skleníku obrovského červa, který konzumuje lidské touhy a strachy a produkuje výčitky svědomí: „Záhadné, jak se mezi námi legendy objevují, přicházejí náhodou a beze slov, a pak vší silou udeří.“ Hrabě monstru nakonec obětuje i to nejmilovanější – svou ženu. Běstviny jsou prázdninovou destinací bratrů Jáchyma a Vítka, jejichž dědeček podle všeho převzal úkol obstarávat červovi potravu. Úkol je dědičný a starý muž ho musí jednomu ze svých vnuků předat. To však znamená převzít břímě se vším všudy, i s nevyhnutelnou tragikou vztahující se na osud vlastní i osudy nejbližších. Sourozenci zatím procházejí svým dětstvím jako krajinou plnou nášlapných min – neštěstí, bolesti, nezhojitelných poranění a komplexů, které poznamenávají duši.
Děj se odehrává v různých časových pásmech, střídá se retrospektiva a současnost, doba se trhaně vrací a zase skáče vpřed, akcentované prožívání a vnímání je neucelené a fragmentární, realitou prolínají splašené, úzkostné a neurovnané myšlenky, protože nikdo nevidí příběh celý a najednou. Za vším ovšem stojí ještě vypravěč, jehož promluvy jsou vysázeny tučně (autorka v textu používá různé barvy a typy písma i prázdné stránky). Vypravěči jsou – zdá se – příběh i postavy podřízené, vymyslel si je, proniká do nich, ovlivňuje jejich směřování. Do svých výtvorů je zamilovaný, tyje z jejich emocí a užírá z jejich útrob, je neskutečně skutečný či skutečně neskutečný; klade postavám otázky, pohrává si s nimi, vysmívá se jim nebo je utěšuje, až působí bezmála empaticky, dává jim život, ale zároveň ho z nich vysává. Jako zkušený manipulátor a sadista se zahryzává do masa a kostí obětí, které se nemohou bránit. Dlouho nic nechápou a zastřené souvislosti se jim ozřejmují jen zvolna („Ten, kdo si s náma hraje, je zlej!“), zatímco pomalu spějí k finálnímu střetnutí a katarzi.
Vzpoura postav
„Spácháme hromadnou sebevraždu, jen pro ten zvídavý pocit, zda to v příběhu vůbec jde,“ tvrdí vypravěč. Odkud se vypravěč bere a čeho chce dosáhnout? Je to démon, osud či omnipotentní bůh, který si může dovolit cokoli? Je vypravěč onen „červ v kompostu, co si dělá s realitou, co chce“? A lze se mu vzepřít? Nebude taková revolta znamenat sebezničení a zhroucení celého vesmíru? Je subjekt celoživotním vězněm svého příběhu, nebo z něj může vystoupit a začít jiný? Ano, realita se pak začne rozkládat a přestanou v ní platit jakákoli pravidla, ztělesní se to, co by mohlo nebo mělo být – což může být děsivé, ale i hojivé. A vzpoura nese plody: „Pořád se mi točí hlava, ale teď je to z té síly, kterou pocítíte, když převezmete vyprávění.“ Postavy přestanou vypravěče posedlého pýchou ze svých možností poslouchat a chtějí ven, do jiného příběhu, který si budou psát samy. Do příběhu, jehož nit vezmou do rukou, do příběhu, v němž budou svobodné.
Bolavá si vzala za svou věčnou otázku naratologů „Kdo vlastně vypráví?“ a brilantně s ní žongluje, až z toho místy přechází zrak. Ukazuje, že nesejde pouze na tom, jak se vypráví po technické stránce, ale co to obnáší mentálně. To, co vypravěč vytváří, není jen nějaký „fikční svět“, znamená to mnohem víc. Vyprávět znamená mít moc nejen ve virtualitě, protože obě sféry lze někdy jen těžko oddělit. Vypravěč, pokušitel i pokoušený, vždy nějak vstupuje do reality, už jen tím, že na ní parazituje, transformuje ji podle své vůle. Jestli a do jaké míry je to pouze metafora, není jisté – viděli jsme Matrix a jistým způsobem mu uvěřili, ostatně mnohé fantazie se před našima očima mění ve skutečnost. Je zdánlivá všemocnost vypravěče neškodná, nebo naopak velmi nebezpečná a vyžaduje zodpovědnost a ochotu ke korekci? Jaké jsou vztahy různých vypravěčů v nás samých? Příběh je přece něco víc než jen souhrn na sebe navazujících vět, postavy se nerodí jen ze slov. V příběhu existuje nejen svoboda nebýt vševědoucí, ale hlavně svoboda být.
Vypravěč je kniha spletitá a komplikovaná, náročná a nesnadná, napsaná bez laciných efektů, střídmě a tlumeně, ale sugestivně. Bolavá v ní opustila bezpečné a zavedené jistoty a pokusila se o velký a znepokojivý román. Mimo jiné tak dokázala, že ona za sebe nikoho svůj příběh vyprávět nenechá.
Autor je literární historik a kritik.
Anna Bolavá: Vypravěč. Odeon, Praha 2022, 368 stran.