Střelil jsem toho ptáka do křídla,
přestože letěl proti zapadajícímu slunci,
ale jak zazněla rána, vyrazil vzhůru,
výš a výš střepinami zlatého světla,
až se pak zvrátil, rozčechraný,
s peřím vznášejícím se kolem něho,
a padl jako olovnice do trávy.
Chvátal jsem blíž, rozrážel křoví,
až jsem spatřil na pařezu kaluž krve
a nablízku křepelku v práchnivině kořenů.
Natáhl jsem ruku, a přestože tam žádné trní nebylo,
něco mě bodlo, štíplo a zbavilo vlády.
Ve vteřině potom jsem spatřil hada –
měl žluté, dokořán otevřené oči,
hlavu vzepjatou a stočil se pak zpět do kruhu svého těla,
byl to hnusný kruh, popelavý,
jak vybělené dubové lupeny pod navršeným listím.
Stál jsem tam zkamenělý, když se stáhl zpět a rozvinul
a začal se plazit pod pařez,
zatímco já se hroutil do trávy.
Báseň v překladu Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka vybral Petr Borkovec