Host 2022, 183 s.
V nakladatelské anotaci je druhá kniha Jiřího Maršálka označována jako „filozofický román“, což je možná trochu přehnané. Ačkoli autor přemítá nebanálně, spíše než myšlenkovými vzlety zaujme pomalým rozkrýváním hlubin zdánlivě povrchního příběhu a zdařilým vykreslením jeho fatální letargické atmosféry. Novela zpočátku stroze zachycuje výlet osamělého turisty do provinčního letoviska po sezóně, na ostrov, kde se „všechno slévá do oparu poloviční bdělosti a jakési posmrtné mlhy, zatímco slunce z těla vysává energii a chlácholí ho zároveň“. Životní okolnosti vypravěče i důvody jeho cesty jsou odhalovány postupně, v souladu s jeho malátností i línou náladou středomořského ostrova. Dovolená, na níž se sedmadvacetiletý vdovec vrací do míst, kde strávil svatební cestu se svou ženou, se mění ve strnulý průzkum nitra člověka, kterému se „věci prostě dějí“ a jenž prochází životem jako nezúčastněný pozorovatel. Většina jeho úvah se zaobírá marasmem světa, pochybnou povahou vnímání, a tedy i reality, či marností lidského pachtění: „Nevzhlední hloupí lidé, nesmyslné dny, prázdné večery. Chození tam a zpátky, neustálé žraní, pití a nekonečné řeči pořád o těch samých věcech. Všechno je prázdné a vyčerpávající, většinu času člověku v životě seberou bezpředmětné tlachy a konverzace o ničem.“ Kdybychom se chtěli chytit nějakých pevnějších literárních bodů, asi by nás v souvislosti s vypravěčem napadl Camusův Mersault a překvapující zvrat v ději, z něhož vyplyne absurdní justiční dohra, má jemné kafkovské názvuky. Pozoruhodná nihilisticky meditativní próza slibného autora.