Stranou pozornosti básníků a básnířek nezůstal ani instagram. Nakolik poezii proměňují grafická a komunikační pravidla nového média? A do jaké míry instapoezie využívá možností vizuálního zobrazení či verbální zkratky?
V roce 2014 vydala indicko-kanadská básnířka a ilustrátorka Rupi Kaur první sbírku Milk and Honey (Mléko a med, 2017) a odstartovala tím křehkou a neproniknutelnou existenci instapoezie. Tento druh básnické tvorby se většinou omezuje na krátké a zpravidla až příliš jednoduché texty, připomínající spíše bonmoty než verše s komplexnějším sdělením. V českém kontextu se povaze tohoto typu psaní věnují například Karel Piorecký ve studii Česká instapoezie. Několik poznámek k její kontextualizaci (2021) a David Jirsa v podcastu Na potítku.
Každodenní poezie
Za instapoezií nelze vydávat jakoukoli báseň zveřejněnou na instagramu. Existují samozřejmě profily, kam lze tvorbu, která už vyšla časopisecky nebo knižně, zaslat a tímto způsobem ji komunitně sdílet. Příkladem může být @poetryisnotaluxury nebo facebooková skupina Poezie pro každý den. Americká spisovatelka Savannah Brown na instagramu vytvořila každoroční výzvu escapril – během celého dubna může každý napsat báseň a posléze ji označenou pod tímto hashtagem sdílet. Výzva má ovšem podnítit ke psaní poezie a jejímu sdílení, nikoli primárně k tvorbě instapoezie.
Při důsledném vymezení pojmu bychom za instapoezii mohli považovat pouze příspěvky, které obsahují hashtag s tímto označením. Instagramová poezie je oproti jiným básnickým žánrům specifická tím, že musí pracovat se svou vizuální podobou. Ve čtvercovém rámečku vyhrazeném pro obraz, často na neutrálním černém nebo bílém pozadí, se nachází text, většina rámečku ale stále zůstává volná, případně doplněná ilustrací. Pravděpodobně jde o simulaci prostředí papíru. Ač třeba nevyplněný, prostor v příspěvku zůstává. V tomto smyslu se taková tvorba stává spíše vizuální poezií, než že by se zaměřovala na významy fixované v textu. V něm totiž zpravidla nelze téměř nic najít. Básně zde fungují jako několikaveršové rýmovánky, které zpravidla nevedou k žádné další úvaze a těžko se mohou dočkat ocenění pro své estetické kvality – jedná se v podstatě o twitterové příspěvky na instagramu. David Jirsa v podcastu Na potítku zdůrazňuje, že v souvislosti s instapoezií nelze uvažovat o jakémkoli estetickém přetvoření původní myšlenky, nezřídka narazíme jen na nepříliš inovativní věty zalomené do veršů bez dalších znaků či básnických prostředků.
Instagram ve škole
S nadsázkou by se dalo říct, že instagramová poezie vychází vstříc všem, kteří chtějí číst poezii, ale někde se dozvěděli, že je příliš složitá a nejasná. Neskrývá se v ní nic enigmatického – básní se může stát i jednoduchá, holá věta. Na pokusu zpřístupnit poezii asi není nic špatného, instapoezie ovšem nezpřístupňuje, ale banalizuje. Fenomén instagramové poezie lze ovšem vnímat i v kontextu výuky literatury, kde poezie patří k čtenářsky nejméně vstřícným a srozumitelným oblastem. A vyučující někdy čelí nároku svých studentů a studentek na nalezení jediné správné interpretace básně. Takové absurdní požadavky může nenáročná básnická tvorba, od níž nikdo neočekává, že s námi zůstane hodiny, dny nebo snad dokonce ještě déle, snadno uspokojit. David Jirsa, učitel, bohemista a influencer, přirovnává instapoezii k motivačním citátům a dodává, že jde také o možnost autorů a autorek mluvit o tom, že píšou „poezii“. Jednoduše proto, že to dobře zní a vypadá. Podobně se řada knižních influencerů, další instagramový produkt, kochá pocitem sečtělosti – čtou hodně a na tom, co přesně čtou, už záleží méně. V obou případech jde tedy o jakousi zkratku, nemožnost širšího rozvedení nebo zpochybnění řečeného.
V instapoezii musí autoři a autorky zůstat uvnitř vyhraněného čtverce, za nějž tyto texty zkrátka nedosáhnou. Krátkost textů by se dala obhájit jejich hutností či koncentrovaností. Komplexní a zároveň lakonická sdělení však na instagramu najdeme naprosto ojediněle. Báseň by v ideálním případě, bez ohledu na rozsah, měla být něčím, s čím čtenář vstupuje do dialogu, a to bez ohledu na autorův záměr. A je úplně v pořádku, pokud se hodnocení omezí na konstatování estetické působivosti.
Možnosti dialogu
Literární teoretik a kritik Karel Piorecký ve výše zmíněné studii zdůrazňuje podstatný rys mediální povahy instagramu. Na rozdíl od facebooku nebo twitteru není postaven na dialogu a komentující nemají možnost sdílet stejnou formu odpovědi, jakou byl výchozí příspěvek. Na instagramový obrázek tedy nelze reagovat obrázkem, k původní fotografii mohou uživatelé pouze přidávat slovní komentáře, zatímco facebook a twitter vytvářejí k diskusi zdánlivě přívětivější prostředí (i když stále ne dost, i tam se špatně vrací k již proběhlým rozhovorům). A v tom spočívá mediální omezení instapoezie: po zániku instagramu už by nejspíš byla nedohledatelná.
Instagramová poezie se ovšem přesouvá i zpátky do knižního média. Sbírky instapoezie dokonce celkem dramaticky zvýšily poptávku po poezii na knižním trhu ve Velké Británii a v USA. Neexistuje zde ale paralela s „profesionální“ tvorbou, skoro jako by instagramové prostředí mělo na svědomí vzkříšení romantického umělce – bytostně osamělého individua, které se ale nemůže příliš odchýlit od předepsané formy, aby si dokázalo získat popularitu a udržet sledující. Jak píše ve zmiňované studii Piorecký, „instapoezie nevede k dialogu mezi autory nebo přemýšlení o literatuře jako o množině vědomostí, se kterými lze polemizovat. Možná jedině vede dialog s médiem instagramu.“ Spíše než o tvůrčí svébytnosti, schopnosti formální či motivické inovace svědčí instagramová poezie o vlastní izolovanosti a sebezahleděnosti. Jak by s ní mohlo být možné polemizovat, vyhýbá-li se kontaktu se zbytkem literárního prostředí a pokud médium, z jehož podstaty vzniká, dialog znemožňuje?
Kdysi jsme se rozloučili se sociální sítí MySpace, s platformou Lidé.cz a postupně opouštíme prostředí dříve populárních blogů. Stejně tak si lze představit, že jednoho dne zanikne i instagram. A společně s ním zmizí i instapoezie, pokud se nepromění v nějakou jinou formu nebo se neusídlí na jiné sociální síti či platformě. V současné době ale navzdory své pomíjivosti a absenci významové hutnosti představuje žánr, který má potenciál přivádět mladé lidi k literatuře, která dokaže sama sebe reflektovat a zpochybňovat. Než instapoezie zanikne, mohla by ještě stihnout takový rozhovor navázat.
Autorka studuje bohemistiku.