V českém prostředí nebývá zvykem publikovat filmové scénáře, natož aby se reflektovaly. Zatímco u divadelních her by si jen málokdo troufl zpochybňovat jejich status literatury, filmovým scénářům někteří teoretici upírají postavení samostatného uměleckého díla.
U scénářů se nejčastěji poukazuje na jejich inherentní neautonomii a nehotovost: scénář ještě není filmem, nýbrž pouhým snem o filmu; k tomu, aby se zhmotnil, potřebuje režii, kameru, zvuk, střihovou skladbu a další složky filmového díla. Ale stejně tak prý není ani literaturou, kterou bychom četli jako romány či divadelní hry. Například významný filosof umění Noël Carroll scénářům odpírá jejich vlastní uměleckou ontologii: chápe je jako pouhé „ingredience“, u kterých nedochází k opakovanému a různorodému performování, protože jejich role zpravidla začíná i končí – na rozdíl od divadla – s realizací pouze jednoho konkrétního filmu. Podle něj čtou scénáře výhradně herci, režiséři a jiní filmoví profesionálové za účelem natáčení. Dokonce ani poroty při udílení cen podle něj nesahají po literárních scénářích, nýbrž si je „abstrahují“ ze soutěžních snímků. A když už se scénáře publikují jako knihy, pak bychom k nim měli přistupovat jakožto k odvozeným …
