editorial

Na ten šok si dobře vzpomínám. Je jaro 2020, první lockdown, s rodinou a dvěma vyděšenými kočkami zřizujeme provizorní útočiště na chalupě a mezi všemi nejistotami se objevují také první starosti o to, čím plnit filmové rubriky v době, kdy kina nehrají. Coby odvěký sportovní nefanoušek si pouštím na Netflixu seriál věnovaný snad nejnudnějšímu sportovnímu odvětví, jaké si dovedu představit. Jenže série F1: Touha po vítězství ani trochu nepřipomíná nekonečné kroužení autíček na okruhu, jemuž se hlas komentátora marně snaží dodat napětí. Přinejmenším první řada je autentickým pohledem do zákulisí jedné z nejtvrdších disciplín a štáb využívá moderních dokumentaristických technologií, aby odhalil, jak to chodí ve sportu, který vrcholově dělají pouhé dvě desítky pilotů. Dnešní sportovní dokumentaristika navíc inovativně pracuje s různými žánry, třeba seriál Dycky Sunderland je spíš dokukomedií jako z pera Jaroslava Papouška než pořadem o fotbalu. A tak když jsem jako nový redaktor filmové rubriky A2 přemýšlel o tématu tohoto čísla, rozhodl jsem se vystavit čtenáře podobnému „sportovnímu“ šoku, jaký jsem prožil sám. Články v aktuálním čísle nereflektují jen kvality vybraných dokumentů, ale také cestu žánru z okrajové pozice k populárnímu formátu, který lze využít i k vylepšení image značky. A nechybí ani historický exkurs mezi autorské filmaře, kteří pojímali sport coby estetický i politický fenomén.