Nejdůležitější je úžas

„Tady máte malé lupy s baterkami, budeme se dívat přes ně,“ říká Michał Książek a několik jich vysypává z batohu. Ke každé je připevněná červená stužka, aby se lupa snáz držela v ruce. Je po desáté večer. Právě začala noční procházka v rámci literárního festivalu Granatowe Góry, pořádaného v lázeňském středisku Wisła. Książek svým procházkám říká „biotoulky“. Spočívají v prozkoumávání přírody. A vůbec nejde o přírodu dalekou a exotickou. Ve Wisłe jsme chodili po parku. Jak Michał, tak my, účastníci procházky, jsme ten park viděli poprvé v životě. Neměli jsme žádnou předem připravenou trasu, žádný pečlivě zpracovaný scénář. Jen zkušenosti našeho průvodce, který nám ukázal, jak se kolem sebe pozorně rozhlížet, a věděl, co zhruba v danou chvíli máme šanci vidět. Vlastně bychom vůbec nemuseli chodit, protože to, na co jsme se dívali, bylo velmi blízko, pár kroků od místa, kde jsme se sešli, a někdy dokonce i na dosah ruky.

„No, začít můžeme hned tímhle stromem. Je to zerav, oblíbená túje. Podívejte se na jeho jehlice. Moc života na nich nebude, protože tahle dřevina obsahuje jedovaté tujony,“ vysvětluje Michał, zatímco my za pomoci malých lup upíráme pohled do větvoví. Baterky osvětlují houštinu větviček, na kterých skutečně není ani nejmenší pavouček, muška, nic. Před očima se mi rozbíhají jen fraktály světélkující zeleně.

Pak popojdeme doslova dva kroky. Tady už stojí lípa a náš průvodce nás vybízí, ať si prohlédneme její mechem porostlý kmen. V mechu najdeme několik broučků a ploštic. Když Michał postříká mech vodou, začne bobtnat, před našima očima vyzbrojenýma svítícími lupami přibývá života, mech nabývá na objemu a mezi jeho větvičkami se vynořují další drobní tvorové.

„Podívejte, je to jako korálový útes,“ ponouká nás Książek. „Ano, ano,“ odpovídáme dychtivě a v úžasu. A přesně o takový efekt mu šlo. Vypadá spokojeně, jako učitel, který právě ukázal žákům řešení obtížné úlohy.

Jdeme dál, k houštině červených dubů. Michał nás upozorňuje, že na nich bude o něco míň života než na staré dobré lípě, ale určitě víc než na túji. Nízko na kmeni jednoho stromu zpozorujeme na záhybu kůry modro­-šedo­-stříbrnou kuličku. Vypadá trochu jako ledabyle zmuchlaný papírek od bonbonu. Zblízka vidíme, že je to můra, ale trochu divná, jakoby pomačkaná.

„Pořádně si ji prohlédněte,“ říká Michał. „Právě se vylíhla z kukly. Teď bude pumpovat tekutiny do křídel.“ Poslušně ji pozorujeme. „Žilky v křídlech se plní vzduchem,“ vysvětluje Michał a my vidíme, jak se křídla můry pomalu zvětšují, rozpínají svůj stříbřitě modrý povrch, nabírají na velkoleposti a rozměrem začínají odpovídat majitelce, která se ze zmuchlaného kousku alobalu mění v krásný noční hmyz, rostoucí za doprovodu našich nadšených vzdechů. „Óóó,“ ozve se kdosi, připravený o řeč zázrakem proměny, který se nám odehrává před očima. „Ano, nejdůležitější je úžas,“ říká Książek. „Když pořádám své procházky, jde mi právě o tenhle efekt.“

A skutečně, byli jsme užaslí. Já asi nejvíc nad tím, že to všechno stálo tak málo úsilí, nákladů a času. Během necelé půlhodiny, téměř bez hnutí z místa, jsme prožili fascinující společenství s přírodou, viděli jsme život v jeho různých formách a probudila se v nás pozornost pro to, co za normálních okolností lhostejně míjíme. Michał Książek těmto praktikám říká „mikrofilie“.

Kdo se chodí projít?

S tou svou mikrofilií mi spadl z nebe. Když jsem se vypravila na jeho procházku, už hodně dní jsem se mořila s textem o cestování v době krizí a klimatické změny. Hlavou se mi honily všelijaké v zásadě správné mantry o tom, že po cestách letadlem zůstává strašlivá uhlíková stopa a že masový turismus je ztělesněné zlo. Všichni to víme, ale tím to také končí. Vůbec jsem nevěděla, jak napsat to, co jsem si myslela, že bych napsat měla, a zároveň nebýt pro smích a nevlamovat se do dávno otevřených dveří. Jak přesvědčit ty, kdo létají na Bali, že by možná stálo za to zůstat na chatě u Mazurských jezer, a přitom nepopouzet ty, kteří si cestu do Indonésie ani chatu zkrátka nemůžou dovolit a jejich největším snem je strávit týden u teplého moře, kde by nemuseli prát a umývat nádobí po celé čtyř­- nebo pětičlenné rodině? Cítila jsem, že vstupuji na minové pole a že se jen těžko vyhnu nástrahám třídní diskriminace, banalit a zjevných, ale nepříliš užitečných pravd.

A najednou takováhle nádhera. Čistý úžas nad mechem rostoucím na kmeni náhodného stromu. Zázrak přírody hodný stejné pozornosti jako západ slunce nad exotickou zátokou Karibiku nebo pohled na lvíčata při fotosafari v Keni. Levné, rychlé, dostupné, rovnostářské.

Je to ale skutečně tak rovnostářské? Pokud něco stojí málo peněz a je to snadno dostupné, plyne z toho, že je to opravdu pro všechny a že to každému přináší podobné uspokojení? Četné studie ukazují, že kontakt s přírodou má pozitivní vliv na lidi v každém věku a ze všech společenských tříd. Sami autoři těchto výzkumů ale upozorňují, že za výsledky může stát řada dalších proměnných, které se dají jen těžko zohlednit. Skupina vědců z Exeterské univerzity, která v roce 2019 v časopisu Nature publikovala výsledky výzkumu, jenž prokazuje korelaci mezi trávením alespoň dvou hodin týdně na čerstvém vzduchu, zdravotním stavem a dobrou náladou, ve svém textu uvádí: „Naše výsledky by se mohly vysvětlovat skutečností, že lidé při kontaktu s přírodou zároveň provozují nějakou fyzickou aktivitu; náladu jim může zlepšovat právě ona, a ne samotný kontakt s přírodou.“ Při své opatrnosti dokonce dodali, že na procházku do lesa nebo na pláž možná zkrátka chodí spíš zdraví a šťastní lidé než ti nemocní nebo v depresi.

Kromě toho je důležité si uvědomit, že předmětem většiny takových výzkumů jsou měšťáci ze Západu. Co ale rybáři z jižní Indie, kteří chtě nechtě tráví v přírodě většinu života, co pastevci z Čadu? A miliony nebo dokonce miliardy dalších lidí, kteří den co den pracují pod širým nebem a často při tom stojí po kolena ve studené vodě nebo se potí pod nemilosrdným sluncem? I pro ně je kontakt s přírodou tak povzbuzující a blahodárný? Neprospělo by jim spíš pár hodin na měkké posteli v klimatizované místnosti? Někdo, kdo má v každodenním životě jen málo luxusu nebo těžce fyzicky pracuje a exotické cesty na druhý konec světa vídá jen v televizních seriálech, si návštěvu sídlištního parku nebo lesa na kraji města (což je pro něj často jediná dostupná zábava na čerstvém vzduchu) těžko užije stejně jako ten, pro něhož taková procházka znamená příjemné rozptýlení mezi konferencí v New Yorku, rodinnou dovolenou na Krétě a jachtingem na Mazurech.

Tam, kde není Varšava

Dokonce i lidé s podobným sociálním postavením mají velmi různá očekávání ohledně trávení volného času a okolností, za nichž by se mělo odehrávat. Výborně to ilustruje skandál, který nedávno vypukl ve Varšavě. Primátor Trzaskowski ohlásil, že na pobřežních loukách u Visly na Golędzinowě bude zřízen „přírodní park“. Mezi mými známými se rozhořely diskuse, jestli je to dobrý nápad.

Pro mě je to strašná představa. To místo dobře znám, vlastně jde o jediné místo ve Varšavě, které mám už spoustu let upřímně a vroucně ráda. Možná právě proto, že tam Varšava vůbec není. Místo toho se po pravém břehu Visly táhnou rozlehlé prázdné plochy, tu a tam zarostlé křovím, zdivočelými ovocnými stromy – kdysi tam bývala zahrádkářská kolonie –, trávou a v létě i polními květy, mezi nimiž se občas objeví i ty ze zahrádek: kosatce, mečíky, lilie. Je to uklidňující prostor s velkým kusem nebe nad hlavou, spoustou ptáků, rostlin a s málem všeho, čeho podle mě máme ve městě ažaž, tedy spořádaně vymezených komunikačních tras, lidí a všelijakých dalších infrastruktur.

Město uvedlo, že vyhlásí architektonickou soutěž, ze které vzejdou zhotovitelé – nejprve projektu, potom navržené infrastruktury. Ta má zahrnovat cesty a chodníky, různé lávky a můstky, vyhlídková místa, informační tabule a tak dále. Primátor Trzaskowski zdůrazňuje, že všechno „bude provedeno s největším respektem k přírodě, která v daném místě je a zůstane nejdůležitější“.

Vůbec nechápu, proč měnit něco, co mi připadá být dokonalé. Máme jen málo míst v blízkosti města, tady dokonce kousek od centra, kde stopy člověka mizejí a příroda se vrací do původnějšího stavu. Golędzinowské louky jsou toho skvělým příkladem.

Místa mimo kategorie

Význam podobných území připomněly autorky knihy ZOEpolis. Budując wspólnotę ludzko­-nie­-ludzką (ZOEpolis. Lidsko­-ne­-lidské společenství ve výstavbě, 2021). V úvodním eseji Monika Rosińska a Agata Szydłowska zmiňují fenomén ne­-projektování, upuštění od designu (undesign). „Podmáčené plochy a absence zahradnického dohledu dávají prostor mnoha městským rostlinám,“ píše se tu. Citují také architekta Kaspera Jakubowského, který v eseji Čtvrtá příroda ve městě z roku 2019 s odvoláním na německého botanika Inga Kowarika vyzdvihuje „přírodu městské divočiny“ a popisuje, jak se příroda vrací na zničená a vyčerpaná urbánní území, kde se rostlinná společenství rozvíjejí samostatně, bez zásahu člověka. Podle Kowarika a Jakubowského je tato kategorie přírody „nejcharakterističtější formou vegetace, která se dynamicky rozvíjí v městských podmínkách. Odchyluje se od toho, co vnímáme jako bezpečnou, uspořádanou a udržovanou městskou zeleň.“

Rosińska a Szydłowska citují i architektku Sissi Roselli: „Povaha [prostorů tohoto typu] je neklidná, nedají se dešifrovat tak snadno jako úhledné krajinné plochy – nemají ambici být městem, nejde ani o projektované otevřené prostory, ale těží ze své opomíjenosti a utvářejí se nahodile a chaoticky, vedeny ne­-rozumnou inteligencí, která řídí jejich rostlinný osud.“

Klíč možná spočívá ve zmínkách o chaosu a bezpečí. V diskusích, které se rozhořely na facebooku poté, co město ohlásilo projekt Přírodního parku Golędzinów, příznivci tohoto záměru zdůrazňovali, že v současném stavu nejsou golędzinowské louky dostupné všem, působí prý nebezpečně. Někdo dokonce psal, že ve městě by pro takovéto neupravené, nestrukturované plochy nemělo být místo. A lidem přimlouvajícím se za to, aby Golędzinów zůstal takový, jaký je, tedy i mně, bylo předhazováno elitářství, a dokonce i třídní diskriminace – s argumentem, že „normální Varšaváci“ přece nepůjdou na tak divoké místo mimo všechny kategorie, nezarámované naučnými stezkami a informačními tabulemi.

I když takový přístup považuji za velmi pochybný, skutečně si říkám, jestli k potěšení z přírody, která se vrací ke své divokosti, člověk nepotřebuje aspoň trochu takzvaného kulturního kapitálu, tedy vědomí toho, jak je taková příroda v dnešním světě cenná a vzácná. Anebo jestli nemusí mít zázemí v podobě kousku vlastního bezpečného a dobře zařízeného světa, aby docenil jiné, divočejší a neladné prostory.

Konzumerismus utlačovaných

Jak to ale souvisí s cestováním a zřeknutím se dlouhých letů a dovolených v hotelu s all inclusive ve jménu omezení uhlíkové stopy a starosti o životní prostředí? Myslím, že klíčová je tu otázka dostupnosti. Dokud bylo cestování aktivitou hrstky lidí, většinou znuděných boháčů, kteří při něm utráceli své jmění získané utlačováním pracujících tříd, přírodě nijak neškodilo, protože na ni nemělo žádný významný vliv. S tím, jak cestování postupně zlevňovalo – drahé orient ex­­pressy vystřídal plackartnyj vagon, nóbl aerolinky ustoupily těm nízkonákladovým, kde se nepodávají tři jídla ani sklenka šampaňského, elegantní penziony s ručně vyřezávanými detaily v materiálu nejvyšší kvality vyklidily pole levným hotelům ze sádrokartonu a plastu –, mohlo si ho dovolit víc a víc lidí. Zároveň ale turistický průmysl začal proměňovat tvář naší planety. Divoké pláže zalil beton, v horských vesnicích výrazně klesla hladina spodní vody, protože už kromě chalup horalů a několika exkluzivních penzionů musela napájet i tisíce soukromých ubytoven a hotelů a s nimi i vodní děla, která vyrábějí sníh i v nižších polohách, aby lyžování bylo dostupné ne pro pár vyvolených, ale pro miliony.

Otázka zní, co je lepší. Jestli úzká elita objevující divokou přírodu v okouzlujících místech, anebo miliony Smithů, Nowaků a teď už i Čchenů a Kunarů, kteří se ve světě znetvořeném masovým turismem můžou jeden týden v roce povalovat na přelidněných plážích nebo v horách plných smogu a máčet si v teplých bazénech svá prací znavená těla.

Dnes pochopitelně máme co do činění s prvním i druhým fenoménem. Úzká elita se svých požitků nevzdala. Pořád má k dispozici těžko dostupná, drahá a civilizací netknutá místa, kde může odpočívat daleko od davů a nemusí se účastnit všech těch laciných zábav pro střední a lidové třídy, které tolik ničí životní prostředí. A pak jsou tu i lidé chudší než úzká elita bohatých, zato ale vzdělaní a svědomití, kteří díky svému kulturnímu kapitálu také mohou užívat zbytků přírodní krásy nezkažené levným masovým turismem, i když nemají takové finanční možnosti. Vědí totiž, kam jet, na co se dívat a čemu věnovat pozornost.

Právě pro ně jsou tu atrakce jako mikrofilie s Michałem Książkem nebo odbourávání stresu při procházce po golędzinowských úhorech. Neznamená to samozřejmě, že pro ostatní by takové aktivity byly nedostupné. Myslím, že stříbřitě modrá můra rozpínající křidélka nebo divočák na pusté louce u břehu Visly by udělali dojem na každého. Důležité ale je, jestli se člověk může podívat i jinam a co tam uvidí.

Trochu to ostatně připomíná stockholmský syndrom, když intelektuální střední třída, vytrénovaná ve zdánlivém sebeomezování, volá po lásce k lokálnosti a po odmítnutí leteckého cestování, zatímco sedí na terasách svých úhledných a pohodlných chalup v lesích u Suwalek nebo na vysočině Roztocze, a zároveň kárá lidové vrstvy za bezuzdný konzumerismus, jehož projevem má být dvoutýdenní dovolená all inclusive na turecké riviéře za pět set eur na hlavu.

Masový turismus není zrovna estetický, snadno se kritizuje, ale nepředstavuje hlavní příčinu klimatických změn. Jen dává na chvíli (rádoby) pohov lidem, kteří jsou pouhými kolečky v obřím kapitalistickém stroji honby za ziskem. Za skutečným vykořisťováním přírody stojí velké globální koncerny, jako jsou British Petroleum nebo Chevron. Ekologická revoluce musí začít právě u nich a u jejich štědře placených manažerů, kteří už určitě bydlí v pasivních domech výhradně z přírodních materiálů a jezdí hybridními toyotami s nulovými emisemi. Pokud to nebudou právě oni, kdo se vzdá části svých zisků, dobývaných za cenu masivního vykořisťování přírody, může se stát, že pro mnohonásobně chudší zbytek společnosti nezbude už ani dost mechu na stromech v parcích.

Autorka je novinářka a socioložka.

Z polského originálu Najważniejszy jest zachwyt, publikovaného v elektronickém časopisu Dwutygodnik č. 336 v červnu 2022, přeložil Michal Špína.

Článek je součástí projektu Return to the future – art, culture and new media in Central Europe after the pandemic, spolufinancovaného vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu.