„Téměř každých pět minut naše vědomí opouští svůj přirozený habitat, na který si zvykalo tisíce let, a ocitá se v prostředí, jež podléhá naprosto odlišným měřítkům,“ říká básnířka a intermediální umělkyně Elena Pecenová, která ve své první sbírce imaginativně ohledává prostor digitality.
V tuzemské poezii je čím dál více autorů, kteří těží z interdisciplinarity, z žánrové roztěkanosti. Do světa literatury tak vstupují skrze výtvarné, hudební či performativní filtry. Příkladem je i váš básnický debut Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky. Kde se mezi umělci bere ta nutkavá potřeba pracovat s textem?
Text je integrální součástí vizuálního umění již od šedesátých let. Já navíc studovala na pražské AVU intermediální obor, který přímo vychází z této tradice. Text je tam nahlížen podobně jako obraz, přičemž je ale patrné, že jedno není možné redukovat na druhé. Textem jsem se zabývala od začátku svého studia a spíš než jeho mechanika mě zajímalo, co dělá, co říká a jak na to reaguje divák. Zkrátka mě fascinoval jako médium. A problém překladu, který vytváří produktivní jiskření mezi obrazem a textem, se mě drží do dnešních dnů.
Ještě k tomu slovíčku „nutkavá“ – řekla bych, že ta potřeba není nutkavá, ale přirozená. O umění se musíte …
