Čím může být Milena Jesenská inspirativní pro současnou žurnalistiku a zejména ženy-novinářky? Bezesporu svým zájmem o přehlížená témata, úsilím o ženskou emancipaci, solidaritou s utlačovanými nebo souladem lidských a profesních hodnot. Ale také posouváním společenských konvencí a životní nespoutaností.
„Závisí jen na tom, jak široce a hluboce čestně člověk zpracuje bolest svého mládí. To se mu stává měřítkem a bohatstvím pro celý život. Neboť po celý život nemá nic jiného, nedostává nic jiného, nepozná nic jiného. Po celý život má zážitky. Ale jen v mládí prožívá duševní přeměny. (…) A přes to vše, dovedete-li být opravdu pravdivými, řeknete si: nikdy bych nechtěl mít znova šestnáct let. Jakým vlastně zázrakem jsem přežil?“ napsala Milena Jesenská ve fejetonu Mládí na začátku dvacátých let minulého století. O téměř sto let později jsem si tuto pasáž z knihy Milena Jesenská (1996) spisovatelky Aleny Wagnerové podtrhla a opatřila srdíčkem. Právě jsem dokončila bakalářské studium žurnalistiky a vyrazila na sólo cestu po Evropě. Kniha o mimořádné ženě a novinářce mě na této cestě doprovázela a pomáhala mi i v začátcích profesní cesty, když jsem si ujasňovala, jakou novinářkou a jakou ženou chci být já. Figura odvážné, emancipované, podporující a za každé situace solidární ženy-novinářky v „duševní přeměně“ mého mládí působila jako světlo. Sílu a rozhodnost, kterou Jesenská svým životem i texty vyzařovala, jsem od žen kolem sebe neznala, a proto byl její příklad tak zásadní. Byly jsme až příliš navyklé následovat představu poslušnosti, pokory a konformity, kterou nám společnost předkládala.
Milenu Jesenskou po právu obdivujeme za její mimořádnou novinářskou, spisovatelskou a překladatelskou práci i coby bojovnici proti nacismu, režimu, který ji nakonec zavraždil. Jesenská ale vybočovala celým svým bytím – provokovala, nebála se vyslovit dosud nevyslovené, cestovala, bouřila, naplno a otevřeně prožívala svou sexualitu, dělala spontánní a nečekaná rozhodnutí (když se jí kupříkladu zachtělo do hor, prostě si objednala taxíka a vyrazila na Šumavu nebo do Tater). A samozřejmě také chybovala. Žila totiž naplno a byla hlasitá – dokonce natolik, že její hlas zní dodnes. A je dost dobře možné, že by pobuřovala, vyváděla z míry a ukazovala odvážné cesty i v současnosti.
I na tobě záleží
Milena Jesenská se stala mým jediným opravdovým intelektuálním a lidským vzorem v tuzemském prostoru, který si na dnes už více než dekádu trvající novinářské cestě stále hýčkám. Existenci vzorů lze napadat a zpochybňovat: jejich pěstování může redukovat pestrost našeho myšlení či podněcovat k nezdravému srovnávání. Přesto jsem si v mnoha chvílích své novinářské dráhy uvědomila, jak důležité je uchovat si mentální a duchovní maják v konkrétní lidské osobnosti. Když se váš svět zatemní – třeba když se coby žena-novinářka stanete terčem intenzivní kyberšikany, když sbíráte odvahu pojmenovat toxické mediální prostředí nebo když se obáváte pustit do nepohodlného tématu –, je zásadní vědět, že jsou osobnosti, které výzvy své doby zvládly statečně a sebevědomě.
Po celý svůj život Jesenská ukazovala, že opravdová síla tkví v lidskosti a ochotě pomáhat, a nikoli v touze ovládat, podmaňovat a rozšiřovat moc. Právě tohle mi v současné žurnalistice mnohdy chybí. Milenu Jesenskou vždy zajímal především člověk – zranitelný, strádající, osamocený, zapomenutý. Na něj myslela a jeho život svou prací zlepšovala, zejména silnými reportážemi se sociální tematikou v Peroutkově Přítomnosti na konci třicátých let. Sociální cítění a touha pomáhat slabším ji dovedly k členství v KSČ, v roce 1936 však ze strany vystoupila, protože nesouhlasila s politickými procesy ve stalinském Sovětském svazu. Ve svém novinářsky nejbohatším období na konci třicátých let napsala: „Odjakživa bylo v českém národě málo velkohubců a to je jedna z jeho ctností, které se mohou v dnešních dobách nevyplácet. Je to problém našich dnů vůbec – jak dosáhnout, aby v obrovském kolektivu neztrácel se jedinec jako kapka v moři, buď v beznaději nebo v myšlenkové pohodlnosti? Jak zařídit, aby přes ukázněnost kolektivu zůstalo jedinci vědomí, že na něm záleží, čili že mu zůstává iniciativa jednání? Je třeba chodit od člověka k člověku, od dělníka k úředníku, od studenta k řemeslníku, od umělce k učenci, od příštipkáře k hodnostáři a opakovat znovu a znovu – na tobě záleží. Nic není lhostejné, jsi právě tak nepostradatelný jako každý z nás, jsi člen kolektivu.“
Mláďata mne zahanbují
Smysl novinářské práce podle Jesenské spočíval v nasvěcování míst, která z různých důvodů nejsou tolik vidět. Věděla, že nelze zavírat oči před problémy, které se před námi vyjevují v brutální nahotě. Co by asi zarytá zastánkyně lidských práv řekla na slepé skvrny současné české žurnalistiky? Jak by kupříkladu reagovala na obrovskou humanitární krizi v Gaze, kolem níž česká média už měsíce opatrně našlapují, aby neodlákala své publikum, většinově vyjadřující podporu Izraeli? Považovala by solidární postoj české společnosti s Ukrajinou za autentický? A jaké texty by o tom napsala? Věřím, že zpátky by se nedržela.
Publicistická tvorba Mileny Jesenské je v době dnešních kulturních válek vysoce aktuální. Na konci května roku 1939 autorka napsala: „Přede mnou sedí několik mladých lidí. Usadili se v mé mansardě, uvařili si čaj a rozpovídali se. Mívám, přiznám se, jakousi ostýchavou nedůvěru k mladým. Neznajíce nic, domnívají se, že rozumí všemu. Tato mláďata mne však zahanbují. Znají mnohem více, než znám sama. Mají nejrůznější zájmy a ty nejsou povrchní. Mají výborně fundovaný základ k všeobecnému vzdělání a přitom – a to je vůbec nejkrásnější – pracují a učí se.“ Jesenská v dřívějších textech mladou generaci nezřídka kritizovala, zároveň je ale schopná a ochotná svá vyjádření na adresu mladé generace revidovat. I v tom tkví její kouzlo: byla lidská ve svých chybách a měnila či aktualizovala názory na základě vlastní zkušenosti. Tato schopnost dnes schází všem generacím – snaha o vzájemné pochopení často troskotá na tvrdých soudech a neměnných stanoviscích. Milena Jesenská ukazuje, že generační střety tu byly odnepaměti a nikdy jsme si s nimi moc nevěděli rady. Její články jsou ale inspirativní zejména tím, že dávají hlas mladé generaci: „Nedělte národ na mladé a staré, říká mi dvacetileté děvče. Je to násilné. Jsme ovšem rádi mezi sebou a máme ovšem mnoho společných zájmů, ale nechceme s vámi ztratit kontakt. (…) Mluvívali jste s námi vždycky jako s nemluvňaty. Pro novou dobu zřejmě přicházíme v úvahu. Jsme si toho vědomi, jsme na to hrdi – ale pojďte s námi. Je jenom jedna řeč na světě: řeč slušných lidí. Na stáří nezáleží.“ Rezonance slov napsaných v roce 1939 budiž inspirací nejen pro svět dnešních médií.
Nehledět na hierarchie
„Chci vám poděkovat. Nejen za maturitu. Za všech osm let. Za to, že jste mne nikdy netupila pro věci, které miluji, že jste se mi jako jediná nesmála pro to, co čtu, a pro to, co se mi líbí. Za to, že jste mi nikdy neřekla, že jsem přepjatá proto, že mám ráda obrazy, hudbu a knihy. Nezapomenu Vám toho nikdy,“ vzkázala mladá Milena Jesenská v dopise milované učitelce po ukončení studií na gymnáziu Minerva.
Podobně musím i já poděkovat Mileně – snad si mohu dovolit být familiární, mám totiž pocit, že se známe, což je další efekt autorčina psaní – za to, že mi ukázala cestu k lidským a zároveň i novinářským hodnotám. Často jsem totiž postupně objevovala, že u mých vzorů existuje ve velké míře buď jedno, anebo druhé. Zjišťovala jsem, že profesní kvality se nemusí vždy propojit s těmi lidskými. Že moc opájí a ubližuje těm, kdo ji nemají. Že své domnělé vzory a mentory či mentorky zajímám jen tehdy, pokud poslušně dodržuji pravidla společenské hierarchie. Na tu ale Jesenská nehleděla a v zásadních chvílích svého života vždy uměla stát pevně a odhodlaně tam, kde to bylo nejvíc třeba, všem a všemu navzdory. Děkuji Mileně, že svým životem i tvorbou prošlapala cestu všem ženám, které chtěly být svobodné a nespoutané, stejně jako všem novinářkám, které toužily měnit svět k lepšímu, jít příkladem a emancipovat. Nezabránila jí v tom péče o malou dceru, podlomené zdraví, závislost na lécích proti bolesti ani nálož dalších životních strastí.
Dnes už se témata, o kterých autorka psala, posunula trochu jinam, objevily se nové boje za pravdu i nové příležitosti k odvážným gestům, v zásadě jde ale stále o totéž. Jesenská ve své tvorbě prokázala jedinečnou schopnost vidět za roh – i za ten, který se nás už netýká. I proto jsou její texty a její myšlení dodnes tak podnětné a relevantní.
Autorka je novinářka.