Není Němec jako Němec

Pohraniční oblasti českých zemí to nemají od vzniku samostatného státu jednoduché. Zatímco dnes jsou namnoze podrobovány orientalizaci jako „vykořeněný“ a opakovaně devastovaný kraj či jako podhoubí „dezolátů“, v meziválečné éře se o ně zajímal jen málokdo. V rámci budování nového státu se jednalo o oblasti, kde žijí „ti druzí“, ti, kteří nám chtějí naše chvályhodné úsilí mařit. Pro většinu českých novinářů, intelektuálů, ale i politiků představovalo pohraničí odstředivý element ztělesněný v nedůvěře k německým politickým stranám. Ty se ostatně poprvé a relativně nakrátko podílely na vládě až na konci dvacátých let. V éře sílícího německého nacionalismu po roce 1933 věnovaly československé vlády pozornost pohraničí spíše rétoricky, než aby se pokusily připravit systémové řešení. Jestliže dopady hospodářské krize byly mimořádné pro celé Československo, devastace celých pohraničních regionů byla přímo tragická. Nebývalou chudobu, hlad a pocit bezvýchodnosti v krušnohorských vesnicích registroval ve svých pamětech budapešťský rodák Arthur Koestler, již ve dvacátých letech na ni upozorňoval také sociální demokrat Wenzel Jaksch.

Analýza sociálních patologií

Avšak také německé elity z vnitrozemí se na příhraniční oblasti dívaly jaksi spatra, jako na nekulturní periferii. Komunistický novinář a spisovatel Louis Fürnberg v nedokončeném románu Dovolená (1962, česky 1981) líčí návštěvu krušnohorského dětského tábora několika německými pražskými novináři, kteří přicestují luxusním tatraplánem a otráveni úrovní kvality černé kávy spěchají zpět do Prahy. Také obraz avantgardního kameramana a režiséra Alexandera Hackenschmieda ze snímku Krize (1939), v němž do pohraničního tábora chudých a často bezprizorních dětí všech národností vjíždí automobil Voskovce a Wericha, působí jaksi nepatřičně. Jako by tam hvězdy pražské antifašistické scény přijely jen na skok, aby dětem rychle zazpívaly, bez skutečného zájmu o to, co se na místě vlastně děje.

Série reportáží Mileny Jesenské věnovaná německému pohraničí (dostupné ve výboru Křižovatky, 2016, připraveném editorkou Marií Jiráskovou) je tak v mnoha ohledech výjimečná. Nejen proto, že tato česká novinářka byla skutečně vynikající pozorovatelkou okolního života, jak v Respektu č. 13/2024 konstatoval Erik Tabery, ale zejména proto, že za umně a citlivě zachycenou realitou se projevuje Jesenské smysl pro analýzu. To byl ostatně rys, který v první polovině třicátých let provázel také autorčinu komunistickou publicistiku. Šéfredaktor Respektu sice toto angažmá považuje za jakési nedopatření, epizodku na cestě k demokratické žurnalistice, nelze si však nevšimnout, že za zájmem o každodenní věci jako ošacení, způsoby stravování, rodinné poměry, pocity beznaděje a podobně je právě snaha o pojmenování příčin sociálních patologií. Bez ohledu na to, zda se jednalo o texty týkající se pražské periferie, stravovacích automatů, nebo okolností a dopadů Henleinova projevu v Karlových Varech, dobírala se Jesenská příčin popisovaných jevů v komunistické Tvorbě stejně jako v liberální Přítomnosti.

Synové proti otcům

Pro česky psanou žurnalistiku té doby je ovšem jedinečná ještě jedna okolnost. Jesenská nepsala o pohraničí česko­-německým prizmatem, nýbrž především optikou vnitřního politického konfliktu mezi českými Němci. V nadvakrát publikované a hojně cenzurované reportáži „Anšlus nebude“ tak líčí nelítostné poměry politického teroru uplatňovaného příznivci Sudetoněmecké strany, často náctiletými turnery, kteří hlídali, kdo „nakupuje u Žida“, kdo jaké odebírá noviny či kdo nejde na prvního máje s partají. Ukazuje také, že v atmosféře národoveckého nadšení a kontroly nebylo jednoduché vzdorovat a že se konflikty přenášely do samotných rodin, kde se synové – turneři – stavěli proti svým otcům a kde na muže často vyvíjely tlak vlastní manželky, neboť vzdor vůči sudetoněmeckému hnutí s sebou přinášel nejen sociální ostrakizaci, ale většinou také několikaletou nezaměstnanost bez šance na zlepšení („že jsou propouštěni a vysazováni jenom nehenleinovští dělníci – je samozřejmé“). Od samého počátku současně Jesenská opakovala, že „nejsou Němci jako Němci“, a tudíž pro ni bylo nemožné hovořit pouze o nacionálně jednotné mase. Tohoto principu se držela i ve vypjatých zářijových dnech roku 1938, kdy například v reportáži „Pověz, kam utíkáš – povím ti, kdo jsi“ líčila vstřícné přijetí příhraničních německých demokratických uprchlíků v Praze: „Oni prý nám nezapomenou, jak jsme je přivítali. Ale ani my jim nezapomeneme, že k nám přišli.“

Příčiny nacifikace

Je zjevné, že reportáže Mileny Jesenské z po­­hraničí boří četné mýty a stereotypy. Jednak ty o nevyhnutelně se nacifikujících Němcích, ale také ty o Češích, kteří byli vůči Němcům slepí. Důkazů o složitějším názorovém rozvrstvení německého obyvatelstva předložila ve svých článcích Jesenská mnoho, v jednom z textů nechává promluvit německého sociálního demokrata, který na počátku září 1938 říká: „můžeme nanejvýš umřít, ale nemůžeme prohrát“. A dále: „‚Vyřiďte v Praze, že se nebojíme!‘ loučí se se mnou.“

Když se pražská novinářka dobírá příčin úspěchu Sudetoněmecké strany, zmiňuje samozřejmě tíživou sociální situaci („nezaměstnaní dělníci pobírají tam 10 Kč týdně a jednu polévku denně – a tu polévku si nechávají stydnout, aby se nahoře usadil špinavý, šedivý tuk, který lačně sbírají a nosí domů dětem na chléb“) i zmíněný teror ze strany sudetoněmeckého hnutí. Velmi kritická byla však také vůči české straně, která se ani nepokusila předložit řešení, jež by z českých Němců sejmulo „hospodářský nátlak, pod jehož tíhou klesají“. Českým stranám vyčítala neochotu spolupráce s německými demokraty, českým úředníkům v pohraničí zase přílišnou národnostní horlivost i nedostatečnou ochranu jazykových práv. Za největší deficit ovšem považovala, že česká strana nepřišla s relevantní demokratickou propagandou, která by vzdorovala té nacistické. Přesvědčivý příběh o demokracii mohl podle ní být alternativou vůči národnímu sudetoněmectví i důležitou podporou německých demokratických stran.

Jesenská ve svých textech o prchajících Němcích popisovala situace, jež se ve stejných kulisách opakovaly o sedm let později: „Viděla jsem ženy, které přišly bez prádla, některé na boso. ‚Měla jsem knedlíky v hrnci, ale už jsem je nevyndala‘.“ Bylo by bezesporu zajímavé sledovat, jak by se pohled české novinářky vyvíjel během války a jak by později reagovala na princip kolektivní viny uvalený na české Němce. Jak známo, díky zatčení a fatální internaci v Ravensbrücku k tomu nedostala příležitost. Jisté ovšem je, že před něčím podobným varovala: „Pomsta je akt slabých vůči slabším. Budeme­-li nuceni zatížit svůj lid tak, aby byl přetížen, můžeme vědět jasně, vůči komu se jeho hněv nejspíš může obrátiti. Dopustíme­-li (…), aby z lidu, který musí jíti po práci, se stal lid, který začne také házet nevinné přes palubu (…), dostane náš lid hlubokou morální ránu, ze které není snadno se vzpamatovat.“ Zda jsme se již vzpamatovali, si netroufám soudit, texty Mileny Jesenské však rozhodně mohu doporučit jako lék proti nejrůznějším předsudkům sociál­ního i národnostního charakteru.

Autor je historik.