Novinářka

1

Po více než šesti rocích ve Vídni s Ernstem Polakem, po téměř sedmi letech vedle muže, který mě brzdil v rozletu, tlačil mě dolů a ničil mě, jsem si uvědomila, že ve Vídni už nemám co dělat a že moje místo je v Praze. Veškerou špínu svého života jsem nechala ve Vídni a zbytek v Drážďanech a očištěná jsem se vrátila do svého města.

I s otcem jsme se už zase začali stýkat, ta sedmiletá pauza nám svědčila. Pomohl mi s rozvodem.

Po rozvodu jsem se zase jmenovala Jesenská. Měla jsem pocit, že jsem se oprostila od pavučin a vrhla se do nového života.

A ta znovuzrozená a samostatná a sebevědomá žena, která se ze mě stala, se vypravila na pracovní schůzku. Předem jsem zatelefonovala šéfredaktorovi Národních listů a smluvila jsem si s ním, že se sejdeme v redakci. U oválného stolu redakčních schůzí na mě čekala redaktorka Hana Šklíbová a hned se na mě usmála:

„Vy jste se vrátila z Vídně, já zase z Londýna.“

„Praha je magnet pro nás obě,“ řekla jsem stejně veselým tónem.

Mladá Hana s kaštanovým mikádem mi byla na první pohled sympatická. I ona byla sebejistá, energická a pohyblivá jako veverka, ale přitom s vláčnými pohyby ženy, která ví, co chce, a nikdy nic neuspěchá. V jejích gestech i držení těla bylo něco cizokrajného, co mě přesahovalo.

Šéfredaktor nevešel, ale vletěl do redakční místnosti. Nevím, co tím spěchem chtěl naznačit, snad že jeho čas je ­drahocenný a není radno jím plýtvat? I vlasy mu vlály kolem hlavy po tom vpádu. Znala jsem se s ním už z dřívějška, někdy jsem mu osobně přivezla některý vídeňský fejeton.

Přednesla jsem mu svoji nabídku stát se zahraniční korespondentkou.

„Ve Vídni? Ale to už jsme přece…“

Přerušila jsem ho:

„Ne, z Vídně jsem definitivně odjela. Pracovala bych v Paříži, v Londýně, v Římě či v Moskvě.“

„Proč, paní Mileno? Vždyť jste do Prahy právě přijela. To chcete hned zase odjet?“ žertoval a při tom si přihlazoval vlasy k hlavě a snažil se ovládnout neklidné svaly v obličeji.

Od Franka jsem se naučila mluvit jen pravdu, za každých okolností. Snad to nebylo vždy praktické, ale jednodušší to rozhodně bylo. A ušetřila jsem si tím čas i energii.

I teď jsem odpověděla po pravdě:

„Vrátila jsem se do Prahy, správně. Ale ne­­jsem si jistá, jestli tu po víc než šesti letech ve Vídni budu moct žít natrvalo. Jestli to zvládnu, žít v menším městě. Takže bydlet v různých evropských metropolích, nebo v jedné z nich, a občas zajíždět do Prahy by pro mě bylo ideální.“

Při pohledu na toho nervózního šéfredaktora jsem věděla, že můj plán je smělý.

„Jaký plat byste si za takovou práci před­stavovala?“

„Tři tisíce korun,“ řekla jsem pevně. Měla jsem všecko předem promyšleno.

Šéfredaktor si prohrábl vlasy dozadu a na­­bídl nám oběma cigaretu. Odmítla jsem ji, Hana si vzala, on rozškrtl sirku a přiblížil ji nejprve k její cigaretě a potom ke své. Bylo to elegantní, vybrané a spojovalo je to.

Muž do sebe nabral dým, vypustil ho a potom pomalu řekl, jako by přemýšlel:

„Tři tisíce korun? Hm… To je luxus, jaký si Národní listy nemůžou dovolit. Příliš velký luxus.“

Zase nabral dým a pomalu ho vyfukoval nosem, když pokračoval:

„I když si vás jako novinářky vážíme, paní Mileno. Vážíme si vás tolik, že vám nabídnu něco jiného. Ovšem nebude to v intelektuálním přepychu a velkém světě daleké ciziny. Budete to muset vydržet s námi, českými balíky.“

Z úst toho muže to nebyla provokace českého nacionalisty, jimiž se to v Praze po vzniku samostatného Československa jen hemžilo, nýbrž ironická sebekritika někoho, kdo si je vědom vlastního omezení. Se zájmem i s určitým napětím jsem čekala, co mi nabídne.

Po pauze vyplněné cigaretovým kouřem mi přejel pohledem po kostýmu, s nímž se zdál být spokojen, a konečně řekl:

„Líbilo by se vám vést v Národních listech stránky pro ženy?“

To byla studená sprcha, ale snažila jsem se nedat zklamání na sobě znát. Ze zahraniční korespondentky psát o módě a zdravé životosprávě, vymýšlet recepty…

Musela jsem vynaložit vnitřní sílu, abych se opanovala: neměla jsem žádnou práci a tenhle muž mi právě nabízí vést stránky v deníku. Ale mně se tak nechtělo psát rady paničkám a kuchařinkám…

Viděla jsem, že se na mě Hana povzbudivě usmívá. To mě postrčilo do reality.

Musela jsem tu nabídku brát jako příležitost. Protože to byla příležitost.

„Nepsala byste to sama, pochopitelně,“ ujišťoval mě šéfredaktor, když viděl, že váhám. „Vy osobně byste sekci vedla a měla na ni svůj tým spolupracovnic, který byste si sama vybrala. Sama byste psala řekněme jeden sloupek týdně. A kdykoli napíšete místo sloupku delší fejeton, budeme rádi.“

Bylo mi jasné, že kdybych byla muž, nabídl by mi seriózní téma. Řekla jsem si však, že důležité je vzít, co je, strčit nohu mezi dveře, aby se nezavřely, a na tom začít budovat další. A tohle byl nejčtenější deník v Československu, leading newspaper, jak říkají Angličané.

Hana se na mě pořád usmívala a v jejích očích jsem četla naději, že přijmu.

Odpověděla jsem vlažně, ale pevně:

„Přijímám.“

„Začnete tedy hned.“

Zavedl mě do administrativního oddělení podepsat smlouvu, kterou už měl přichystanou.

Potom jsem se vrátila pro kabát do místnosti, kde byl oválný redakční stůl. Hana Šklíbová tam ještě seděla, zatrhávala něco v novinách perem, které namáčela do červeného inkoustu, a mluvila do telefonu, obrácená ke mně zády.

„Teď nemůžu. Dnes dopoledne jsme měli delší schůzku s novou redaktorkou a musím dodělat práci, která mi zbyla, jinak noviny zítra nevyjdou. Necháme to na jindy. Kdo je ta nová redaktorka? Jmenuje se Milena Jesenská. Ano, je známá. Jaká je?“ Tady Hana snížila hlas, aby ji nebylo slyšet do jiných kanceláří. „No víš, musím říct, že na mě udělala dojem. Přišla k nám elegantně oblečená, nosí krátce zastřižené vlasy, je vtipná, veselá. Připadalo mi, jako by s sebou do Prahy přivezla onu zvláštní směs vídeňského šarmu a dekadentní lehkomyslnosti. Víš dobře, že nejsem žádná popelka, ale Milena, to je velký svět.“

Poslouchala jsem jen na půl ucha, už jsem plánovala práci. V tom konzervativním deníku budou moje stránky provokace. Můj tým se bude skládat z feministek, kterých je v Praze tolik třeba. Bude to svěží vítr ve vydýchaném prostředí rakousko­-uherského patriarchátu.

Dám slovo čtenářkám a ty mi budou psát dopisy i své oblíbené recepty, které potom otiskneme. S vařením a recepty si tedy nebudu lámat hlavu. Ne, to nikdy. Můj sloupek bude emancipační, bude usilovat o rovnoprávnost žen, ale taky se v něm bude odrážet společnost a její potřeby, dále politika a kultura.

Vzala jsem kabát z věšáku a vyplížila jsem se z místnosti ven.

A už se mi v hlavě rýsoval první sloupek týdne…

„Všecko, co člověk dělá, souvisí s vnitřní jeho propracovaností. Jak vypadá a jak se pohybuje, jak nosí šaty a jak klade chodidla a jak se umí usmát a jak tiskne ruku: všechno vyvěrá z jediného pramene, z bohatosti a slušnosti vnitřního života. Nedělají člověka šaty – co lidí po válce chtělo na šatech, aby je udělaly? A povedlo se to? – Skoro bych řekla, že šaty odhalují, a ne, že zahalují člověka. Rozhodně jsem jista, že opravdu cenný člověk nikdy neztrácí neobratností svého zevnějšku, i když snad má na sobě všelicos jinak, než jak se ,to patří‘. Má zato tolik sytého, zhuštěného, jedinečného výrazu, že je daleko krásnější než člověk, který má bděle a úzkostlivě všechno, jak se patří. Naprosto nechci říci, že na vnějšku nezáleží, naopak. Chci jen říci, že zevnějšek není zevnějšek, nýbrž důsledek vnitřku.“

 

2

Další dny a týdny jsem po práci chodila Prahou a všechno mi přicházelo vstříc, ulice, domy, parky, stromy, všechno mě objímalo a já jsem si všímala nových divadel a kin, tančíren a džezových klubů, té sváteční nálady, která panovala v Praze a tolik kontrastovala s melancholickou, depresivní Vídní, co prohrála válku a s ní i impérium, rozkouskované na mrňavé, slaboučké státečky – soustečka pro příští velké země a jejich rozpínavé diktátory, kteří se nemůžou neobjevit –, a ta Vídeň seděla jako velká ozdobná hlava na trpasličím tělíčku. Praha se stala hlavním městem drobného, ale samostatného státu a oplývala energií a optimismem. Zastavovala jsem se v knihkupectvích, která rašila jako sněženky po dlouhé zimě, a všímala jsem si všech těch nových knih a avantgardních časopisů, těch grafických listů a básní v duchu poetismu a surrealismu a formalismu, těch pozvánek na čtení Karla Čapka a Vladimira Majakovského, na přednášky Josefa Čapka a André Bretona, které visely nejen v knihkupectvích, ale i v tramvajích a na domech a na sloupech a kioscích. Viděla jsem, že Praha je znovuzrozené, sebevědomé město, a já jsem si připadala sebejistá s ní.

 

3

„Proč tak sama, Mileno? Stojíš tu jako melancholická žena u vody v bílé říze z nějakého Munchova obrazu.“

„Dívám se na to všecko dění tady a máš pravdu, je to jako expresionistický obraz.“

„Škoda, že netančím.“

„Ten tanec mě právě zaujal. Ti tančící mi připomínají kněžky a kněze v nějakém antickém rituálu,“ řekla jsem, co mě napadlo, opřená zády o zábradlí parníku, který rozrážel Vltavu.

A můj společník, mladý malíř z Mánesu s rovnou pěšinkou ve světlých ulízaných vlasech, mi podal sklenku šampaňského, kterou vzal číšníkovi z tácu.

„Mileno, ty dobře víš, že jsi jediná, která si může dovolit říkat otřelé metafory, protože z tvých úst nikdy otřelé nejsou, to ani nejde, ty prostě všechno obrátíš naruby. Jako ve svých článcích. Jsi geniální.“

Místo odpovědi jsem mu ťukla do sklenky a otočila se k němu zády. Lokty jsem se opírala o zábradlí parníku a sledovala jsem lidi, jak na břehu jezdí na kolech a dělají si tam piknik, všichni v bílém, jako by se domluvili.

Džezová skupina, také v bílých fracích, hrála na palubě Let’s Misbehave.

Ještě jsem slyšela, jak mi za mými zády ten blonďák s pěšinkou říká:

„Znáš se s Jaromírem Krejcarem?“

Líně jsem zavrtěla hlavou, aniž bych se k němu otočila.

„Tak až budeš mít náladu, přijď za mnou a představím vás. Vy dva se musíte poznat!“

Stála jsem lehce opřená levým loktem o zábradlí parníku, dívala jsem se do vln a přemýšlela o tom, co všecko jsem za po­­slední dobu zažila.

Každý týden jsem dostávala stovky dopisů od čtenářek, ale i čtenářů, psali mi z Čech, z Moravy, ale i ze Slovenska, jak na moje články čekají. Co řekne Milena o nastalé politické situaci? Co si myslí Milena o tom a tom filmu? Co si myslí o manželství a o rozvodech? Co si myslí o naší zemi, ze které jako mraveneček se svým týmem oprašuje zpátečnický nános rakousko­-uherské říše? Můj mladý tým se málo hodil ke konzervativnímu listu, pro nějž pracoval, a tím listu pomohl dostat se i ke čtenářům, kteří by se ho jinak ani prstem nedotkli, jen by si ucpali nos a rychle kolem něj prošli dál. Podařilo se mi vytvořit stránky s vlastním pohledem na svět, s filosofií jednoduchosti dosažené propracovaností, s koncepcí nové, moderní životní kultury.

Z myšlenek mě vytrhl zase ten ulízaný blonďák. Přivedl asi třicetiletého muže s větrem pocuchanými kaštanovými vlasy. Slušelo mu to tak a on to věděl. Ani ho nenapadlo si vlasy přičísnout. Měl na sobě modrou proužkovanou košili s bílým límečkem, bílou vestu a bílé lněné kalhoty. Zabodl se do mne očima, které byly jako našedlá, třpytivá Vltava, zdálo se mi: v ustavičném pohybu, jak ji čeřily vlnky.

Blonďák řekl:

„Mileno, jak už jsem ti řekl, chci, aby ses seznámila s Mirkem, tedy s Jaromírem Krejcarem, známým architektem. A Milenu asi není třeba představovat, viď, Mirku?“

„Ne, to tedy fakt není,“ řekl architekt a jeho pohled setrvával na mně. „Mileniny recepty zná každý.“

Zlostí jsem zrudla.

„A čím vy jste obšťastnil Prahu?“ opáčila jsem.

Ulízaný blonďák si mé zlosti všiml. Rychle zakročil:

„Ale přece všichni čteme její fejetony, Mirku. Neříkej, že je nečteš,“ dodal málem prosebně.

„Měl bych? No tak teda budu, když to říkáš ty, Slávku,“ rošťácky se ušklíbl architekt, jeho šedý pohled přejel po blonďákovi a znovu se zastavil na mně. „A čím jsem obšťastnil Prahu? Byty, domy. Tím, do čeho je zabalené vaše vaření, vaše péče o rodinu a o nábytek.“

Ten rozcuchaný architekt je jako kohout na bidýlku, řekla jsem si a chystala jsem se odejít. Ale vtom mě ten dareba vzal za loket a už mě táhl na parket mezi tanečníky: hráli jakousi píseň Duka Ellingtona. Při tanci s tím prostořekým nezvedencem jsem poznala, že se ta píseň jmenuje I Must Have That Man.

Usmála jsem se tomu, a zatímco jsem dupala po parketu, rozmarně jsem si řekla, že se podle názvu té písně možná zachovám. Když budu mít na takovou hru náladu.

 

4

Druhý den k polednímu se na mém stole v redakci rozdrnčel telefon. Jaromír Krejcar mě zval na výlet. Čeká prý na mě v taxíku před naší redakcí. Taková spontaneita mě nadchla. Ani já jsem se nemusela dvakrát rozhodovat. Rychle jsem dala svým dívkám úkoly, jak dál pokračovat, Staša měla dopsat můj rozepsaný sloupek. Naštěstí jsem se řídila ve svém vlastním oblékání a obuvi radami, které jsem dávala čtenářkám, a všechno, co jsem měla na sobě, bylo pohodlné, praktické, volné. V uších mi zněla melodie I Must Have That Man, když jsem brala po dvou schody dolů a vklouzla do taxíka.

Dojeli jsme do Dobřichovic a tam jsme taxíka propustili s tím, aby nás později vyzvedl na stejném místě.

Krejcar mi dal na vybranou: půjdeme na klidnou procházku podél Berounky, nebo vyšplháme na Hvížděnec?

Nepotřebovala jsem se rozmýšlet:

„Na kopec!“

V lese se proměnil; jeho pohyby byly v souladu s přírodou, šplhal mrštně jako jelen. Vyprávěl mi, že je syn lesníka.

Nahoře na Hvížděnci jsme si rozprostřeli bílý ručník, který zářil na slunci. Jako… jako Frankova košile před lety, když jsme zdolali vrchol Vídeňského lesa, napadlo mě. Jak tam bylo tehdy krásně, Frankovi se blýskaly oči a zuby a zdálo se, že se nám nikdy nemůže stát nic zlého.

Zadívala jsem se na Krejcara, jak s živým zaujetím připravuje tu snídani v trávě, déjeu­ner sur l’herbe, tak tomu říkal, jak se smyslem pro estetiku a pro krásu klade na ručník, který přinesl místo ubrusu, všechny ty dobroty, co před tím, než mě vyzvedl, nakoupil u Paukerta. Svlékl si sytě modrou vestu a seděl jen ve žluté košili. Já jsem složila nohy pod sebe jako Japonka, ale sedět na kotnících nebylo pohodlné. Takže jsem si sedla na cíp ručníku a nevadilo mi, že se mi vyhrnula sukně až hodně nad kolena. Jedli jsme obložené chlebíčky se šunkou, sýrem a vlašským salátem, popichovali jsme se, smáli jsme se. Potom jsme si lehli do trávy a slunili se.

„Kde jsou Všenory, Mirku?“

„Máš je před sebou, když sleduješ tok Berounky,“ řekl líně.

„Aha, tamhle, ty roztroušené domky s kostelíkem a zámečkem.“

„Proč? Chceš se tam vydat?“ zívl.

„No, chtěla bych… možná,“ řekla jsem nerozhodně, poněvadž jsem prozatím neměla sebemenší chuť přerušit tu idylu v přírodě.

„A není nám tady dobře?“ řekl a přitiskl si hlavu na moje rameno.

„Nedávno jsem dělala rozhovor s jednou ruskou básnířkou, která tam žije.“

„Je hezká?“

„A co kdybys mlčel, co říkáš? Ale fakt je, že ano, je hezká. Taková ta vnitřní krása, která se promítá i do té vnější. Emigrovala po revoluci.“

„Aha, tak to je Milena a její myšlenka bohatosti vnitřního života, krásnějšího než mládí a módní oblečení. Čili Milenino kázání.“

Tím mi dal najevo, že moje články čte.

„Mlč, ty truhlíku, a nedělej ze sebe, co nejsi. Ta Marina Cvetajeva je krásná a ušlechtilá.“

„Ó!“ pitvořil se Krejcar.

„A je to neuvěřitelná básnířka.“

„A proč ta bájná bytost bydlí ve Všenorech, kde chcípnul pes?“

„Pane Krejcare, neslyšel jste náhodou někdy o exilu ruských intelektuálů, kteří nechtějí nic vědět o revoluci, která u nich byla? No vždyť říkám, je to emigrantka. Její muž je student na Karlově univerzitě a nedávno se jim narodilo druhé dítě, tentokrát kluk. Napřed bydleli na Smíchově, někde hodně nahoře. Od té doby píše ve svých básních o hoře jako o uskutečnění lásky. A když se sestupuje z hory, láska končí.“

„Sestup z hory… Ale když nechceme sestoupit z hory, jak se dostaneme zpátky do Dobřichovic na taxíka?“

„Budeme tu muset zůstat napořád,“ smála jsem se.

Mirek mi dal pusu na tvář.

Dodala jsem:

„Později se Marina s rodinou odstěhovala ze Smíchova do Všenor, tam jim naše vláda dala k dispozici domek.“

„Takže už jsi ve Všenorech byla a viděla jsi, jak tam ruští emigranti nosí vodu ve vědrech ze studně a odpoledne jdou přednášet na Karlovu univerzitu.“

„To bych sice ráda viděla, ale s Marinou jsme se sešly ve Slavii. Je to její oblíbená kavárna, fascinuje ji tam Muchův portrét Josephine Crane­-Bradley jako bohyně Slavie.“

„Hm. Večer půjdeme do Slavie.“

„Mám lepší nápad. Půjdeme tancovat do Alhambry.“

Džezová skupina hrála Rhapsody in Blue, Long Way to Tipperary a další kusy, ale něco mi tam chybělo. Po jednom tanci jsem basistu nenápadně požádala, jestli by nezahráli píseň, kterou jsem si oblíbila. Rozzářil se a zvedl palec: spolehněte se! A už se džezovým klubem rozléhalo I Must Have That Man.

Po tanci mě Mirek vyprovázel přes most Legií a noční Kampu na moje Maltézské náměstí. Rozumělo se samo sebou, že od nynějška bude bydlet u mě. Nesl si bílý ručník z našeho pikniku, první příspěvek do společné domácnosti.