Problémy těla, duše a bytu

Textilní výtvarnice, teoretička a redaktorka Jaroslava Vondráčková sbírala materiál pro svou knihu Kolem Mileny Jesenské již v padesátých letech, kdy je pojil společný záměr se spisovatelem Jiřím Weilem. Jejich snahy přerušilo předčasné Weilovo úmrtí a ovlivňovala je i nepřízeň doby, v níž musel být Jesenské obraz zkreslován a pokřivován. Autorka pak plánovala knihu vydat koncem šedesátých let, překazil to však nástup normalizace, která do nemilosti vedle Jesenské uvrhla také ji samotnou. To však nemohlo nadmíru činnou, v té době sedmdesátiletou ženu zastavit. Na základě nově získaných svědectví a poznatků rukopis přepracovala a sepsala také několik samostatných studií, z nichž některé se během osmdesátých let podařilo publikovat v zahraničních časopisech. Obě ženy ve dvacátých a třicátých letech spojovalo úsilí reformovat prvorepublikovou společnost a emancipovat ženy prostřednictvím odívání a textilního zařízení bytu.

Nový obsah života

Působení Jesenské a Vondráčkové se po letmých setkáních definitivně protnulo v půli dvacátých let, kdy Jesenská začala pravidelně přispívat do ženské rubriky Národních listů. Ke spolupráci přizvala také Vondráčkovou, etablující se textilní designérku, aby zde referovala o bytovém textilu. Jesenská již předtím vedla módní rubriku pražského týdeníku Tribuna, kam přispívala z Vídně. Už tehdy se její psaní vyznačovalo silně vzdělávacím podtónem i díky osvětovým radám, které stavěla na osobitých úderných názorech. „Ostatně, každá móda, když se zrodí, jest ošklivá. Móda dodá jen nezvyklý, nový tvarový výraz,“ píše v polemice o malovaných šatech, které považuje za „ukrutně ošklivé“. Vondráčková se ve stejné době zdokonaluje v textilní tvorbě, sbírá podnikatelské zkušenosti, otevírá si v Praze společně s výtvarnicí Boženou Pošepnou textilní ateliér a pravidelně dojíždí do Paříže na sezónní práci do módního salonu Rodier. Zůstává však i součástí pražského dění, když se přimyká k avantgardním, levicově smýšlejícím skupinám, zejména k Devětsilu pod ideovým vedením Karla Teigeho.

Meziválečné období Vondráčková ve svých vzpomínkách, uložených v Památníku národního písemnictví, označuje jako happy twenties – vzrušující dobu, kdy se objevovala „nová slova, nové formy, nový obsah života“. Rétoriku novosti si brzy osvojil takzvaný tým Mileny Jesenské aneb „skupina bojovnic za nový byt“ působící v Národních listech, Pestrém týdnu, později také v Lidových novinách a magazínu Žijeme, do nějž vedle Vondráčkové patřily další významné, dnes málo připomínané ženy různých profesí. Řada z nich působila také v zahraničí, odkud referovaly čtenářstvu o místní kultuře, společnosti, estetice a módě. Redakční okruh se pravidelně scházel k debatám v bytě Jesenské, kde se probíraly „pražské problémy těla, duše, bytu“ a jichž se účastnily také čtenářky přicházející si pro rady. Nechyběly postřehy z výtvarného umění, psychologie, filosofie, literatury, odívání, zařizování domácnosti, vaření, hygieny, sportu, lékařství či práva. Široký záběr témat umožňoval „vytvoření nové platformy pro nové myšlení, o koordinaci všeho toho, co se nazývá kultura“.

Žena jako tvůrkyně

Oporou myšlenkám Vondráčkové a Jesenské byly funkcionalistické teorie, ideje Bauhausu a německé nové věcnosti, jejichž principy – zejména funkčnost, věcnost, střídmost a trvanlivost v materiálu i estetice – platily za kategorické imperativy životního stylu meziválečné doby a zároveň korespondovaly s prohlubující se ekonomickou krizí. Zdobené záclony a nákladné vyšívané ubrusy měly být nahrazeny moderními ukázněnými textiliemi, v oděvu byla vyzdvihována úspornost a jednoduchá forma sledující funkci. Výraz prvorepublikové moderní ženy zahrnoval nakrátko ostříhané vlasy a šaty svou formou vycházející z pánských, pracovních nebo sportovních oděvů, čímž mělo dojít k jejich integraci do běžných šatníků žen. Styl, čerpající do velké míry také z ruské avantgardy, odpovídal požadavkům účelovosti, přičemž nepodtrhoval klasické genderové dělení společnosti.

Apelem na jednoduchost a čistotu forem se autorky shodně s meziválečnou avantgardou vymezovaly proti anachronickým projevům secese, historizujícím slohům a dekorativnímu tvarosloví, které spojovaly s reliktem rakousko­-uherské nadvlády i s tendencemi národního stylu nově se konstituujícího státu. „Bojovalo se tu vesele proti bývalému rakouskému provincialismu a Milena chtěla tu vytvářet Moderní novou ženu. Na náš vyschlý kontinent vytahovala americké výdobytky nového moderního bydlení, oblékání a vytvářela nově náš společenský život. A její tým se bujaře oddal myšlence Nového Životního Slohu,“ dozvídáme se ve vzpomínkách Vondráčkové, která tehdejším interiérům pod nánosem různých stylových vrstev přezdívala byty­-muzea. Nejprve tak bylo třeba zamést „písmem a koštětem v domácnostech vše zastaralé“, vybudovat hygienické myšlení i bydlení a usilovat o modernizaci veškerého předmětného světa.

Avantgardní boj proti ornamentu stavěl ženy a textilní tvorbu do velmi podobné pozice. Ruční textilní práce nekonvenovaly asketismu funkcionalistické architektury a zároveň byly pro svůj domnělý dekorativismus v pejorativním duchu ztotožňovány s ženskou prací. Ženám bylo dokonce přisuzováno až fetišistické lpění na těchto rukodělných „neekonomických“ ozdobách, jejichž titěrná produkce byla považována za zdraví škodlivou. Žena tak stejně jako ornament a ruční práce byla interpretována jako překážka v cestě za moderní společností. I s tím bylo nutné se vyrovnat, v případě Vondráčkové dokonce v rovině vlastního oboru. Ve své designérské tvorbě se snažila textiliím vtisknout soudobý, jednoduchý výraz a svými texty obhajovala význam textilu v moderním interiéru. Zakořeněné a v lecčem stereotypizující předsudky se nemohly vyhnout ani módě, kterou levicově orientovaná avantgarda mohla interpretovat jako projev buržoazní dekadence. Pro Jesenskou však odívání a vůbec otázky vzhledu představovaly hlubší společenský jev i psychologický problém, který je třeba zachytit a věnovat mu pozornost, což je dobře patrné ze sborníku publicistických textů Člověk dělá šaty z roku 1927.

Částečnou proměnu této avantgardní agendy přinesla kniha Nový byt. Žena jako tvůrce moderní domácnosti (1924) od německého architekta Bruna Tauta, která v českém překladu vyšla již v roce 1926 a záhy se stala velmi oblíbenou. Taut ženám přiznával významnou roli při utváření prostoru, avšak stále omezeného na domácnost, a varoval přitom před hromaděním přebytečné dekorace, jež kazí harmonické prostředí i vkus. Koncept ženy jakožto tvůrkyně nového bytu, potažmo nové společnosti, bezprostředně ovlivnil také psaní týmu Mileny Jesenské. Jejich časté reference k „americkým výdobytkům“ a řada doporučení týkající se nakupování ale přirozeně vedly k opačnému jevu – nárůstu spotřeby, který Vondráčková zpětně reflektovala: „Tak jsme začaly do žen vnášet nepokoj; touhu po nových věcech s novou náplní. Nedohlížíme nástrahy budoucna, nástrahy příchodu zvěcnělého světa, které nám jednou budou zabíjet duši.“ Je také nutné podotknout, že kult nové ženy organizující nové bydlení, domácnost i vlastní tělo, který pěstoval Taut i autorky kolem Jesenské, ve skutečnosti obsahoval řadu genderových stereotypů a podrýval tím probíhající emancipační snahy.

Novým generacím

S blížící se hrozbou druhé světové války se úsilí některých členek týmu politizovalo a transformovalo v odbojovou činnost, což byl i případ Jesenské a Vondráčkové, jejichž politické aktivity jsou další intenzivní kapitolou knihy. S jejím sestavením od sedmdesátých let pomáhala historička Marie Jirásková, později autorka několika článků a publikací, díky nimž je možné objevovat tvorbu a přínos Mileny Jesenské a jejího týmu pro současnost. V některých tématech, například v apelu na trvanlivost a upotřebitelnost věcí, ale i v poučeném teoretizování o dodnes opomíjených problémech módy a bytového textilu, mohou jejich texty nadále promlouvat i k novým generacím.

Autorka je historička umění a designu.