Sportovkyně jsou ve velké oblibě

Ženy bez dovolené

Ženě byla ve společenské dělbě práce přidělena úloha organizátora života. Žena vytváří život člověka. Rodí a opatruje život, po celá staletí udržuje jeho životní síly, jeho životní a pracovní schopnost. Většina žen po celý život nedělala nic jiného, než obětavě dělala pořádek života: vařila, uklízela, prala, čistila, uspořádávala. Obětovala tomu přečasto vše. Svoje zdraví, svůj duševní i tělesný vývoj. Vytvářela předpoklady života, ale sama se k důkladnému životu nikdy nedostala.

Nejzřetelněji to pozorujeme v otázce dovolené. Většina žen, které nejsou zařazeny ve výrobním procesu a není jim kolektivními smlouvami zajištěna dovolená, dovolenou nemají. Úplně bez dovolené jsou ženy dělnických rodin. Ženy středních vrstev a zaměstnaneckých mění prakticky jen své prostředí. Většině žen je potřeba teprve dovolenou vybojovat a umožnit. Muž i děti mají mít zájem na tom, aby se věnovala nutná pozornost dovolené i hospodyním. Je jasné, že hospodyně potřebuje jednou do roka vypnutí a zotavení. Když však rodina přistoupí k plánování prázdnin, je každý tak zcela zaměstnán svými zájmy, že se málo interesuje, jaký způsob prázdnin by matce nejvíce prospěl. Matka se sama nehlásí a ustupuje obyčejně dobrovolně do pozadí. Když jsou děti malé nebo zpola dorostlé, rozumí se samo sebou, že se od nich neodděluje, neboť se věří, že to nesmí udělat.

Zda má žena strávit dovolenou s dětmi, nebo s dětmi i mužem, nebo bez dětí i bez muže, to záleží na mnoha okolnostech (stáří dětí, harmonie mezi manželi, častá odloučenost atd.). Nelze všeobecně odpovědět, zda to může nebo nemůže udělat svědomitá matka. To je prostě třeba řešit od případu k případu. U jedněch je správné řešení takové, u druhých úplný opak.

Když matka je činna v povolání, má ráda pohromadě o prázdninách svou rodinu, nedovedla by si ani jinou dovolenou představit. Ovšem v zájmu tělesného i duševního vývoje dětí je třeba dopřát jim alespoň nějaký čas dovolenou bez rodičů ve společnosti dětí. To se dá docela dobře řešit, neboť prázdniny dětí jsou obyčejně delší než dovolená rodičů. V takovém případě bývají to také pěkně strávené dni, které dovedou jednotlivé rodinné příslušníky sblížit. Všichni jsou volni, nejsou znervóznělí, mají pro sebe čas i dostatek citové i myšlenkové látky. Ovšem ženě je s tím spojená starost s péčí o rodinu. V tom případě nepřichází jí to zatěžko. Zvláště když muž i děti mají tolik odpovědnosti, že tuto úlohu matce neztěžují. Dalo by se to ovšem lépe řešit, kdyby tu bylo dostatek rekreačních středisek, kde by všichni, děti i dospělí, přišli k svému, aniž by se zcela odloučili.

Jiná otázka je, když rodina je po celý rok pohromadě a harmonie soužití nebyla nejlepší. Není pravda (alespoň ve velké většině případů), že společné radosti prázdnin je všecky spojí v užší duševní kontakt, přestože tu je více příležitosti, času a klidu. Zvláště děti, ale i rodiče mají své zvláštní zájmy, jejichž uspokojení nenalézají v rodině, a z toho vyplývá nespokojenost.

V letních bytech nebo prázdninových osadách, kde se pronajímají celé domky, znamená to pro ženu jen poloviční ulehčení, a tím také zotavení. Také zde musí se starat o stravování, třeba volí jednodušší způsob a pokrmy než ve městě. Musí udržovat pořádek, myslit na jednotlivosti života rodiny, vést ho. Musí svým dětem uspořádat prázdniny co nejpohodlněji. I když to dělá ráda, přece jen je zkrácena. Když to dělá každý rok, po celý život, projeví se to přece někdy celkovým vyčerpáním. Žena je po celý rok bez zotavení, odpočinek bez odpoutání od tisíce denních myšlenek a povinností není přece pravý odpočinek. Nemá být také matka osvobozena jednou do roka od starosti s dětmi? Neposloužilo by v takovém případě ženě více, kdyby své prázdniny prožila zcela osvobozena od rodinných starostí – zcela podle svého přání? Vrátí se více osvěžena a s radostí k práci, z čehož mají zas jen prospěch děti a muž.

Blahodárné působení opuštění denní všednosti nespočívá jen v osvobození od domácí práce. Stejně důležitou roli hraje duševní změna. Nemuset více myslet na stále se vracející povinnosti je již samo uvolněním napětí hospodyně. Přes všechnu obětavost, nemůže se přece zcela strávit kuchyní a dětmi. Vědomě nebo nevědomě tím trpí, když se její myšlenky musí stále soustřeďovat na domácí práci. Pro takové ženy mají být prázdniny dobou, kdy se jednou plně odloučí, zbaví denních povinností. Jiní lidé, jiné zájmy, podněty, a především nerušenost, jak se moci věnovat jenom sobě. Žena se daleko lépe zotaví, když jde na dovolenou sama. Jen je otázka: co s dětmi, komu je svěřit? Východisko se tu najde vždy: jsou to prázdninové osady, tábory, kde prožijí děti kus radostného života mezi sobě rovnými.

I v případě krásného celoročního soužití je v zájmu jeho udržení oddělená dovolená. Manželé, kteří si chtějí udržet krásný poměr, musí se obávat největšího nepřítele: zvyku. Je proto třeba čas od času získat nový odstup a zase se nově k muži nebo ženě vrátit. Takové stanovisko k životu, které nemá nic společného s chladem, je předpokladem pro rozdělené prázdniny. Takové prožití dovolené je v zájmu manželství nutné a zvláště tam, kde přání po prožití dovolené mezi mužem a ženou nejsou stejné. Měly bychom být tak rozumné a strávit svou dovolenou rozděleně. V každém případě musí se ovšem přihlížet k tomu, aby se manželský mír tím neporušil, jinak není řeči ani tu, ani tam o nějakém zotavení.

Má sociální práce význam?

Má ještě v dnešní době význam sociální práce, když nemůže poskytnout pomoci ani těm nejpotřebnějším? Takovou otázku staví si mnoho obětavých sociálních pracovnic po celý rok, zvláště pak po vánočním období, kdy bída a chudoba v tisíci světel vynikla a daleko vykřikla. Marně si lámaly hlavu, proč všechny ty statisíce lidí, které viděly ve vánočních ulicích, nemohly být alespoň na několik dní veselé a šťastné. Vždyť všichni ti lidé mají k tomu stejné vlastnosti a schopnosti a mohou dojít konec konců stejnými, nikterak nedosažitelnými prostředky svého kousku štěstí. Marně si lámou hlavu, proč lidé ženou se v ulicích kolem sebe, jako by neměli vůbec nic společného, bez zájmu, lhostejně se míjejí, každý necitelně izolován do svých osobních záležitostí, do svých osobních pocitů. Jako by ten druhý nestál ani za pohled.

Zdálo se, že po světové válce vyrůstají nové sociální pocity, názory a organizace. Zdálo se, že každým dnem si sociální idea dobývá nové dobrovolné pracovníky a pomocníky. Zdálo se, že za rychlým rozšířením sociálních idejí přijde i jejich prohloubení a vyčištění. Tak měly se rozvinout všechny sociální city, které prý v každém člověku, bohatém či chudém, dřímaly. Nevěřilo se, že by jeden na druhého tak zcela mohl zapomenout, zradit, když potřebuje pomoci. Věřilo se v solidaritu, soucit, lásku a přátelství, které prý překonají vzájemný boj jednotlivých společenských vrstev. Nevěřilo se, že mocný bude hledat mocné, aby byli ještě mocnější, že nebude používat své moci, aby ulehčil život svým bližním. Prostě se věřilo, že schopnost žít pro jiné a vžívat se do situací jiných nebude jen šťastným nadáním několika málo desítek jednotlivců, ale všech lidí. Všichni lidé že budou schopni mnohostranné a pozorné péče o druhé, vžívání se do tělesných a duševních potřeb potřebnějších, s vyspělým pocitem odpovědnosti a spolehlivosti. Jak bláhovými zdají se všechny tyto ideály ve světle skutečnosti, kterou vytvořila krize. Ti, kteří mají mnoho, mají ještě více, ti, kteří měli vždy málo, mají ještě méně. A ti, kteří mají více – málo se starají, kam se řítí všichni ti druzí.

Na každém kroku dostává sociální pracovnice ránu, neodnaučila­-li se dosud víře v absolutní spravedlnost bohatých. A každá zkušenost znovu a znovu, stále pádněji potvrzuje myšlenky, ku kterým tak nerada dospěla. Co jiného dnes znamená sociální práce než prosit, žebrat, ponižovat? Jak strašně jsou napsány všechny ty dopisy, všechny ty plakáty a články, co v nich je ponížení a bezútěšnosti! Čím dále vynášejí méně. Čím dále, tím více se rozrůstají řady postižených, nemocných, ne­­obutých, bez bytu a bez pomoci. Donekonečna se táhnou řady, kterým sociální pracovník nemůže pomoci. Jako jejich zástupce klepe na srdce těch, kteří mohou pomoci. A nachází kus ledu, často i hrubost a posměch. Stojí tu bezradný, smutný. Jeho těžká práce je kapkou vody do ohně bídy. Nevzdává se. Znovu se vrhá do boje, ale znovu ustupuje. Chtěl ze světa odstranit bídu a nemoc, dnes nemůže ani všem nejpotřebnějším ulehčit život alespoň na několik svátečních chvilek.

Co je platno, že začíná chápat, že není vina ani na tom chudém, ani na tom bohatém člověku, že je tu vina ve společenské struktuře, v které jeden může být o to bohatším, sytějším, oč je druhý chudším a hladovějším? Jeho práce zůstává věčně nedokončenou. Vyřeší na čas jeden případ, a za tu chvíli vyroste deset nových případů. Cítí, že to již není jen jeho úkolem, že může udělat málo, že to není již jen úkolem těch dobrých, kteří dávají i z mála, ale že je to úkol všech národohospodářů, politiků, všech uvědomělých lidí, aby konečně byly vytvořeny lepší podmínky pro život všech lidí. Pak zas práce sociálních pracovníků nabude většího smyslu. Pak snad také jednou dokončí svou práci jako každý tvůrce – s uspokojením.

Ženy v lehké atletice

Nejistá existence a jednostranná práce vyčerpává. Přece však zdravá vůle po zotavení a vyrovnání, k zesílení a udržení zdraví stále znovu nalézá cestu. Proto takové rozšíření sportu, třebaže ještě nejsou jím všichni podchyceni, a ti, co jsou, ještě nedostatečně pochopili tu pravou podstatu sportu.

Lehká atletika může být pro svou všestrannost a lidovost opravdu základnou každé sportovní činnosti. Běhání, skákání, vrhání, střílení jsou provozovány národy odedávna. Je velmi snadné nalézti původ lehké atletiky. Dnešní běžec je potomkem divocha, který v rychlém běhu musel dohonit prchajícího jelena. Střílením z luku, vrháním kamenů a oštěpů starý lovec lovil divokou zvěř. – I skákání patřilo k jeho základním dovednostem, bez nichž nemohl uhájit svůj život. Tyto všechny tělesné dovednosti tvoří dnes součást lehké atletiky. – Velká výhoda lehké atletiky spočívá hlavně v tom, že není odkázána na hřiště, nýbrž může býti provozována všude, kde je kousek volného prostoru.

Běh se velmi dobře hodí pro většinu žen. Uplatňuje dolní končetiny, natahuje svaly a šlachy, sílí srdce a dýchací ústrojí. Běh je člověku zrovna tak přirozeným jako chůze. V pravěku běhal člověk velmi rychle a vytrvale. To dokáže i dítě. Že to člověk nedokáže již ve třiceti letech, je jen smutný následek sedavého života, jemuž se přizpůsobuje srdce i plíce, takže nejsou schopny větší námahy. Vývojem specializoval se i sportovní běh. Rozeznáváme krátké, dlouhé, přespolní (lesní), štafetové, překážkové běhy.

Až budete v neděli se svými přáteli v přírodě, zkuste nejrychleji proběhnout takových padesát metrů. Učte se technice startu, neboť čím lépe ji ovládnete, tím máte větší náskok. V prvních metrech síly šetříme, abychom v poslední třetině trati mohli vyvinout co největší energii. – Při závodech se v této poslední části vyvine hořký boj. Ale to je to, co je při sportovním běhu nejvíce přitažlivé a co – když to není přepínáno – tvoří z nás ženy plné energie.

Překážkový běh přichází v úvahu jen u zcela odvážných dívek a žen. Je to opravdu krásný pocit, když tak vidíme běžce, jak lehce a s odvahou letí přes překážky. Nůžky, které jsou hrdostí mnohých dívek, jsou tu takovou samozřejmou pohybovou součástí mnohostranných pohybů překážkového běhu. Rychlost, jistota a pružnost svalstva jsou předpokladem tohoto krásného sportu. Třebaže jsou k němu povolány jen málokteré, doporučujeme ho vřele. Dává nám také to, co my ženy často postrádáme. Běh s překážkami je účinným cvičením odvahy. Protože je také spojen s malými, dosti nepříjemnými srážkami s dřevem překážek, je to také cvičení odolnosti k bolesti. Jediná chyba je, že je vázán na hřiště.

V tom směru má velkou výhodu přespolní běh nebo jinak lesní, který se dá provozovat za každého počasí, za každé roční doby. Je dobrou průpravou pro každý sport. Bydlíte­-li blízko polí nebo lesů, vyběhnete si na chvilku každého rána. Je to velmi účinný prostředek, jak po noci uvolnit svalstvo, učinit je volnější a poddajnější, probudit to, co teprve zradostní lehkou atletikou: svalový pocit, který je tak příjemný.

Skok. Mnozí netuší, jakého rozvití tělesných i duševních sil je zapotřebí k tomu, provést čistý, lehký a elegantní vysoký nebo daleký skok. Vliv skoku na tělo je přibližně stejný jako při krátkém běhu, jenže při odrazu je zapotřebí krajního napětí nohou. – Při jednostranném pěstování skoku může mít proto také nepříznivý vliv, zejména proto, že odrazová noha více sílí. Tato nepravidelnost ve vývoji nohou, ale také zádového svalstva (je také vyvinuto na jedné straně více), je velmi nepříjemná.

(…)

Nemůžete­-li již tyto sporty pěstovat pravidelně i během všedního dne, nezapomeňte alespoň v neděli na některý. Bylo by třeba, aby se to stalo pravidlem, neboť jedině tak přestanou být naše neděle nudným povalováním, které vzhledem k mírné námaze při pochodu vede jen k většímu tloustnutí.

Touha po manželství

I v psychologii a vůbec v pojímání života mladých oproti starší generaci se mnoho změnilo. Tuto náladu jen stupňují stále větší čísla rozvodů, která staví před mladými lidmi celou problematičnost sňatku. K tomu každý rok objeví se nějaké řešení krize: kamarádské manželství z Ameriky, manželský trojúhelník z Francie, manželství na pět let – tzv. zkušební manželství, volné svazky atd. A přece koneckonců dojde se zase k tomu, že z řady důvodů (hospodářských, otázky příští generace a mnoha jiných) nezbývá ani tomu nejradikálnějšímu jiné řešení než to staré manželství. Dnes opravdu není radikálnějšího řešení, nechce­-li se život ještě více komplikovat a ztížit, když už ho většina nese jako kříž. Mnohem horší a palčivější problém je v okolnosti, že mladé generaci stává se manželství nedostupným z důvodů hospodářských, neboť z ideových důvodů se ve své většině nestaví proti uzavření manželství, i když zná všechny jeho těžkosti a neradostné stránky. Kdo prozkoumává pozorně vyhlídky mladých mužů a žen na manželství, jako prozatím nejpraktičtější řešení životní formy dnešního člověka, dojde k mnohým pozoruhodným závěrům.

Že zase dnešní dívka daleko více touží po manželství, je vysvětlitelné. Touha po vařečce – kdysi tolik zesměšňovaná – je spíše zesílena strachem z budoucího života než příliš velkým nadšením čistě „ženskému hospodyňskému povolání“. Dnešní dívka má malé vyhlídky na samostatné zaměstnání. Zbývá jí jen jediná vyhlídka: vdavky. Proto většina dívek hledá kamaráda pro život, který má ještě to štěstí a je zaměstnán.

Vezmeme­-li do ruky nějakou rubriku nabídek sňatků, vidíme, jak naopak sňatek s majetnou ženou má sanovat otřesený podnik. Nebylo by správné, kdybychom ovšem zdůrazňovali jen tento hospodářsky zajišťovací moment. Hraje tu přece jen také velikou roli světový názor mladé generace. Mladí lidé již prakticky dospívají k manželství dvou kamarádů života. Touží po takovém svazku, kde k tomu jsou nejen citové, ale i intelektuál­ní a věkové předpoklady. V mladé generaci přece jen hodně ubývá dříve tak hojný zjev manželství velmi mladé dívky a již letitého pána. Tato veliká přehrada let se dá velmi těžko překlenout a rozvinout v kamarádství. Jsou tu u každého jiné zkušenosti, jiné touhy a potřeby a zbývá jen kompromis nebo rezignace jednoho. To ovšem k pravému citovému a intelektuálnímu sblížení nevede.

Zajímavý je zjev, že většina mladých mužů netouží po ženě, která dříve neměla nějaké povolání. Typ ženy samostatně činné přitahuje mladé muže, poněvadž je kamarádštější, samostatnější a schopnější v dnešních těžkých dobách řešit různé problémy. Není tedy již v oblibě pouze domácky vychovaná dívka. Muž nechce jednostrannou ženu a žena nechce jednostranného muže. Požaduje se, aby žena četla noviny, aby byla orientována v politice, hospodářství, kultuře. Sportovkyně a na druhé straně sportovci jsou ve velké oblibě, která nasvědčuje známému sklonu dnešní mladé generace k velké péči o tělo.

Svá přání a své požadavky manželské by mladá generace tedy měla. Ale jak vypadají vyhlídky, které by přání této mladé generace mohly splnit?

Z textů uveřejněných v časopisu Lípa (ABC nové ženy), ročník XIX (1934/1935), č. 7, 10, 19 a 22 a podepsaných jménem Milena vybrali a uspořádali Jakub Vaníček a Michal Špína. Za usnadnění přístupu k textům děkujeme Danielu Řehákovi.