Na pomezích

Tereza Bínová bývá recenzenty řazena mezi výrazné autorky takzvané konceptuální poezie. V předchozích autorčiných sbírkách jasně definovaný koncept skutečně tvoří svorník, jenž poskytuje čtenáři vodítko pro pochopení jednotlivých básní. Prvotina Souborná zkouška (2014) obsahuje texty, které sestávají ze „studijních materiálů na soubornou zkoušku z psychologie“, což jasně definuje pravidla a způsob konstruování tohoto vesmíru. Druhá sbírka Pan Bína (2016) obsahuje útržky hovorů, které si vyprávějí členové básnířčiny rodiny o jejím dědečkovi. Třetí kniha Mezera je prázdné místo (2017) pracuje s opakujícími se slovními spojeními a specifickým grafickým rozvržením textu, respektive s volným místem na stránce. Koncept těchto sbírek autorka explicitně formuluje a často je již od první chvíle zjevný. V loňském – Magnesií Literou oceněném – Červeném obru je tomu jinak. Ačkoli po přečtení několika prvních básní zjišťujeme, že i tato sbírka představuje pečlivě komponovaný celek, pojítko si musíme najít či definovat sami.

Sourodý svět

Nejvýraznější a nejzřejmější spojitost mezi jednotlivými básněmi nám poskytují neustálé návraty k motivům, ze kterých se postupně začínají skládat konkrétní situace. Takto se například v úvodu knihy objeví poněkud enigmatické dvojverší „Včera se narodila / už dnes ji poštípali komáři“, které o několik stránek (s básněmi o hadech, polévce miso a angreštu) dál autorka upřesní: „Poslouchám ve tmě / bzučení komárů / nad postýlkou novorozené dcery.“ V další básni se dcera budí, aby posléze proháněla nyní již unaveného komára po okenním skle. Jednotlivé situace jsou nám předkládány fragmentárně, často nechronologicky, souvislosti někdy na mnoho stránek mizí. Propletenec, který s přibývajícími stránkami začínají tvořit, však nepůsobí ani nepřehledně, ani zmatečně. Právě naopak, čtenář pod rozmanitostí tuší sourodý a pevný svět.

Je mi osm

Domnívám se, že klíčem k porozumění tomuto světu je povaha lyrického subjektu, tedy jasně definovaného lyrického já s evidentně autofikčními rysy – je to žena, matka; jméno manžela se shoduje se skutečným jménem manžela autorky. Právě toto já si zde klade otázky („Je Země jednou ze všech planet?“; „Kam mizí naše krev, / co z ní roste?“), to jeho očima veškeré situace pozorujeme, často i reflektovaně: „Já vidím moře, / skálu a lidi v dálce pod kopcem. // Nevidím Radka, / nevidím zmiji, / nevidím kámen, / na kterém se prý vyhřívá. // Co je teď pro mě skutečnější?“

Lyrické já jako jednotící element jistě není ničím neobvyklým – tuto roli má i ve sbírkách, které jejich autoři či autorky nekoncipují jako celek. V případě Červeného obra ale zarazí, jak výraznou stylizaci autorka volí. Její lyrické já totiž stojí na pomezí dětského a dospělého vidění světa. Najdeme tu hru se slovy a otevřenost nekonečným možnostem toho, co mohou znamenat a s čím se mohou pojit („Třesavka je neviditelný pavouček / Třesavka žije ve skrytosti / Třesavka je dravá / Třesavka žije v každé domácnosti“) i úzkou vazbu na rodinu („Děda měl měchuňky rád / bábí to slovo znala“). Občas se objevuje i specifická syntax („Nikdo, ani já, nepovíme nic“) nebo kauzalita („Tehdy prý přišla bouřka z čistého nebe. / Ale přece! / Jedna bába povídala, / že se mračí“).

Několikrát se ve sbírce vrací verš „Je mi osm“, zároveň se však neustále tematizuje mateřství a manželství. Minulost se ve světě Červeného obra nevymazává – osmiletá dívka může existovat vedle pětatřicetileté ženy a obě mohou být ta samá osoba. Okouzlené vidění se nevylučuje s vědomím konečnosti („Kolik hodin spánku / mě čeká, ještě čeká, čeká mou dceru“) ani s environmentální tematikou („V tomhle kousku řeky ještě žijí perlorodky“). Básnická řeč Bínové přitom působí nestrojeně a svou přímočarostí vzbuzuje důvěru, která nám pomáhá zmiňované protiklady přijmout.

Hůlkovým písmem

Dalším jednotícím prvkem je reflexe samotného aktu psaní, a to nikoli pouze jako činnosti mentální, ale také fyzické a materiální. Zdůrazňuje a zvýznamňuje se tak například informace, že si pisatelka něco zapisuje „rychle“, že škrtá „na velice luxusním vysokogramážním papíře“ nebo že píše „čitelným hůlkovým písmem“. Fyzickému aktu zápisu se zde přisuzuje velká moc, což je nejlépe patrné z básně na straně 43: „Několikrát se ujišťuji, / zda vyslovuji a zapisuji / měchuňku a srstku správně. // S pocitem prazvláštní zodpovědnosti / vykresluji slova čitelným hůlkovým písmem, / aby žádné písmeno nebylo sporné. // Jsem strážce měchuněk.“

Opakovaně se také objevuje informace, že slova jsou psána „červeným inkoustem“, což poskytuje novou možnost interpretace názvu sbírky. „Červený obr“ označuje hvězdu v posledním stadiu vývoje, což básnířka tematizuje hned v úvodní části sbírky („Žhavý Červený obr / spolyká všechny planety / a stane se ledovým Bílým trpaslíkem“), může však být i lehce ironickým odkazem k podobě sbírky – útlé knížky psané červeným inkoustem.

Červený obr nabízí četná dobrodružství. Mizí zde jasně daná pravidla, vlastní ostatním knihám Terezy Bínové, zároveň ale autorka nerezignuje na celistvost. Je to sbírka pečlivě konstruovaná, rozmanitá a kompaktní zároveň, sbírka o pomezích, která působí obyčejně, mohou však být tím nejzajímavějším.

Autorka studuje komparatistiku.