Hledání dobré práce

Výstava GOOD JOB! v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem ohledává z několika různých úhlů téma práce v kultuře. Vystavující umělci a umělkyně ve svých dílech zkoumají a komentují problematiku pracovních podmínek v současném světě. Zároveň přiznávají, že se jí věnují právě proto, že se jich osobně dotýká. Soustředí se na nízkou, nebo dokonce nulovou mzdu za vlastní práci a upozorňují na to, že kulturní pracovníci a pracovnice jsou přepracovaní, unavení a nedostatečně ohodnocení. Co s tím? Je vůbec možné dnes najít dobrou práci v prostředí výtvarného umění?

Umění a práce

První, na co v prostorách bývalého ústeckého kina narazíte, jsou audionahrávky Barbory Kropáčkové, jež se pracovnic a pracovníků v kulturním provozu ptala na jejich zkušenosti a strasti týkajících se práce, kterou vykonávají. Sdílené příběhy, u nichž se můžete na chvíli posadit a rozmýšlet nad nimi, uvozují řadu uměleckých děl, která byla vytvořena speciál­ně pro tuto výstavu. O několik metrů dále si můžete po pročtení aktuální životní situace jednotlivých členek kolektivu Lilky_60200 žetonkem vhozeným do plexisklové kasičky zvolit, komu ze skupiny na konci výstavy připadne pět set korun. To je totiž částka, která autorkám zbyla z honoráře po zaplacení výroby volebních krabiček. O patro výše Andreas Gajdošík a Jonáš Svoboda pracují s podobnou myšlenkou – komukoli, kdo jim vyplní formulář a popíše, jak zůstal při práci v kultuře v minusu, bude tato částka vyplacena z „krizového fondu“, kam může návštěvnictvo posílat dobrovolné příspěvky. Tento idealistický nápad ovšem naráží na problém, že ani mnozí příznivci a příznivkyně umění zjevně nemají peníze nazbyt.

Abstraktnějším způsobem se tématu dotýkají malby Martiny Drozd Smutné nebo Filipa Nádvorníka, kteří ve svých námětech hledají alternativní způsoby ke všeobecnému tlaku na výkonnost. Nádvorník pracuje s archetypem farmáře a rančera, jenž si ve volném čase maluje, Smutná se soustředí na motivy odpočinku a klidu. Ke zpomalení a ručnímu řemeslu se vztahují také textilní díla Judity Levitnerové, která, jako mnoho současných umělců a umělkyň, zkoumá rukodělnost jako činnost, jež je časově a energeticky velmi náročná, a tedy v současné době svým způsobem nelogická – dodává nám však kontakt s věcmi, které nás obklopují a zakotvují v okolním světě.

K práci jako takové se obracejí malby na skle Anny Štefanovičové nebo Davida Böhma a Jiřího Franty, kteří společně zkoumají, jak se v dětství formovala naše představa o tom, co budeme dělat, až budeme velcí, a jak se společnosti podařilo nám tyto ideály přetransformovat do podoby, kterou jsme si původně ani neuměli představit. V podkroví galerie můžete zhlédnout známé video Martinse Kohouta Slides, za které získal v roce 2017 Cenu Jindřicha Chalupeckého, nebo kreslená ironická videa Adiny Šulcové. Z rychlého popisu se může zdát, že se zde trochu nesystematicky setkávají nejrůznější typy děl, která jednoduše pojí téma práce – klíč k hlubšímu pochopení výstavy se však skrývá v místnosti s dílem skupiny Ládví, kde se na zdi mimo jiné píše: „Současné podmínky produkce nevyžadují nic menšího než hledání nové společenské smlouvy.“

Nevyhovující systém

Kdyby několik prezentovaných artefaktů, z nichž jsem vyjmenoval přibližně polovinu, z výstavy vypadlo, na výsledném vyznění by to vůbec nic nezměnilo. Soustředit se pouze na sdělení jednotlivých umělců a umělkyň a způsob instalace jejich děl by byla chyba. Není náhoda, že kurátorka Petra Widžová připravila výstavu s touto tematikou právě pro Hraničář. Galerie provozovaná ve veřejném sále v Ústí nad Labem jako jedno z mála míst v České republice dlouhodobě pracuje s problematikou udržitelnosti a nerůstu, kritické pedagogiky nebo sociální spravedlnosti, a to nejen ve svém programu, ale i tím, jak sama funguje. Poslední roky například záměrně přináší pouze dvě výstavy za rok, což se v běžném galerijním provozu může zdát jako naprosto nedostačující – naopak to však otevírá nové možnosti fungování.

Vernisáž v Hraničáři neznamená, podle slov hlavní kurátorky Martiny Johnové, pouze vyvrcholení příprav, ukončení práce a okamžik, od kterého se připravuje výstava následující, ale teprve vykročení k dlouhodobému doprovodnému programu, pro nějž je výstava základnou. Debaty, přednášky a workshopy doplňují i GOOD JOB! – a přestože je možné mít k výstavě obsahové připomínky, je potřeba uznat, že oproti mnoha jiným podobným projektům, v nichž se galerie stává pouze místem pro akce a samotná díla jsou bez performancí a přednášek pouze prázdnými kulisami, nakonec sama o sobě funguje dobře a vyváženě. O feminismu, ekologii, nerůstu a spravedlivém ohodnocování se zde nepojednává povrchním způsobem ani jen v obsahové rovině. Zmíněná témata jsou součástí integrálního nastavení této instituce a ovlivňují její pracovní vytížení nebo způsob ohodnocování.

Strukturální změny

A proč tedy vlastně dělat výstavu o tom, jak náročné a nevýhodné je dělat výstavy? Nebylo by lepší soustředit se na samotné umění a nechat politiku stranou? Na to existuje jednoduchá odpověď: není možné tvořit, když není za co a kdy. Situace v kultuře je skutečně kritická a stávající systémy financování jsou prakticky neudržitelné pro drtivou většinu lidí, kteří se v kulturním provozu pohybují. To, že čím dál tím častěji vznikají iniciativy, výstavy a díla, jež se věnují prekarizaci práce, není jen jakýsi levicový rozmar. Pro většinu lidí pracujících v umělecké sféře už naopak není možné soustředit se na nic jiného – kamkoli se podíváte, všude vidíte přepracování a vyčerpanost. Nezbývá než zlepšit podmínky, anebo odejít. K tomu, aby bylo možné tvořit dobrou práci, je potřeba mít alespoň základní životní jistoty.

Tímto způsobem umělecká sféra přichází o tvůrce a tvůrkyně, kteří si nemohou dovolit dělat umění zadarmo. Zbývá pár šťastlivců, kteří se uživí prodejem svým děl, ti, kteří jsou zajištění jiným způsobem nebo zvládnou uspokojivě tvořit ve svém volném čase, anebo ti, co pracují pro instituce placené převážně ze soukromých zdrojů. V kombinaci ekonomických, politických a ekologických tlaků se nedivím nikomu, kdo si řekne, že bude muset umění na chvíli zanechat. Jak dlouho ale tato „pauza“ může trvat? Je logické, že v uměleckém provozu v nejužším slova smyslu pracuje jen malá část absolventů a absolventek uměleckých škol – ti zbylí si do života odnášejí originální pohled na svět, který obohacuje celou společnost, a je to dobře. Nepracovat v kultuře po vystudování umělecké školy není neúspěch, ale mělo by to být vědomé rozhodnutí, a ne výsledek přepracování, vyhoření a rezignace.

Výstava GOOD JOB! se věnuje tématům, jež rezonují celou scénou a dále přitahují pozornost k problémům, které už není možné přehlížet. Potřebujeme status umělce, protože nadšením nájem nezaplatíme. Pokud bude umělecká práce jen koníčkem, bude z ní výrazná část společnosti vyčleněná. Daleko silnější než množství společenskokritických děl ale může být jeden příklad dobré praxe – nejlepším uměleckým dílem výstavy GOOD JOB! je proto nakonec samotná Galerie Hraničář, která navzdory permanentním potížím s financováním ukazuje, že jiný způsob fungování je možný.