Musíme umřít

Poezie jako výpověď i čin

Ke svému eseji na s. 6 vybral Martin Lukáš nové i starší básně současných českých autorek a autorů všech generací. Jejich poezie demonstruje některé z nespočtu způsobů, jimiž lze vykročit ze světa slov blíže skutečnosti, zaujmout perspektivu, ukázat směr, provést gesto.

Vojtěch Vacek

 

***

Dotýkám se jablka

Je hrubé

Představuji si jeho růst

Střídání slunce s deštěm

Nad jeho zvětšováním

 

Dotýkám se větve

jež ho vyživila

z níž mu pod slupku protekla barva

Chuť

 

Vše v jediném doteku

 

(ze sbírky Schopní jsou ti s chlopní, 2015)

 

I.

rozemílání kopců

provozované našimi mohutnými sousedy

 

mi připomnělo, kolika tvarům a zakřivením

jsem odmítl porozumět

 

dnes, při pozorování té proměny

shledávám, že jsme si přece měli co sdělit

 

že v základu našeho dlouhého míjení

stál zdrženlivý respekt

 

jehož nejcennější rudou

byla neartikulovanost

 

 

pozoruji rypací zobáky těžebních strojů

kterak ukusují kamennou masu kopců

jako by slovo po slově

artikulovaly pradávné tajemství krajiny

které nemělo být vyzrazeno

 

(z rukopisu)

 

 

Karel Škrabal

 

Musíme si to hlídat

Nabrousíme starý kytary

Zameteme stodolu

Přesolíme vývar

Otevřeme kurníky a králíkárny

Vyoráme starý lásky

Zapálíme popelnice

Překonáme hranice okresu

 

Založíme tolik ohňů

kolik bude třeba

 

Ať už se to bude vyvíjet jakkoli

musíme si to hlídat

 

Protože tohle není spor generací

 

(z rukopisu)

 

 

Roman Polách

 

***

Hádka jako bychom chtěli

otevřít okno

aby do něj vletěl

průvan lásky

všichni máme v očích

budoucnost

v rukou držíme

strach jako činky

to bouchání do stolu

zavírání dveří

naprosto cizí hlasy

pod námi

vzdálené bouřky

a jejich drkotání židlí

postarší páry a mladé

maminky na vycházce

parkem na které svítí

rakovina slunce

a nesrozumitelnost života

všichni se bojí jako děti

co po nich zbude

ten nejposlednější brouk

s radostí zahlédne

to co my už ne

jenže právě teď online

pokračuje naše hádka

a rovněž příběh lidstva

který budou v dalekých

vesmírech

z vlastních perspektiv

moci pozorovat

ještě několik dalších

miliard let

 

(ze sbírky Stupeň 8, 2024)

 

 

Jitka Bret Srbová

 

Všichni mluví o dobru,

ale zlo chutná jako čokoláda,

je to dívka s košem koťátek a nablýskaný

přívěs s výhledem do údolí.

 

Užít si to: rozhazovat,

trhat a cupovat, tady právě,

pod korunou meruňky, která zrovna umrzá,

tady na soutoku starých řek, který brzy vyschne,

 

mé děti mi poděkují za tyto dary,

pohleď, příteli, na pralinku moci,

jak je lesklá, kypí hořkou náplní,

 

co je proti tomu sednout si na vyhřátý kámen

a zírat do nějakých větví.

 

 

Proč si myslíš,

že musíme umřít?

 

Zatím umřeli všichni, aha. Ale

to je jenom statistika.

 

Nejsem pojišťovna. Jsem uvnitř verše

a možností je jako květů na jabloni,

do spodního dílu života sypu čerstvě

mletou kávu,

 

čekám a těším se, až zavoní.

 

(z rukopisu)

 

 

Miroslav Olšovský

 

***

Jak to, že svět je stále zde, že stále vyzařuje skutečnost a nabízí nám svůj časoprostor, ve kterém plaveme jako v moři, jak to, že k nám svět stále přichází, a přesto jako by byl pořád o krok napřed, jak to, že ho stále před sebou nacházíme, že se děje a že jsme v něm usazeni na židlích u stolů a s bušícím srdcem mu nasloucháme u otevřených dveří, jak to, že má pořád tu sílu, o jaké jsme čítávali v dobrodružných knížkách, jak to, že je neúnavný a vůbec na nás nezapomíná jako nějaký vetchý stařec, jak to, že je tu stále s námi, že nás probouzí a nutí nás, abychom si jej pamatovali a podřizovali se mu anebo se mu vzpírali, jak to, že se předvádí tak, že se děje, jako by s námi mluvil, nachází se v událostech a rozprostírá se v čase, ve kterém se rodíme, stárneme a umíráme, zatímco se jej marně snažíme rozdělit a spočítat, jak to, že to ještě pořád všechno neskončilo, nejen celé to kouzlo a magie, ale i celý ten trapný kolotoč změn a opakování, zkrátka celý ten příval vod a snů a života?

 

(z rukopisu, 2008–2010)

 

 

Jiří Dynka

 

park ve vrchotových janovicích

 

V (petice — podle karla krause)

 

neodvolatelné prohlášení — podepiš

že zachování parku nádherných

(v němž mezi pětisetletým topolem

a dnes rozkvetlým zvonkem

se dějí všechny zázraky stvoření)

je ve jménu ducha důležitější

než celé česko: politického podnikání

bohu vyrážející dech!

 

(ze sbírky naučná stezka olšanské hřbitovy, 2010)

 

 

Josef Straka

 

***

najednou nevědět kým být 15. února

pro další nějaké únory, které už ani

nemusí nastat

sáhodlouhé vyprávění v přestupních autobusech

nikdo za nic, protože doslova všechno

pak telefony, telefony v půlnočním šeru

nějakého hospodského šramlu

vynořit se ven

zelené koberce, srolované až před práh

úzkostný jek

v projíždění předposledních tramvají

 

 

***

a zase pak až 18. února

ty dny bez zápisu očištěny na dřeň

zapamatovatelnost, prostá

zapamatovatelnost!

hnusné a dobré, a jak se to směšuje

jiná cesta, po pěti týdnech

a možná, že tento rok ani není

jen se mi tak nějak zdá

některé zážitky jsou ale čím dál tím víc

skutečnější

 

(z rukopisu, 2016)

 

 

 

Eva Marie Růžena

 

Traumasonet 02

teze

teze

teze

teze

Řekli by, nemělas vysvlékat ani svetr,

chytit ho za ruku znamená, žes

v prázdnu nehybně nenaživu.

Až bude po bitvě,

sáhneš po našem narativu.

 

Vykradeš svědectví, modřiny, stěry,

nevidíš, jak by se dotkli tvé dcery.

 

 

Babylon

Rtuťovník pomalu odkvétá

lemován ránem.

Tříští kaleidoskop

 

nepravidelně

iracionálně

neskutečně.

 

Sémantické číro

mutuje v nádechy

mimo krystalicitu

 

nejen

jazyky

se si straní.

 

Alex i ty –

myjete si ruce,

vaše pravda je moje lež.

 

Chaboempat traumautista.

Bariérní defektoid.

Encore, autista.

 

Od Boha asi tak akorát.

Od lidí příliš blízko.

Od lidí příliš daleko.

 

Hojná sklizeň slepých skvrn.

Je to zrno, nebo plevel?

Jsem postižák, nebo člověk?

 

(z rukopisu)

 

 

Kamil Bouška

 

16.

pozoruju tajně starou služku

jak dlouho už ji vlastně máme

splývá s podlahou v předsíni

málem k nerozeznání

 

zvedá se s námahou a hrbí

teprve teď vidím její revmatické

klouby na rukou a ztrhanou tvář

nad špinavým hadrem

 

jak se mazlí se špínou ta stará šmudla

i vás by to napadlo kdybyste mohli

někoho takhle mít zatím bude stačit

když jí řeknu ať chodí častěji

 

(ze sbírky Dokumenty, 2023)

 

 

Bohdan Chlíbec

 

XV

– Zase to udělal.

– Co?

– Já nevím co.

– Jak tedy víš, že to udělal?

– (Lhostejně) Nevím nic, jen říkám, že to udělal. Možná to vůbec nikdy neudělal. Možná ani netuší, že by někdy někdo něco mohl udělat.

– Byl jsem u toho? Pokud jsem tam byl, pak výhradně vším tím, co jsem nikdy nebyl. (Zaváhá) Rozhodně tím, co jsem tehdy nebyl. Pokusíme se myslet! shodli jsme se přece.

– (Pauza) Nic mě nenapadá, jen vzpomínky. Vzpomínky, které by posluhovaly řeči.

– Možná by tě něco napadlo v předklonu. Měl by ses sehnout. A užívej ruce i k chůzi, jinak se odtud nedostaneme.

– (Usilovně přemýšlí) Zase to udělal.

– (Zklamaně) Tak to jsme tu už měli.

– Ale ne na tomhle počátku.

– (Ironicky) Odpusť, lituji, že jsem tě přerušil.

– (Vyčítavě) Takhle se ode mne nikdy nic nedozvíme.

– Máš pravdu, pokračuj.

 

(ze sbírky Stereo, 2022)

 

 

Milan Ohnisko

 

Dobrý den

Dobry den

Depa tady máte propast?

 

V sobě, panáčku, v sobě ji máme

A depa ji máš ty?

 

Ale támhle…

Totiž támhle…

 

Myslíš tu, jak mrká?

Jo, tu myslím

 

A už ses do ní podíval?

 

Baže podíval

dna leč nedohlédl

A dál?

 

Pozvedl jsem oči k nebi

a střelnou modlitbu zašeptal

 

A už se nebojíš?

 

Bojím

Strašně se bojím

 

(z rukopisu)

 

 

Nela Bártová

 

***

měsíce začínající jedničkou jsou ty nejhorší

je třeba si je držet v přízni

daleko od těla

a ještě dál

od prozrazení tajemství

které je jen mezi mnou

 

***

v horách

řešíme kapitalismus a drogy

kvůli kapitalismu a drogám

nemáme prostor

na řešení něčeho jiného

a tak aspoň chodíme

do hor

drbat o kapitalismu a drogách

 

(z rukopisu)

 

 

Radek Fridrich

 

Nalepil jsem tisíc básní

V covidovém čase zastavení jsem pocítil silnou nedůvěru vůči svému dosavadnímu přemýšlení v poezii, ztratil jsem pocit důležitosti vlastních slov.

Už jsem nechtěl psát básně o cizích osudech či „sudetské krajině“, přestal jsem důvěřovat vlastní empirií či dosavadnímu způsobu pozorování a následnému tvoření. Už jsem nechtěl psát texty do počítače a pak vydat sbírku, kterou nějak nazvu. Přišlo mi to najednou nějak plytké a zbytečné. Pomyslně ve mně zůstaly prázdné zásobníky beze slov. Bylo je třeba nějak naplnit. Ale jak?

Přechodnou fází se stala montáž­-skladba Blatt? Nie!, tvořená pouze z veršů Ivana Blatného a vydaná v jihlavském nakladatelství Adolescent v roce 2023. Cítil jsem, že chci jít cestou práce s cizími lexikálními zdroji a že se chci vracet k tomu, co dělal Bohumil Hrabal nebo W. S. Burroughs, k nůžkám a střihu. Začal jsem stříhat různé časopisy, romány, básnické sbírky, divadelní hry a lepit je do skicáků. Nic nového pod sluncem, ale působilo mi bezmeznou radost tvořit z destrukce. Zároveň nalepené verše už zůstaly, nedaly se opravit, pracoval jsem metodou jakéhosi chybného čtení, posunů ve smyslu slov, syntaktických přechodů, názvuků dadaismu a postavantgardy. Výsledkem je nalepených tisíc básní za dva roky, laboratoř střihu, zásobníky jsou naplněny.

 

 

Fialový květ vypráví příběhy

svléká podzimní vítr

 

zbývá vytvořit jemnou síť náznaků

 

moucha do okna bum bum

těla přilepená k neckám

 

za oknem bílá mlha

 

 

Studená dlažba

Vedl jsem ruku svírající žhnoucí uhlík

 

ústa se otvírají kdovíco hltají

žluté perly dva metry ode mě

 

slova chytáš přes kamenné chrliče

 

 

Břicho se houpe

zuby od břehu k břehu

 

mezi zelenými listy usíná ještěrka

stín vítězil nad naší denní podobou

 

lampy tvrdily že ulice je bezpečná

 

 

Přes Beringovu úžinu

Dům sám přežvykuje slova neznámé věty

v tomto městě jsem se naučil čurat

 

v nemocnici se nechávám pohlavkovat

v určitém úhlu jako bych viděl vybuchovat hejna

 

 

Pokoj: neviditelná kapsle plesniviny

Moucha po něm bloudí

dáví vzduch

 

pomalý parník

vkrádá se do zahrad

 

(z rukopisného cyklu Přes Beringovu úžinu, červenec–srpen 2023)