Ke svému eseji na s. 6 vybral Martin Lukáš nové i starší básně současných českých autorek a autorů všech generací. Jejich poezie demonstruje některé z nespočtu způsobů, jimiž lze vykročit ze světa slov blíže skutečnosti, zaujmout perspektivu, ukázat směr, provést gesto.
Vojtěch Vacek
***
Dotýkám se jablka
Je hrubé
Představuji si jeho růst
Střídání slunce s deštěm
Nad jeho zvětšováním
Dotýkám se větve
jež ho vyživila
z níž mu pod slupku protekla barva
Chuť
Vše v jediném doteku
(ze sbírky Schopní jsou ti s chlopní, 2015)
I.
rozemílání kopců
provozované našimi mohutnými sousedy
mi připomnělo, kolika tvarům a zakřivením
jsem odmítl porozumět
dnes, při pozorování té proměny
shledávám, že jsme si přece měli co sdělit
že v základu našeho dlouhého míjení
stál zdrženlivý respekt
jehož nejcennější rudou
byla neartikulovanost
–
pozoruji rypací zobáky těžebních strojů
kterak ukusují kamennou masu kopců
jako by slovo po slově
artikulovaly pradávné tajemství krajiny
které nemělo být vyzrazeno
(z rukopisu)
Karel Škrabal
Musíme si to hlídat
Nabrousíme starý kytary
Zameteme stodolu
Přesolíme vývar
Otevřeme kurníky a králíkárny
Vyoráme starý lásky
Zapálíme popelnice
Překonáme hranice okresu
Založíme tolik ohňů
kolik bude třeba
Ať už se to bude vyvíjet jakkoli
musíme si to hlídat
Protože tohle není spor generací
(z rukopisu)
Roman Polách
***
Hádka jako bychom chtěli
otevřít okno
aby do něj vletěl
průvan lásky
všichni máme v očích
budoucnost
v rukou držíme
strach jako činky
to bouchání do stolu
zavírání dveří
naprosto cizí hlasy
pod námi
vzdálené bouřky
a jejich drkotání židlí
postarší páry a mladé
maminky na vycházce
parkem na které svítí
rakovina slunce
a nesrozumitelnost života
všichni se bojí jako děti
co po nich zbude
ten nejposlednější brouk
s radostí zahlédne
to co my už ne
jenže právě teď online
pokračuje naše hádka
a rovněž příběh lidstva
který budou v dalekých
vesmírech
z vlastních perspektiv
moci pozorovat
ještě několik dalších
miliard let
(ze sbírky Stupeň 8, 2024)
Jitka Bret Srbová
Všichni mluví o dobru,
ale zlo chutná jako čokoláda,
je to dívka s košem koťátek a nablýskaný
přívěs s výhledem do údolí.
Užít si to: rozhazovat,
trhat a cupovat, tady právě,
pod korunou meruňky, která zrovna umrzá,
tady na soutoku starých řek, který brzy vyschne,
mé děti mi poděkují za tyto dary,
pohleď, příteli, na pralinku moci,
jak je lesklá, kypí hořkou náplní,
co je proti tomu sednout si na vyhřátý kámen
a zírat do nějakých větví.
Proč si myslíš,
že musíme umřít?
Zatím umřeli všichni, aha. Ale
to je jenom statistika.
Nejsem pojišťovna. Jsem uvnitř verše
a možností je jako květů na jabloni,
do spodního dílu života sypu čerstvě
mletou kávu,
čekám a těším se, až zavoní.
(z rukopisu)
Miroslav Olšovský
***
Jak to, že svět je stále zde, že stále vyzařuje skutečnost a nabízí nám svůj časoprostor, ve kterém plaveme jako v moři, jak to, že k nám svět stále přichází, a přesto jako by byl pořád o krok napřed, jak to, že ho stále před sebou nacházíme, že se děje a že jsme v něm usazeni na židlích u stolů a s bušícím srdcem mu nasloucháme u otevřených dveří, jak to, že má pořád tu sílu, o jaké jsme čítávali v dobrodružných knížkách, jak to, že je neúnavný a vůbec na nás nezapomíná jako nějaký vetchý stařec, jak to, že je tu stále s námi, že nás probouzí a nutí nás, abychom si jej pamatovali a podřizovali se mu anebo se mu vzpírali, jak to, že se předvádí tak, že se děje, jako by s námi mluvil, nachází se v událostech a rozprostírá se v čase, ve kterém se rodíme, stárneme a umíráme, zatímco se jej marně snažíme rozdělit a spočítat, jak to, že to ještě pořád všechno neskončilo, nejen celé to kouzlo a magie, ale i celý ten trapný kolotoč změn a opakování, zkrátka celý ten příval vod a snů a života?
(z rukopisu, 2008–2010)
Jiří Dynka
park ve vrchotových janovicích
V (petice — podle karla krause)
neodvolatelné prohlášení — podepiš
že zachování parku nádherných
(v němž mezi pětisetletým topolem
a dnes rozkvetlým zvonkem
se dějí všechny zázraky stvoření)
je ve jménu ducha důležitější
než celé česko: politického podnikání
bohu vyrážející dech!
(ze sbírky naučná stezka olšanské hřbitovy, 2010)
Josef Straka
***
najednou nevědět kým být 15. února
pro další nějaké únory, které už ani
nemusí nastat
sáhodlouhé vyprávění v přestupních autobusech
nikdo za nic, protože doslova všechno
pak telefony, telefony v půlnočním šeru
nějakého hospodského šramlu
vynořit se ven
zelené koberce, srolované až před práh
úzkostný jek
v projíždění předposledních tramvají
***
a zase pak až 18. února
ty dny bez zápisu očištěny na dřeň
zapamatovatelnost, prostá
zapamatovatelnost!
hnusné a dobré, a jak se to směšuje
jiná cesta, po pěti týdnech
a možná, že tento rok ani není
jen se mi tak nějak zdá
některé zážitky jsou ale čím dál tím víc
skutečnější
(z rukopisu, 2016)
Eva Marie Růžena
Traumasonet 02
teze
teze
teze
teze
Řekli by, nemělas vysvlékat ani svetr,
chytit ho za ruku znamená, žes
v prázdnu nehybně nenaživu.
Až bude po bitvě,
sáhneš po našem narativu.
Vykradeš svědectví, modřiny, stěry,
nevidíš, jak by se dotkli tvé dcery.
Babylon
Rtuťovník pomalu odkvétá
lemován ránem.
Tříští kaleidoskop
nepravidelně
iracionálně
neskutečně.
Sémantické číro
mutuje v nádechy
mimo krystalicitu
nejen
jazyky
se si straní.
Alex i ty –
myjete si ruce,
vaše pravda je moje lež.
Chaboempat traumautista.
Bariérní defektoid.
Encore, autista.
Od Boha asi tak akorát.
Od lidí příliš blízko.
Od lidí příliš daleko.
Hojná sklizeň slepých skvrn.
Je to zrno, nebo plevel?
Jsem postižák, nebo člověk?
(z rukopisu)
Kamil Bouška
16.
pozoruju tajně starou služku
jak dlouho už ji vlastně máme
splývá s podlahou v předsíni
málem k nerozeznání
zvedá se s námahou a hrbí
teprve teď vidím její revmatické
klouby na rukou a ztrhanou tvář
nad špinavým hadrem
jak se mazlí se špínou ta stará šmudla
i vás by to napadlo kdybyste mohli
někoho takhle mít zatím bude stačit
když jí řeknu ať chodí častěji
(ze sbírky Dokumenty, 2023)
Bohdan Chlíbec
XV
– Zase to udělal.
– Co?
– Já nevím co.
– Jak tedy víš, že to udělal?
– (Lhostejně) Nevím nic, jen říkám, že to udělal. Možná to vůbec nikdy neudělal. Možná ani netuší, že by někdy někdo něco mohl udělat.
– Byl jsem u toho? Pokud jsem tam byl, pak výhradně vším tím, co jsem nikdy nebyl. (Zaváhá) Rozhodně tím, co jsem tehdy nebyl. Pokusíme se myslet! shodli jsme se přece.
– (Pauza) Nic mě nenapadá, jen vzpomínky. Vzpomínky, které by posluhovaly řeči.
– Možná by tě něco napadlo v předklonu. Měl by ses sehnout. A užívej ruce i k chůzi, jinak se odtud nedostaneme.
– (Usilovně přemýšlí) Zase to udělal.
– (Zklamaně) Tak to jsme tu už měli.
– Ale ne na tomhle počátku.
– (Ironicky) Odpusť, lituji, že jsem tě přerušil.
– (Vyčítavě) Takhle se ode mne nikdy nic nedozvíme.
– Máš pravdu, pokračuj.
(ze sbírky Stereo, 2022)
Milan Ohnisko
Dobrý den
Dobry den
Depa tady máte propast?
V sobě, panáčku, v sobě ji máme
A depa ji máš ty?
Ale támhle…
Totiž támhle…
Myslíš tu, jak mrká?
Jo, tu myslím
A už ses do ní podíval?
Baže podíval
dna leč nedohlédl
A dál?
Pozvedl jsem oči k nebi
a střelnou modlitbu zašeptal
A už se nebojíš?
Bojím
Strašně se bojím
(z rukopisu)
Nela Bártová
***
měsíce začínající jedničkou jsou ty nejhorší
je třeba si je držet v přízni
daleko od těla
a ještě dál
od prozrazení tajemství
které je jen mezi mnou
***
v horách
řešíme kapitalismus a drogy
kvůli kapitalismu a drogám
nemáme prostor
na řešení něčeho jiného
a tak aspoň chodíme
do hor
drbat o kapitalismu a drogách
(z rukopisu)
Radek Fridrich
Nalepil jsem tisíc básní
V covidovém čase zastavení jsem pocítil silnou nedůvěru vůči svému dosavadnímu přemýšlení v poezii, ztratil jsem pocit důležitosti vlastních slov.
Už jsem nechtěl psát básně o cizích osudech či „sudetské krajině“, přestal jsem důvěřovat vlastní empirií či dosavadnímu způsobu pozorování a následnému tvoření. Už jsem nechtěl psát texty do počítače a pak vydat sbírku, kterou nějak nazvu. Přišlo mi to najednou nějak plytké a zbytečné. Pomyslně ve mně zůstaly prázdné zásobníky beze slov. Bylo je třeba nějak naplnit. Ale jak?
Přechodnou fází se stala montáž-skladba Blatt? Nie!, tvořená pouze z veršů Ivana Blatného a vydaná v jihlavském nakladatelství Adolescent v roce 2023. Cítil jsem, že chci jít cestou práce s cizími lexikálními zdroji a že se chci vracet k tomu, co dělal Bohumil Hrabal nebo W. S. Burroughs, k nůžkám a střihu. Začal jsem stříhat různé časopisy, romány, básnické sbírky, divadelní hry a lepit je do skicáků. Nic nového pod sluncem, ale působilo mi bezmeznou radost tvořit z destrukce. Zároveň nalepené verše už zůstaly, nedaly se opravit, pracoval jsem metodou jakéhosi chybného čtení, posunů ve smyslu slov, syntaktických přechodů, názvuků dadaismu a postavantgardy. Výsledkem je nalepených tisíc básní za dva roky, laboratoř střihu, zásobníky jsou naplněny.
Fialový květ vypráví příběhy
svléká podzimní vítr
zbývá vytvořit jemnou síť náznaků
moucha do okna bum bum
těla přilepená k neckám
za oknem bílá mlha
Studená dlažba
Vedl jsem ruku svírající žhnoucí uhlík
ústa se otvírají kdovíco hltají
žluté perly dva metry ode mě
slova chytáš přes kamenné chrliče
Břicho se houpe
zuby od břehu k břehu
mezi zelenými listy usíná ještěrka
stín vítězil nad naší denní podobou
lampy tvrdily že ulice je bezpečná
Přes Beringovu úžinu
Dům sám přežvykuje slova neznámé věty
v tomto městě jsem se naučil čurat
v nemocnici se nechávám pohlavkovat
v určitém úhlu jako bych viděl vybuchovat hejna
Pokoj: neviditelná kapsle plesniviny
Moucha po něm bloudí
dáví vzduch
pomalý parník
vkrádá se do zahrad
(z rukopisného cyklu Přes Beringovu úžinu, červenec–srpen 2023)