Perština byla prvním jazykem, jímž dílo Franze Kafky promluvilo k asijským čtenářům. Do překladů se ovšem promítl světonázor jejich původce – průkopníka moderní íránské prózy Sádeqa Hedájata. Ten sice věděl, že nelze být Kafkou v Teheránu, jeho novela Slepá sova je nicméně dodnes spojována s Proměnou.
Dílo Franze Kafky lze pro jeho univerzální platnost číst různými způsoby a jeho překlady jsou po formální i obsahové stránce zřídka věrným odrazem originálu. Íránci se s Kafkou seznamují prostřednictvím do jisté míry adaptačních překladů Sádeqa Hedájata, průkopníka modernismu v íránské próze. Persky (v Hedájatově překladu z francouzštiny) Kafka vyšel poprvé v roce 1948, až poté v dalších asijských jazycích (japonský překlad pochází z roku 1950 a turecký z roku 1955). Hedájatova předmluva k povídce V kárném táboře nazvaná Kafkovo poselství je na Východě zároveň prvním pokusem o analýzu kafkovského literárního světa. Vlivem přílišné kulturní zaujatosti Hedájat ovšem Kafkovo dílo zkresluje. Namísto původního autorova sdělení tak čtenářům předkládá „spíše vlastní ideologii a literární teorii“, jak píše Mahmoud Falaki v článku Étrangeté dans les ouvrages de Kafka et l’influence de Kafka sur la littérature moderne persane (Cizost v díle Franze Kafky a jeho vliv na moderní perskou prózu) z roku 2011. To u spousty Íránců vedlo k mylnému pojetí Kafkova díla, a tím pádem i ke scestnému výkladu Hedájatovy nejslavnější novely Slepá sova (1936, česky 1964 ve výboru Tři kapky krve), často prezentované jako adaptace Kafkovy Proměny.
Dva rozdílní intelektuálové
Hedájat a Kafka představují v kontextu svých kultur značně rozdílné intelektuály. Kafka byl moderní člověk, jeho modernistická poetika vycházela z liberálního a sekulárního směřování poválečné evropské společnosti. Prošel postupným procesem přerodu v moderního muže začleněného do společnosti, v níž hledá vlastní individualitu. Zato Hedájat byl se svou avantgardní tvorbou v Íránu osamoceným případem. Psal a překládal v době, která byla pro íránské intelektuály velmi paradoxní. Za vlády prvního panovníka dynastie Pahlaví Rezy Šáha prošla íránská společnost mnoha změnami s cílem modernizace po evropském vzoru. Žádná z těchto změn se však hlouběji neujala a íránská kultura dál navazovala na vlastní tradice. Pojmy jako svoboda či demokracie Íráncům zůstaly cizí.
Rozčarován poměry ve vlasti Hedájat odešel do Francie, kde se setkal s myšlenkami evropských intelektuálů a s myslí i duchem prodchnutými západními hodnotami si po návratu do Íránu připadal jako cizinec. Jak v článku Un autre Sadegh Hedayat (Jiný Sádeq Hedájat) z roku 2003 poznamenává jeho přítel a životopisec Maxime Féri Farzaneh, Hedájatovi krajané byli stále negramotní a pověrčiví ubožáci, u moci se drželi nemilosrdní armádní důstojníci, a aby Írán vyspěl na úroveň moderní společnosti, potřeboval především „důkladnou kulturní přeměnu“. Proto Hedájat ve svých textech přirovnává lidi ke stádu ovcí a obrací se v nich k publiku, které si je nikdy nepřečte. K rozdílu mezi sebou a Kafkou se vyjadřuje i v odpovědi na životopiscovu otázku, zda Kafku napodobuje: „Jak bych mohl být jako Kafka? Ten měl určité příjmy, snoubenku a mohl po libosti vydávat svá díla, kdyby býval chtěl; kdežto já nemám ani příjem, ani snoubenku, a už vůbec ne čtenáře.“
Proměna a Slepá sova
Mezi perským a pražským spisovatelem lze sice nalézt podobnosti v osobním životě (například neshody v rodině, sociální fobii, rutinní kancelářskou práci v administrativě, přání spálit vlastní texty, předčasnou smrt), v literární tvorbě se však v mnohém rozcházejí. Slepá sova je snovou imaginací, na níž navzdory představě vštípené většině Íránců formálně ani obsahově nic moc kafkovského není. Kafkův styl je neutrální, popisný, strohý a faktický. Je to „jazyk účetního“. Uvádí čtenáře do odosobněné všednodennosti, čímž v kontrastu k absurdním prvkům vytváří ironický odstup od hlavní postavy. Oproti tomu Hedájat píše lyrizovanou prózu (již podle Nabokova Kafka neměl v oblibě), ve které spřádá síť pocitů, myšlenek a emocí, jež čtenáře vtáhne a pohltí. Noříme se do subjektivního prožívání. Hedájat cíleně tvoří prózu, která v perském jazyce dosud neměla obdoby, a daří se mu tak do moderní íránské literatury vnést nový impuls. Problém však nastává, když se Hedájat zapomene v roli překladatele – Kafkův objektivní styl v Proměně překládá svým vlastním, subjektivním způsobem.
Rozdíly mezi oběma autory se projevují i na obsahové rovině. Nepodstatný, téměř anonymní článek celého soukolí, Řehoř Samsa, se vymezuje ve vztahu k ostatním, ke kolektivu. Narativní hledisko je objektivní a hrdina o sobě smýšlí pouze prostřednictvím názoru a pohledu druhých či v souvislosti s nimi. Je to pravý opak solipsismu Slepé sovy, jejíž vypravěč a protagonista v jedné osobě je do jisté míry sebestředným, blouznivým demiurgem světa, v němž hlásá svou samotářskou jedinečnost a distancuje se od obyčejných smrtelníků označovaných za „pakáž“. Hedájatova bezejmenná postava se vyznačuje nadutostí a kritickou nedůvěrou, kdežto Samsa je nesmělý, cítí se provinile a bezelstně věří v život, v němž dělá, co může.
Zbytečná snaha je pro Kafkův literární svět charakteristická. Marné, selhávající a absurdní úsilí se konkrétně projevuje Samsovou žalostnou nemotorností při snaze za každou cenu vstát a vydat se do práce, ačkoli se proměnil v obřího švába. Na ústrky Samsa reaguje poslušným smířením a ty, kteří ho vylučují, nezavrhuje. Zato Hedájat přichází s postavou revoltujícího mizantropa, jenž svému údělu spílá s krutou jízlivostí. Podle protagonisty Slepé sovy je „pakáž“ v podstatě banda hlupáků, kteří se nechali napálit tímto světem a hloupostmi o vyšší moci, snaží se zůstat začleněni do společnosti a lpějí na životě, aby sami před sebou zatajili neodvratný rozklad vedoucí k definitivní a nesmyslné nicotě smrti: jsou to lidé jako Řehoř Samsa. V Proměně tak máme hledisko zaslepeného konformisty bez představivosti, kdežto ve Slepé sově rebela, který utrpení a smrti čelí hrdě a samolibě.
Společné obsese
Je nicméně třeba dodat, že mezi oběma díly najdeme i styčné body. Vycházejí z podobných obsesí a společné existenciální vize, k níž se sice stavějí rozdílně, ale nerozcházejí se v pojetí její podstaty ani ve vnímání nevyhnutelné a fatální konečnosti, tedy degenerace a smrti. I když se Samsovy motivace liší od motivací protagonisty Slepé sovy, v obou případech je zřejmé, že život je nesmyslný, nespravedlivý a nicotný. Plány a naděje jsou marné a veškeré úsilí směšné.
Kromě toho Hedájat pomocí motivů, jako jsou temné barvy, mlha, uzavřené a špinavé prostory, zlověstný pták a podobně, vytváří pochmurnou, podivnou a tísnivou, téměř kafkovskou atmosféru. Mezi další podobnosti obou děl patří témata zavržení a ponižování hlavních postav jejich blízkými, osamělost, tělesná sešlost a smrt.
V Kafkově poselství Hedájat představuje Kafku, který je spíše odrazem jeho samotného: Kafku, který si stejně jako vypravěč Slepé sovy a na rozdíl od „pakáže“ své doby jasně uvědomuje absurditu života a lidského snažení. Jeho Kafka přijímá svůj osud vedoucí ke zkáze vědomě a hrdě. Zároveň však Hedájat podle všeho chápe, že tímto Kafkou sám být nemůže. Ví, že je plodem mrzké současnosti, dítětem Íránu své doby. Stejně jako vypravěč Slepé sovy se i přes obavu, že se stane jedním z těch, kterými pohrdá, nakonec promění v děsivého starého kramáře: „Nebylo dost na tom, že jsem byl produktem celé řady minulých generací, že ve mně přežívaly jejich zkušenosti?“ Tato úzkost pramenící z introspekce by mohla být jedním z důvodů Hedájatovy sebevraždy. Tělem i duší bojoval za určitý kulturní ideál. Neuspěl a měl si to za zlé. Jasně si uvědomoval, že jeho snahy nikam nevedou, a s vlastním selháním se nedokázal smířit.
Autorka je doktorandka komparatistiky na univerzitě Lyon III.
Z francouzštiny přeložila Petra Zikmundová.