„Jaké štěstí pochopit, že země, na níž stojíš, nemůže být větší, než co zakrývají obě chodidla,“ povzdychl si Franz Kafka v jednom ze svých fragmentů. Obrazy vratkosti, ztráty pevné půdy pod nohama, závratě či troskotání se v jeho prózách objevují často. O jakých strategiích přežití vypovídají jeho plavecké metafory?
Letošní Svět knihy si jako motto vybral citaci z Franze Kafky: „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“ Když si vyhledáme dopis sotva dvacetiletého Kafky příteli Oscaru Pollakovi, z nějž citát pochází, působí pasáž ještě vyhroceněji: „Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme? (…) Potřebujeme knihy, které na nás zapůsobí jako neštěstí, jež nás bude velmi bolet, jako smrt někoho, koho jsme měli raději než sebe, jako bychom byli zahnání do lesů, pryč od všech lidí, jako sebevražda, kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás. To si myslím.“
Veletrh s ambicí simulovat na několik dní „demilitarizované pásmo kulturních válek“, kde spolu můžeme mluvit, si paradoxně vetknul do štítu pojetí knihy jako traumatizace čtenářstva a motivem moře předznamenal naše čestné hostování na veletrhu ve Frankfurtu roku 2026, které se ponese ve znamení Česka jako „země na pobřeží“. Z povahy podniku je zřejmé, že půjde v první řadě o výpravu k pobřeží knižního trhu. O pokus národní literatury, bytostně spjaté s metaforou stromu, obstát ve vlnách globalizace. Co si ale počít s představou, že nějaké cizorodé moře tkví přímo v nás, jen je z nás „vysekat“? Co když „mluvit spolu“ nikam nevede, ale měli bychom společně troskotat a učit se plavat?
Nic zeleného nenašel
Kafka se narodil roku 1883, kdy zemřel Joachim Barrande, jehož výzkum v oblasti zkamenělin podmořských živočichů včetně nejznámějších trilobitů zvýraznil nesamozřejmost půdy pod našima nohama. Kdysi dávno Český masiv tvořil pobřežní okraj superkontinentu, pak šlo o ostrov putující z jižní polokoule na sever a opakovaně o mořské dno. Není mi známo, že by se Kafka zajímal o oceánský původ života, jeho moře se zdá nemyslitelné bez kolize s civilizací (ostatně i inženýr Barrande učinil své první objevy náhodou při vyměřování železnice). Evoluční teorie Kafku ale přinejmenším inspirovala ke stírání hranic mezi zvířaty a lidmi, například v povídce Zpráva pro jistou akademii zaznívá výpověď opice, násilně zajaté a vezené do Evropy v podpalubí Hagenbeckova parníku.
Vzhledem ke Kafkovu klasickému vzdělání nejednou narazíme na variace různých vodních mytologií, takto například glosuje biblickou potopu: „Člověk byl zkrátka vyslán jako holubice, nic zeleného nenašel, a tak zase vklouzne do temné archy.“ V Popisu jednoho zápasu (1909, česky 1968) nazývá kymácející se topol v polích „Noem, když byl opilý“ a současně „Babylonská věž“; topol přitom jménům vzdoruje svou bezejmenností. Za pozornost stojí také drobná povídka o Poseidonovi, který musí vykonávat tolik úřednické práce spojené se správou moří, že se na ně sám nedostane, a sní alespoň o malé projížďce před zánikem světa, po vyřízení posledního účtu.
Kafka strávil několikery prázdniny u Jadranu, od rakousko-uherských držav po italská letoviska, vícekrát pobýval též u Baltu a Severního moře (například odměnou za maturitu navštívil se strýcem bájný ostrov Helgoland). V románu Nezvěstný (1927, česky 1962) ale rozvíjí i atlantickou imaginaci, když vypráví o plavbě židovského přistěhovalce do Ameriky, kde se ho ujme strýček senátor a přístavní byznysmen, načež se na společenském žebříčku propadá až na funkci technika v přírodním divadle, kam nastoupí pod přezdívkou „negro“.
Rok před smrtí Kafka – hlavně ze zdravotních důvodů – rezignoval na vysněné stěhování do Palestiny: „Nakonec docela určitě nepojedu (…) nebyla by z toho žádná cesta do Palestiny, nýbrž v duchovním smyslu cosi jako cesta do Ameriky, na niž se vydává pokladník, který zpronevěřil spoustu peněz.“ Jako by předjímal obraznost Weilova románu Život s hvězdou (1949), v němž se transporty Židů přirovnávají k potápěným zaoceánským lodím a kde zazní, že mezi loděmi, které odpluly, snad byla i ta, „která mě má jednou zachránit, loď plující do Ameriky, až se budu topit v lodi mrtvých“.
Nautický moment
Petr Málek nás ve studii Plavba a ztroskotání. K nautické metaforice literatury středoevropské moderny (Slovo a smysl č. 16/2011) přesvědčuje, že ačkoliv Kafka zažil mořskou nemoc patrně jen jednou při „směšně krátké“ plavbě z Terstu do Benátek roku 1913, obrazy trosečnictví, ztráty pevné půdy a jakési mořské nemoci bez moře jsou pro jeho tvorbu zásadní. Zakletý stav mezi životem a smrtí demonstruje především na povídce Lovec Gracchus, jejíž hrdina jako by na způsob bludného Holanďana brázdil nezměrné pozemské vody na smrtelné posteli: „Chtít mi pomoci je nemoc.“ Nautický moment u Kafky je podle Málka příznačným symptomem modernity, tedy širší krize jazyka i vztahu ke světu. Zkusme ale proti této katastrofické intepretaci postavit figuru Kafky jako plavce, kterého Málek zmiňuje pouze jako předstupeň tonoucího.
Víme, že Kafka byl vášnivým plavcem, platil si roční předplatné v plovárně na Žofíně a předtím v Občanské plovárně u Malé Strany měl i vlastní člun. Max Brod svědčí, že se vydávali plavat také do mimoměstských lokalit, na Svatojánské proudy nebo na Sázavu, a to ještě před érou trampingu a bez plavek: „Koupávali jsme se v lesních potocích, neboť Kafka i já jsme byli podivně přesvědčeni, že se krajiny nezmocníš, dokud s ní přímo fyzicky nenavážeš spojení koupelí v jejích živoucích a proudících vodách.“ V Dopise otci se vypravěč svěřuje, že to byl otec, kdo ho zasvětil do tajů plavání, a z jeho tělesné statnosti ho jímala hrůza. Biograf Reiner Stach spekuluje, nakolik byl pro Kafku pohyb ve vodě vrcholem intimity, jíž nebyl schopen ve vztahu k nejbližším přátelům ani milovaným ženám.
Jestliže se Kafka vymezoval proti freudovské psychoanalýze kvůli její příliš snadné patologizaci neznáma či reduktivnímu oidipovskému komplexu (jako by před otcem nebylo nic), snad by mu byly bližší dva jiné koncepty, které vzešly z polemiky s Freudem. Mám na mysli „oceánský pocit“, který formuloval v dopise Freudovi spisovatel Romain Rolland. Ten sice ocenil kritiku náboženství jako iluze, přišlo mu ale, že se v ní Freud minul s „vlastním zdrojem zbožnosti“, totiž prožitkem vtělené věčnosti a sounáležitosti se světem bez ohledu na církve a náboženské systémy, připomínajícím právě zkušenost plavce v oceánu. Ještě dál zašel Freudův žák Sándor Ferenczi, který ve své „teorii genitality“ rozšířil teorii pudů o evoluční rozměr přechodu z moře na souš a pojmem „thalassální regrese“ propojil touhu po návratu do prenatální plodové vody s touhou po ztracených pramořích. Jde o touhu bezesporu absurdní až zneschopňující, ale přece jen blízkou plavecké praxi.
Vábení nelidského
Obraz „sekery na zamrzlé moře v nás“ Kafka formuloval pod strhujícím dojmem z četby deníků německého básníka a dramatika Christiana Friedricha Hebbela. Jinde charakterizuje žánr korespondence slovy: „jako když dva, které dělí moře, na sebe šplíchají“; podobně slyšel moře šumět v telefonu. Vodní živel pro něj nebyl zdaleka jen něčím fiktivním, v dopisech s ním spojuje svou samotu i lásku. Milena je „silná jako moře s masami vod“, když mu proniká do rozumu i srdce, jindy ji naopak „zaplavuje“ jeho milování, „jako miluje moře nepatrný oblázek na svém dnu“. Sám jako by v sobě cítil závaží, které jej stahuje do nejhlubšího moře, z kterého se nedá zachránit „něco utopeného“, jen se můžeme snažit učinit je „hlouběji pochopitelným“.
Kafka zemřel roku 1924, stejně jako Jiří Wolker, jeden z českých básníků, o nichž se vyjádřil kritik Miroslav Rutte, že propadli „námořnické epidemii“. Ve srovnání s nimi Kafka není autorem, jehož si ihned spojíme s mořem, a přece se zdá, že vedle takové psí vědy nebo pištění zpěvačky Josefíny nabízí i „mořská nemoc“ relevantní vhled do jeho odkazu. Blíže než k námořníkům by však patrně měl k mimolidským tvorům. Veganské kampaně si oblíbily jeho údajný výrok z berlínského akvária při pohledu na rybu: „Teď se už na tebe mohu dívat klidně; už tě nejím.“ A z povídky o lovci Gracchovi se mi – více než důraz na jeho propadnutí vodám smrti – zdá výmluvné Gracchovo nenápadné přiznání: „Z lovce se stal motýl. Nesmějte se tomu.“
Autor je komparatista.