Jedním z frekventovaných témat současného dějepisectví je historická paměť a její úskalí, respektive politická instrumentalizace dějin a s ní spojené polemiky či kulturní války. Ačkoliv vznik samostatného Československa patří mezi konsenzuální milníky a je posvěcen státními oslavami, jeho interpretace procházela v průběhu minulého století rozmanitými zákruty. Jan Hálek, Boris Mosković, Tomáš W. Pavlíček a Jakub Štofaník v monografii Nekončící příběh se právě těmto zákrutům věnují – od sporů o zásluhy na vzniku republiky v meziválečných letech po různice devadesátých let v době jeho rozpadu.

Ve službách státu

Historici z Masarykova ústavu sledují řadu polemik, které od počátku československého státu vyvstávaly. Obvykle bývají připomínány tři verze zakladatelského narativu: první z nich vycházela z prohradního milieu kolem T. G. Masaryka a zdůrazňovala zahraniční odbojovou akci; druhá kolem konzervativní pravice naopak vyzdvihovala podíl domácího odboje; a proti oběma se vymezovali představitelé radikálního socialismu, kteří v říjnových událostech viděli nedokončenou, v horším případě zrazenou revoluci, inspirovanou bolševickým převratem v Rusku. Záběr autorů monografie se nicméně rozšiřuje o perspektivu slovenského či německého dějepisectví.

Autoři se zároveň zaměřují na roli historiografie v politických aktualizacích historických obrazů. Dějepisectví pro ně není jen akademickou disciplínou, pozorující z odstupu dějinné zvraty, nýbrž oborem, který nemá daleko k politické angažovanosti. Masarykův poválečný triumf tak mohl být chápán jako vyústění jeho filosofie a satisfakce ve sporu s historikem Josefem Pekařem. Mladší generace historiků, vstupujících nezřídka do služeb oficiální státní ideologie, se zároveň vymezovala vůči Pekařově přezíravosti k sociologii a dalším společenským vědám.

Na Slovensku, kde v meziválečných letech probíhal střet čechoslovakistických koncepcí s klerikálně orientovaným autonomismem luďácké strany Andreje Hlinky, mělo ideu společného státu upevňovat působení českých historiků v univerzitním prostředí. Výmluvné bylo angažmá Václava Chaloupeckého na Komenského univerzitě v Bratislavě. V jeho díle byly počátky společného státu Čechů a Slováků ahistoricky situovány až do období Velkomoravské říše, přičemž církevní misie měly přicházet ze slovanského světa. Chaloupecký přitom ke slovenskému prostředí přistupoval se značnou nadřazeností a paternalismem.

Státní narativ byl nicméně problematizován ze strany rakouské historiografie, která reflektovala neochotu pohraničních regionů připojit se k nové republice. Vznik československého státu jako společného „místa paměti“ totiž společnost štěpil více, než se mohlo při pohledu na oficiální ceremonie a oslavy zdát.

Proti buržoazním legendám

Stranou nezůstaly ani hlasy, které se k říjnovým idejím stavěly skepticky. Zatímco v době pomnichovské druhé republiky byl zakladatelský mýtus první republiky odmítán z národně­-konzervativní perspektivy, v ra­­­ných padesátých letech se vedl boj proti „buržoaz­ním legendám“ o zásluhách legionářských jednotek, zahraniční odbojové akce nebo prezidenta Wilsona. Publikace sleduje i reformistickou perspektivu šedesátých let, útlum historické vědy v letech normalizace a plastičtější zpracování zrodu Československa v době perestrojky.

Zčásti se jedná o probádaný terén, neboť vývoj oboru ve stalinské a poststalinské epoše byl už zmapován kupříkladu v Angažovaném dějepisectví (2015) Vítězslava Sommera. Přínosem knihy je však reflexe osobních příběhů některých historiků, kteří procházeli složitým názorovým vývojem. Hálek s Moskovićem zachycují například zrání Karla Pichlíka, jenž jako začínající historik v období stalinismu říjnové události popisoval jako oklamání českého a slovenského lidu politickou reakcí. V šedesátých letech však stanul na pozici reformního dějepisectví a jeho monografie Bez legend (1968) v mnoha ohledech československý zahraniční odboj rehabilitovala. Autoři si kladou otázku, nakolik byl Pichlíkův názorový obrat podmíněn politickými a sociálními proměnami československé společnosti, nesahají však k prvoplánovým odpovědím. Výrazný vliv mohlo mít setkání s meziválečným prohradním historikem Jaroslavem Werstadtem, k němuž paradoxně došlo na pohřbu Jindřicha Veselého, někdejšího velitele Státní bezpečnosti a pozdějšího šéfa Ústavu dějin KSČ.

Podnětné jsou i vhledy do historiografie pozdního socialismu. Například historik Jan Galandauer z Ústavu marxismu­-leninismu ve své práci Vznik československé republiky 1918 (1988) popíral kanonický výklad „československé revoluce“ jako ozvěny Říjnové revoluce v Rusku. Podobně Otto Urban v syntetickém díle Česká společnost 1848–1918 upustil od stere­otypního hodnocení aktivistické politiky českých politických stran v období Velké války coby oportunistické a přiznal jí i ušlechtilejší pohnutky.

Vypravěči u táborových ohňů

V devadesátých letech se do hodnocení vzniku Československa propisovaly spory mezi oběma částmi federalizované republiky. Autoři zmiňují i neortodoxní (a někdy problematické) pohledy na československý stát z pozice kritiky nacionalismu, které se objevovaly v revue Střední Evropa a které najdeme už v původně samizdatové publikaci, již pod pseudonymem Podiven napsali Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal.

Nekončící příběh ukazuje vyprávění o vzniku Československa jako řetěz různorodých interpretací, podmíněných nacionálními i sociálními spory. Jednotlivé přístupy jsou přitom postaveny vedle sebe v chronologickém sledu, aniž by směřovaly k syntetičtějšímu závěru. To může souviset i se zakotveností autorů v postmoderních koncepcích Haydena Whitea, který v historických textech viděl různorodé formy literárních žánrů a zápletek. Ještě více však může publikace připomínat známou tezi Dušana Třeštíka o historicích jako vypravěčích u táborových ohňů, jejichž příběhy mají vnášet smysl do chaotických a nepředvídatelných toků dějin.

Autor je historik.