Laboratoř budoucnosti

Typického slovenského či českého čtenáře nenapadne, že by společnost, v níž žije, měla něco společného s Latinskou Amerikou. A určitě ne to, že by Latinská Amerika mohla být „laboratórium našej modernosti“, jak zní titul úvodního eseje knihy Silvie Ruppeldtové Druhá tvár modernity. Eseje o Latinskej Amerike. Umíme si tento kontinent, jejž si spojujeme s vášnivými revolucionáři, představit jako laboratoř trpělivých experimentátorů? Zvlášť když si uvědomíme, že jde o vzdálené země, které máme sklon chápat jako zaostalé?

Krádež území i lidí

Autorčina provokace je nicméně trefná. Právě dobýváním amerického kontinentu začíná první etapa evropské modernity, kdy se Evropa stává poprvé pánem širšího světa a vzniká nová podoba kapitalismu založeného na obrovské a krvavé krádeži území a následně na krádeži lidí, kteří měli pracovat v nevídaně velkých dolech a na plantážích, z nichž suroviny okamžitě odcházely na světový trh. V Latinské Americe také vznikly mnohé z prvních moderních republik, které nastolily buržoazní politický řád, jenž se mnohem později stal normou ve většině Evropy. A nakonec se Latinská Amerika stala laboratoří neoliberalismu, který byl v devadesátých letech aplikován ve střední a východní Evropě s bezohledností obvyklou u vědců, již právě objevili novou a sotva vyzkoušenou technologii.

Zatímco vztah Latinské Ameriky se západní Evropou je vztahem periferie s centry (a bývalými centry) moci, její vztah se střední a východní Evropou je vztahem mezi dvěma periferiemi, které se často chovají, jako by ta druhá ani neexistovala. Jejich společenské a historické podmínky se přitom v mnohém podobají. Oba regiony jsou periferie blízké západním centrům a oba z této blízkosti sice někdy těží, ale častěji kvůli nim spíše trpí. Oba se dlouhodobě vyznačují posedlostí dohnat vývojovou úroveň center, což se v devatenáctém a raném dvacátém století projevovalo velkým rozmachem buržoazní kultury. Jako by chtěly kompenzovat ekonomickou zaostalost kulturním pokrokem a následně samy na sebe masivně aplikovaly západní vývojové modely pod vedením posílených buržoazních elit. V Latinské Americe stejně jako ve východní a střední Evropě se po neúspěchu buržoazních modelů objevily snahy hledat politické alternativy, zkoumat místní specifika a najít cesty k budoucnosti, které by byly adekvátnější místním potřebám a touhám. V obou případech také vznikla silná revoluční hnutí, která však skončila zcela odlišně.

Cit pro utopii

Jeden velký rozdíl mezi zmíněnými regiony spočívá v tom, že zatímco násilné nastolení a udržování socialistického režimu ve střední a východní Evropě negativně poznamenalo socialismus jako ideu a vizi, jeho násilné potlačení ve většině zemí Latinské Ameriky mu naopak mezi obyvatelstvem přidávalo na přitažlivosti a otevřelo brány představivosti. Tím se dostáváme k dalšímu fenoménu, v němž podle Ruppeldtové Latinská Amerika může být laboratoří modernity: udržuje totiž při životě utopistickou senzibilitu, která ve střední a východní Evropě téměř vymizela.

Latinskou Ameriku autorka nahlíží jako „svet, ktorý možno ako jediný ponúka stroskotanej realite po konci dejín budúcnosť“. Nelze přitom popřít, že latinskoamerické dějiny se skládají z řady ztroskotavších snah o emancipaci. A že je kvůli tomu tamní realita dost chmurná. Proti realismu vázanému na současnost však stojí pozoruhodná schopnost představit si jinou budoucnost. A té schopnosti je zapotřebí po celém světě.

Kniha Silvie Ruppeldtové ukazuje latinskoamerickou představivost v celé její pestrosti. Jsou zde stati o antikoloniální filosofii a teologii osvobození, o radikálním umění a gueril­lovém boji, o Brazílii, Kubě, Bolívii, Uruguayi. S výjimkou úvodu byly texty psány příležitostně během posledních dvou desetiletí a některé z nich jsou pro dnešního čtenáře těžko uchopitelné (týká se to zvláště těch kratších, v nichž autorka řeší už zapomenuté události bez aktualizačního komentáře). Jiné stati však vynikají nadčasovostí svých příběhů. Zvláště strhující je četba série esejů o dramatickém vývoji v Allendeho Chile, který vedl přes zradu až k dlouholeté vládě „banálního zla“ jménem Augusto Pinochet. Právě úvodní esej načrtává celkový rámec všem ostatním textům a ponouká čtenáře k hledání oné „druhé tváře“ modernity. Ta může mít dvojí podobu. V první se zračí brutalita schovaná za krásným obrazem modernity elit, kolonia­lismus, vykořisťování a potlačování alternativ. Druhou určuje představivost, která odmítá připustit, že současná podoba modernity je jedinou možnou budoucností. Dokážeme tuto tvář, v níž lze spatřit naději, najít i my?

Řekl bych, že ani ve střední a východní Evropě není budoucnost ztracena. Představy o jiném světě můžeme převzít od Latinské Ameriky, ale nejde zdaleka jen o ně. Latinská Amerika nás totiž také učí, že nemusíme napodobovat to, co vidíme jinde, stejně jako nemusíme vše cizí odmítat. Sama se totiž vyznačuje talentem pro míšení (mestizaje), přebírá vlivy a lidi odjinud a dělá z nich své vlastní elementy. Reflektuje přitom své vlastní dějiny – dějiny míšení nadějí a porážek – ne snad proto, že by měla potřebu se k nim vracet, ale aby je přetavila v nečekanou budoucnost.

Autor je filosof a antropolog.