Touha tvořit světy

Tolkien mezi Středozemí a světem 20. století

Představuje Mordor Sovětský svaz? Ne, protože Pán prstenů není alegorie. J. R. R. Tolkien sice sdílel předsudky své doby a třídy, jeho dílo ale sledovalo jiné cíle než komentáře k aktuálnímu dění. Univerzum, které vytvořil, není uzavřené ani prosté rozporů, což někteří fanoušci neradi slyší.

„Ve skutečnosti jsem ve všem kromě velikosti hobit. Mám rád zahrádky, stromy a zemědělskou krajinu bez mechanizace, kouřím dýmku, mám rád prosté jídlo (nemražené), ale hnusí se mi francouzská kuchyně, líbí se mi ozdobné vesty, a dokonce se je v těchto šedivých dnech opovažuji nosit. Mám rád houby (z louky), mám velmi prostoduchý ­smysl pro humor (který unavuje i ty, kdo jsou mi příznivě nakloněni), chodím pozdě spát a pozdě vstávám (když to jde). Příliš necestuji,“ popsal sám sebe v roce 1958 John Ronald Reuel Tolkien.

Na první pohled v tom není od autora fantastických próz Hobit (1937, česky 1979) a Pán prstenů (1954–1955, česky 1990–1992), v nichž hobiti neboli půlčíci hrají ústřední roli, nic překvapivého. Zarazí snad jen skromnost a až okázalá prostota otce zakladatele fantasy. Tolkien ovšem byl pro fantasy spíš Pavlem z Tarsu než Ježíšem (byť by se mu taková metafora patrně moc nezamlouvala): Hobitovi předcházela díla Williama Morrise, George MacDonalda, Lorda Dunsanyho a souběžně s ním vznikaly fantastické světy Tolkienových mladších současníků, jako byli Robert E. Howard nebo Mervyn Peake. Byl to však Pán prstenů, který započal v polovině šedesátých let fantasymánii. Tolkienem stvořený svět navíc dodnes nemá svou šířkou a hloubkou v žánru soupeře.

Samotní hobiti se v něm však objevili poměrně pozdě a tak trochu náhodou. Dětská knížka s tajuplným názvem Hobit, která vyšla v září 1937, vznikla jako příběh, jejž Tolkien vyprávěl svým dětem, a cestu do nakladatelství Allen & Unwin si našla skoro nedopatřením. Ve Středozemi, v níž se nakonec hobiti zabydleli, však najdeme nejen jejich domáckou dobromyslnost, ale i spoustu tragických konců a nevyhnutelné spění k zániku. To částečně souvisí s Tolkienovým intenzivně prožívaným a poměrně pochmurně interpretovaným katolicismem, dědictvím po matce, jež zemřela, když budoucímu spisovateli bylo teprve dvanáct. Nepochybnou roli zde sehrála jasná představa o tom, jak by měly vypadat správné příběhy.

 

Pohádka i historie

Podle historky, kterou nejednou opakoval i sám Tolkien, byla podnětem k psaní příběhů ze Středozemě slova jeho přítele C. S. Lewise: „Když nikdo nepíše knihy, které bychom chtěli číst, musíme si je napsat sami!“ Jedná se jen o část pravdy. Přátelství s Lewisem a dalšími „Inklingy“, členy volného sdružení oxfordských intelektuálů sdílejících slabost pro pohádkové příběhy, Tolkiena jistě v mnohém ovlivnilo. Příběhy, které chtěl číst, ale začal tvořit mnohem dříve, než se s Lewisem v roce 1926 seznámil.

Nejstarší část toho, co se mělo později stát Silmarillionem, báseň Pád Gondolinu, vznikla už v roce 1916 a Píseň o Berenovi a Lúthien a Příběh Húrinových dětí pocházejí z konce desátých let. Kniha, kterou Tolkien psal do konce života, vyšla ovšem až čtyři roky po autorově smrti, v roce 1977 (česky 1992), edičně připravená jeho synem Christopherem. U jejího počátku stála Tolkienova fascinace jazyky a jmény a touha stvořit svět, v němž by fungoval jazyk, jaký se mu líbí. Svou roli však podle všeho sehrála rovněž ambice vytvořit pro Anglii mytologii, která by se mohla rovnat staroseverským ságám nebo finské Kalevale, jež ho okouzlily během dospívání. Ve spisovatelově korespondenci tak můžeme nalézt také výrok, že Středozemě představuje (fiktivní) minulost našeho vlastního světa, a zatímco její příběhy se odehrávají během prvních čtyř Věků, my sami žijeme ve Věku šestém či sedmém…

Je patrné, že Tolkien ke svému dílu zaujímal zvláštní postoj. Považoval se jak za spisovatele, tak za kronikáře. Odmítal názor, že pouze přepracovává starší mytologické tradice, hájil svůj autorský vklad, zároveň však podle svých slov měl při psaní stále dojem, že zaznamenává něco, „co už kdesi ‚je‘“, ne že si „vymýšlí“. Občas svým čtenářům v korespondenci vytýkal, že ho vzali příliš vážně a zapomněli, že Pán prstenů je literatura, a nikoli historie, stejně často na to však zapomínal sám. Když jej někdo upozornil na rozpory, stávalo se, že místo aby sporné části přetvořil, přemýšlel, jak vysvětlit, že se všechno muselo sběhnout právě tak, jak to původně napsal.

Tento postoj vycházel z čím dál větší závažnosti, kterou Tolkien přičítal pohádkám (faerie tales), jež podle něj představovaly „jednu z nejvyšších forem literatury“. Jednou dokonce prohlásil, že pohádkový příběh vyprávějí také evangelia, ovšem „ten největší“. V programatickém eseji O pohádkách říká, že pohádky „nabízejí – ve zvláštní míře či zvláštním způsobem – následující: Fantazii, Obnovu, Únik a Útěchu“. Fantazie je podle Tolkiena „přirozená lidská činnost. Dozajista neničí, a dokonce ani neuráží Rozum; rovněž tak neotupuje smysl pro vědeckou pravdu a nezatemňuje její vnímání. Právě naopak. Čím pronikavější a bystřejší rozum, tím dokonalejší fantazii vytvoří.“ Z ostatních tří je nejdůležitější únik, který neznamená útěk, tedy zběhnutí z „fronty“ našeho světa, ale spíše vysvobození vězně ze světa, v němž se mu zoufale nedostává útěchy z vítězství Dobra nad Zlem.

Pohádka, nebo heroická romance, což byl žánr, k němuž Tolkien Pána prstenů řadil, obvykle představuje protiklad realistické (a měšťanské) tradice, jejíž ústřední literární formou je román. Navzdory tomu, že Tol­kien Pána prstenů za román nepovažoval, nepochybně se o román jedná. Vděčí za to hlavně hobitům, modelovaným podle prostých anglických venkovanů ze střední Anglie Tolkienova dětství. Jejich dialogy, uvěřitelnost, vývoj, jímž procházejí, a tím i vztah, jejž si k nim můžeme budovat, odlišují Pána prstenů od heroického Silmarillionu. Díky tomu je v něm také mytologický svět Středozemě uvěřitelnější a důvěrnější. O skřetech ze Silmarillionu by Tolkien nemohl říct, že jsou „stejně skutečným výtvorem jako cokoli v realistické fikci“, protože tam představují nerozlišitelnou anonymní zlovolnou masu. Teprve když mytologický svět, který se zrodil snad z potřeby útěchy kdesi v zákopech první světové války (Tolkien bojoval na Sommě), získal v Pánu prstenů románovou formu, mohl se stát pohádkou i historií, skoro stejně skutečnou a možná i přesvědčivější, než je náš svět „skutečný“.

 

Sauron je tory!

I když se v Pánovi prstenů se skřety seznámíme blíž než v Silmarillionu, nedá se říct, že by jim to příliš pomohlo. Zůstali pěšáky Temného pána Saurona, který chce ze své východní bašty dobýt na západě ležící země svobodných lidí, zbytku elfů, a dokonce i neškodných hobitů. Toto geografické schéma vedlo k tomu, že Tolkien od svých čtenářů opakovaně dostával otázky, zda Mordor a skřeti představují sovětské komunisty.

Politická geografie Středozemě k této interpretaci z pochopitelných důvodů musela v padesátých letech svádět. Interpretovat Pána prstenů politicky je však poměrně ošemetný podnik. Prvním důvodem je už samotná geneze díla. Pán prstenů vznikl jako původně nezamýšlené pokračování Hobita. Po nečekaném úspěchu zábavné dětské knížky nakladatel požádal autora o pokračování. Tolkien měl dojem, že potenciál hobitů už vyčerpal, ale čtenáři chtěli pokračování (a Silmarillion se u nakladatele zatím setkal s odmítnutím), a tak se v prosinci 1937 pustil do práce. Pána prstenů nakonec psal dvanáct let a dalších téměř pět trvalo, než se kniha, z produkčních důvodů rozdělená do tří svazků, v letech 1954 a 1955 dostala na pulty knihkupectví. Teprve v průběhu psaní ji Tolkien začal propojovat se svým, v té době už desítky let budovaným mytologickým světem. A to zprvu dosti volně a do jisté míry nahodile. Sám nevěděl, proč se Gandalf nedostavil k Frodovi včas, nikdy dřív „nebyl“ v Hůrce a neměl nejmenší tušení, kdo je Chodec, s nímž se tam hobiti setkali, ani co od něj čekat. Jak se postupem času Pán prstenů propojoval se světem Silmarillionu, byl nucen svou už tak dost košatou mytologii zpětně doplňovat – například o Galadriel nebo enty.

Nezměnila se však skutečnost, že původní Temný pán, Morgoth, byl jedním z polobožských Valar, bytost nezměrně mocnější než Sauron, jenž býval pouhým služebníkem, a sídlil na Severu. Tam se nalézaly jeho pevnosti Utumno a Angband, po jejichž vyvrácení (a potopení většiny oblastí Středozemě, v nichž se Silmarillion odehrává) se musel nový Temný pán vcelku logicky přesunout na světovou stranu, která zbyla. Na západě se skrývaly země neumírajících, kde vládli Valar, a jih v Tolkienově imaginaci nikdy nehrál významnější roli.

Na počátku třicátých let možná Tolkien považoval za větší hrozbu Stalina než Hitlera a vyjadřoval i jisté pochopení pro generála Franka, což bylo motivováno jeho katolicismem. Pána prstenů však v žádném případě nelze číst jako studenoválečnou metaforu už proto, že začal vznikat dva roky před začátkem druhé světové války. U nás této interpretaci přály průtahy, jež potkaly české vydání, na druhou stranu Pán prstenů vyšel polsky v letech 1961–1963 jako teprve třetí překlad, maďarsky a srbsky je dostupný od roku 1981 a rok nato vyšel dokonce i zkrácený ruský překlad první části.

Dnes už to navíc není příliš žhavé téma – na rozdíl od interpretace postkoloniální, které je Pán prstenů stále otevřen. Jedná se totiž o text v mnoha směrech eurocentrický, ba implicitně rasistický: lidé na západě jsou ctnostní, ti na východě a jihu zbabělí, zkažení a zkorumpovaní. I to vychází do značné míry z geografických a mytologických předpokladů, které utvářely imaginaci středostavovského profesora anglosaštiny. Kam jinam umístit zemi zaslíbenou než za nekonečný oceán na západě? Právě tam se nacházely ve středověku mytické ostrovy Hy­-Brasil, Avalon a Tír na nÓg. Naopak východ po tisíciletí představoval rozlehlý prostor, odkud do Evropy vpadali nájezdníci: Germáni, Hunové, Avaři, Mongolové, Tataři, Turci. Tuto zkušenost lze z evropské kultury těžko vykořenit. V Tolkienově korespondenci však výjimečně najdeme také explicitně rasistické poznámky, například popis skřetů coby „degenerované a odpudivé verze nejméně půvabných mongolských typů“. Na druhou stranu Tolkien rozhodně odmítal jak nacistický antisemitismus, tak „francouzské“ (patrně s narážkou na hraběte Gobineaua) rasové teorie. Númenorejci, tedy muži ze západu, podle něj v mnoha ohledech připomínali staré Egypťany.

Jeho postoje vcelku nijak nevybočovaly z konvenčních předsudků jeho generace a třídy a sotva v něm lze vidět Johna Wayna vysoké fantasy. Vyjadřoval se sice nelichotivě o demokracii, měl odpor k plánování a jedna z posledních kapitol Pána prstenů, Vymetení Kraje, ne náhodou mnoha interpretům evokovala poválečnou Británii pod vedením labouristů, navzdory tomu všemu však Saurona metaforicky nazval představitelem „toryovské vlády“.

 

Alegorie a aplikace

Pokusy o politickou interpretaci souvisely s obecnějším podezřením, že Pán prstenů je alegorie, což Tolkien opakovaně vyvracel: „Alegorie mi byla ve všech projevech srdečně protivná od chvíle, kdy jsem byl dost starý a obezřetný, abych ji rozpoznal. Mám mnohem raději historii, pravou nebo předstíranou, protože ji čtenáři mohou aplikovat různě podle svého myšlení a zkušeností. Myslím, že mnozí si pletou ‚aplikaci‘ a ‚alegorii‘; základem první je čtenářova svoboda, kdežto základem druhé je cílevědomé autorovo řízení.“

Přitom si byl vědom, že navzdory jeho averzi k alegoriím musí „každý pokus vysvětlit čistotu mýtu nebo pohádky používat alegorický jazyk“; „‚romance‘ totiž vyrostla z ‚alegorie‘ a její války jsou stále odvozeny od ‚vnitřní války‘ alegorie, v níž na jedné straně stojí dobro a na druhé různé typy špatnosti“. Alegorie a příběh se sbližují a nakonec i setkávají, protože „jedinou dokonale konzistentní alegorií je skutečný život; a jediný plně srozumitelný příběh je alegorií“.

Lze říct, že Tolkien měl odpor především ke zjednodušujícímu překlápění našeho světa (před kterým přece čtenář chce uniknout) do světa fantastického, protože tím se devalvovala hodnota samotného příběhu. V alegorii se stává pouhým vehikulem našich hodnot a celá jeho závažnost spočívá v tom, jak čitelně k nim dokáže odkazovat. Jako autor toužil po tom, aby jeho příběhy byly čteny pro svou vlastní hodnotu, literární i morální, kterou budou čerpat z vlastního světa, nikoli z odkazu k tomu našemu. A to včetně křesťanství – Lewisovu úspěšnou heptalogii Letopisy Narnie (1950–1956, česky 1991–1993) neměl Tolkien rád právě proto, že je příliš přímočaře křesťanská.

Své vlastní dílo sice rovněž považoval za hluboce křesťanské a katolické (což byl prý důvod, proč v Pánovi prstenů nejsou žádné stopy po náboženství) a příležitostně tvrdil, že elfové i Númenorejci byli „čistí mono­teisté“, většině jeho čtenářů však přinejmenším příběhy Silmarillionu musely připomínat spíš polyteistický svět staroseverských ság. A právě autonomie vůči alegorickému čtení, kterou pro své dílo nárokoval, vytvořila daleko košatější různost aplikací, než si dokázal představit.

Vyrovnával se s tím už v době, kdy se díky paperbackovému vydání z roku 1965 stal Pán prstenů ve Spojených státech bestsellerem. O svých mladých amerických čtenářích tehdy prohlásil: „Umění na ně působí a oni nevědí, co jimi pohnulo, a jsou z toho celí opilí. Mnoho mladých Američanů je příběhy zaujato způsobem, jakým já nejsem.“ S tím lze těžko polemizovat. Příslušníci a příslušnice americké kontrakultury, kteří po zdech čmárali hesla jako „Frodo žije!“ nebo „Gandalf prezidentem!“, však v Pánovi prstenů nacházeli podobný typ úniku, jaký obhajoval jeho autor.

 

Morálka a svoboda

V jednom ohledu je ovšem alegorická perspektiva neocenitelná: umožňuje vyhnout se většině obtíží, které plynou z toho, že – slovy Ursuly Le Guin – „bitva mezi (nezpochybňovaným) Dobrem a (nezkoumaným) Zlem morální otázky spíš zatemňuje, než aby je objasňovala. Slouží jako pouhá záminka k ná­silí, a to stejně bezduchému, zbytečnému a ­níz­kému, jako je útočná válka ve skutečném světě“. V Tolkienově světě to například znamená, že se na konci Návratu krále nemusíme ptát po osudu skříťat. Když ­nějaký fantasy spisovatel tuto otázku položí, je odpověď zpravidla přinejmenším znepokojivá. Raymond E. Feist nechává v Hadí sáze (­1994–1998, česky 1999–2000) své hrdiny nalézt vejce zlotřilých pantathianských hadích lidí hlavně proto, aby na ně čerstvě vylíhlá mláďata mohla bezdůvodně zaútočit, z čehož je zřejmé, že mají „nenávist v krvi“, takže hrdinové mohou Pantathiany všeho věku s klidnou myslí do posledního pobít. Překvapivě podobně zneklidňující momenty najdeme rovněž u Tol­kiena. Jelikož Sauronovým největším prohřeškem bylo, že se chtěl postavit na místo Boha, i kdyby jeho odpůrci „v zoufalství najali hordy skřetů a krutě zpustošili země jiných lidí, zůstala by jejich věc nezvratně správná“. Zneklidňující jsou zejména proto, že jdou proti ústřední metafoře Prstenu, jíž je nemožnost dosáhnout špatnými prostředky dobrých cílů.

Paradoxně ve Feistově Midkemii je z morálního hlediska větší prostor pro různé odstíny šedi než ve Středozemi. Tam jsou morální otázky – anebo spíše odpovědi – od počátku jasné. Ačkoli Tolkien zdůrazňoval, že Boromir v Pánovi prstenů a celá řada postav Silmarillionu se pohybuje na kontinuu mezi Dobrem a Zlem, není pochyb o tom, že Dobro a Zlo existují a kde je mezi nimi hranice. Že stvořené bytosti nevyhnutelně selhávají, je dáno jeho pesimistickým, vpravdě severským pojetím katolicismu. I když to z Pána prstenů tak nevypadá, ve Středozemi je velmi obtížné nepodlehnout té či oné hybris: Fëanor si cení svého díla výše než úradků Valar, Númenorejci prahnou po nesmrtelnosti, elfští tvůrci tří prstenů se snaží zabránit změně, čímž si přivodí vlastní zkázu. Vše nevyhnutelně spěje k úpadku. Když Tolkien promýšlel osudy Gondoru sto let po Aragornově smrti, viděl nespokojenost, neklid, sauronovské kulty a chlapce hrající si na skřety. Nevyhnutelnost toho, že „všechny příběhy jsou v posledku o pádu“, však rovněž znamená, že Pán prstenů vlastně není příběhem o boji Dobra se Zlem. Tolkien v různých dobách vykládal intence svého románu různě, například tvrdil, že není o svobodě, ale o Bohu. K jedné z jeho nejzajímavějších interpretací patří, že příběh se vlastně točí kolem smrti a touhy po nesmrtelnosti, přičemž smrt nepředstavuje nepřítele.

Tolkien odmítal, že by válka o Prsten byla metaforou konfliktů našeho světa, nebyl však nijak zdrženlivý, když přišlo na to používat Pána prstenů coby zdroje metafor pro aktuál­ní dění. Nikdy by neřekl, že Sauron představuje Hitlera, nezdráhal se ale přirovnat Hitlera k Sauronovi. V roce 1944 synu Christopherovi napsal: „Pokoušíme se porazit Saurona pomocí Prstenu. A v tom (podle všeho) uspějeme. Ale trestem bude, jak víš, že tvoříme nové Saurony a pomalu proměňujeme lidi a elfy ve skřety.“ Prsten pro Tolkiena představoval metaforu techniky a modernity vůbec. Jeho antimodernismus však nebyl dobově nikterak ojedinělý. Velmi podobný postoj najdeme v posledním předválečném románu George Orwella Nadechnout se (1939, česky 2019). Ani u jednoho z těchto spisovatelů nebyl odpor k modernitě promyšlenou filosofickou či politickou koncepcí, ale spíš emotivní reakcí na mizení světa jejich dětství. Zatímco však Orwell napsal hořký realistický román se smutným koncem, Tolkien nechal proti „sarumanismu“ vytáhnout do války stromy.

 

Otevřený svět

Příběhy Středozemě, které už po sedm dekád uchvacují miliony čtenářů, začaly fascinací jazyky a jmény a touhou po knihách, jaké nikdo nepsal. Ze všeho nejvíc však Tolkien možná toužil tvořit světy. Proto své texty pořád přepisoval, piloval, vylepšoval – bez tlaku vydavatele by nejspíš ani Pána prstenů nikdy nedokončil. Přinejmenším od půlky šedesátých let velká část jeho čtenářů toužila do jiného světa přesídlit, pokud možno natrvalo, což znamenalo překročení tenké hranice mezi únikem a dezercí. Vyžadovali proto koherentní a definitivní, uzavřený svět, v němž do sebe všechno zapadá. Jeden nedefinitivní, fragmentární a ne vždy dobře srozumitelný svět už měli – ten náš.

Ale právě v lakunách, nejasnostech a pochybnostech Středozemě spočívá její „realističnost“ i její „fantastičnost“ – a také morální rozměr, který bychom v ní snad chtěli hledat. Ty nevycházejí jen z fikčního světa a příběhů, jež se v něm odehrávají, ale také z díla tvořeného konkrétním člověkem žijícím v konkrétním místě a čase. Navzdory všemu Tolkienovu úsilí nepředstavuje Pán prstenů jen jeden koherentní svět, ale spojuje celou řadu světů – pohádkového Hobita, básně o Tomu Bombadilovi z poloviny třicátých let, Silmarillion –, které se navzájem prostupují a ovlivňují. Přijmout nedokonalost a smíšenost tohoto univerza a oprostit se přitom jak od poststrukturalistické mantry, že „autor je mrtev“, tak od fanouškovského hledání plně soudržného světa může znamenat méně dokonalý únik. Zůstaneme sice stát jednou nohou v obou světech – v našem i tom fantastickém –, ale díky tomu dokážeme ocenit Tolkienovo dílo i v rozměrech, které bychom v něm jinak nenašli, protože bychom je ani nehledali.