Románový debut ukrajinského spisovatele, jehož překlad je nominován na Cenu Josefa Jungmanna, popisuje iniciační putování tří mladíků po Charkově devadesátých let. Kromě líčení bizarních postav a dobových specifik zde autor definuje také svůj živelný nihilismus, tolik příznačný pro jeho pozdější dílo.
První román předního ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Depeche Mode byl publikován v roce 2004; od té doby vyšel celkem osmkrát a byl přeložen do jedenácti jazyků. Zařadil se tak mezi nejúspěšnější knihy tohoto autora a obecně i nezávislé „postčernobylské“ ukrajinské literatury. O jeho oblibě svědčí mimo jiné to, že se stal zdrojem četných zlidovělých a dobře rozpoznatelných průpovídek a memů.
Pašeráci, dealeři a podnikatelé
Román se odehrává v autorově domovském Charkově a v jeho blízkém okolí během několika letních dnů roku 1993 a pojednává o cestě skupiny přátel hledajících svého kamaráda, jemuž se chystají sdělit nepříjemnou zprávu. Kolem nenáročného děje autor vystavěl brilantní portrét ukrajinských raných devadesátých let. Podařilo se mu zachytit různá vesměs heterotopní prostředí, příznačná pro období přechodu nejen na východě Ukrajiny: fotbalové stadiony, zavřené samoobsluhy, živelně se rozvíjející tržnice a pochybné show evangelikálních kazatelů z USA, studentské byty, squaty, opuštěné továrny, pusté ulice a náměstí, po nichž uhánějí přízraky prázdných tramvají. Hrdinové románu se nacházejí také v „tranzitním“ postavení. Jsou v tom křehkém a zároveň dynamickém období života, kdy člověk stále ještě trochu věří, že ho čeká osud rockové hvězdy nebo přinejmenším vůdce světové revoluce, která tentokrát přinese spravedlnost pro všechny. Právě začaly prázdniny, leckdo sehnal příležitostnou práci, vodka a tráva jsou dostupnější než kazety s rockovou hudbou, která měla ještě nedávno nálepku zakázané. Všechna zklamání a životní prohry mají teprve přijít, zatím jsou jen nejasně tušené.
Struktura Depeche Mode je dobře promyšlena – dvěma částem hlavního příběhu, odehrávajícího se v přesně vymezeném čase a prostoru, předcházejí hned čtyři očíslované úvody, v nichž se čtenáři představují hlavní dějové postavy: Sobaka Pavlov, Vasja Komunista, hlavní hrdina a zároveň vypravěč, který na sebe v druhé části knihy prozradí, že má totožné jméno jako autor, nebo třeba „donbaský intelektuál“ Kakao, epizodická, ale pro děj zásadní figura. A podobně se to má s epilogy: jsou čtyři, jsou číslované a obsahují ve zkratce nastíněné další osudy hrdinů.
Čtveřice mladíků na své cestě potkává řadu spíše bizarních postaviček, které přineslo nové tržní a politické uspořádání společnosti a jež jsou symptomatické pro popisovaný chronotop: pašeráky (především lihovin) a drogové dealery z romské osady, kde se dají sehnat především lehké drogy, podnikatele a nezávislé novináře, policajty-pochůzkáře, kteří neváhají zatknout mladého opilce, aby splnili nějaké své záhadné kvóty (a mezi stovkou sviní se najde jeden spravedlivý), propuštěné dělníky, z nichž se stávají samorostlí teoretici marxismu, nebo generálovu dceru, příslušnici zlaté mládeže.
Sny, halucinace a vize
Nikterak nápadný děj zpomalují četné peripetie omámených poutníků východoevropskou metropolí, ale také vložené texty. Jednou je to samizdatová brožura, přečtená v příměstském vlaku, z níž se například dozvíme, jak se vyrábí Molotovův koktejl, jindy je to fiktivní příběh vyslechnutý v nočním rozhlasovém vysílání, který pojednává o „irské“ rockové skupině Depeche Mode, jež se obětovala boji za nezávislost, proti koloniálnímu útlaku a vykořisťování. Pak jsou tu sny a halucinační vize, v nichž rozpoznáváme poetiku, která se stala pro autora typickou. Stálým a vracejícím se motivem je řeka, jejíž proud je potřeba překročit – nebo se mu poddat.
Román o iniciačním putování tří kluků předkládá před čtenáře spíše otázky než odpovědi. Víra v něco dobrého se pomalu vytrácí, na její místo nastupuje živelný nihilismus. Když člověk přijme, že ho v tomto životě nic dobrého nečeká, žije se mu snáz. A občas třeba může být příjemně překvapen. „V zásadě můžu dělat cokoliv, no, teda, skoro, je tu ale jeden problém – nechci dělat nic,“ deklaruje vypravěč. Tento svůj životní postoj rozvíjí v Epilogu č. 4: „Nevěřím v paměť, nevěřím v budoucnost, nevěřím v prozřetelnost, nevěřím v nebe, nevěřím v anděly, nevěřím v lásku, dokonce ani v sex nevěřím, vždyť sex tě dělá osamělým a bezbranným, nevěřím v přátele, nevěřím v politiku, nevěřím v civilizaci, ale dejme tomu, nebudeme to brát takhle globálně – nevěřím v církev, nevěřím v sociální spravedlnost, nevěřím v revoluci, nevěřím v manželství, nevěřím v homosexualitu, nevěřím v ústavu, nevěřím ve svatost římského papeže, dokonce i kdyby mi svatost římského papeže někdo dokázal, tak v ni neuvěřím – ze zásady.“ Není tohle snad předchůdce Levého pochodu z dalšího Žadanova románu Anarchy in the UKR? A když to člověk takhle vyjmenuje, nezbývá tu pořád ještě dost věcí, kterým by se případně dalo věřit?
Univerzálnost příběhu o cestě a hledání, autorova nezaměnitelná poetika, obraz složité doby, na kterou se teď lze poněkud nostalgicky ohlížet jako na šťastnější období – to vše dělá z Depeche Mode mnohem zásadnější titul, než se může na první pohled zdát. Je to dílo důležité pro pochopení Ukrajiny, což je nyní prvořadá výzva napříč čtenářskými obcemi po celém světě.
Autor je spisovatel a překladatel.
Serhij Žadan: Depeche Mode. Přeložil Miroslav Tomek. Fra, Praha 2023, 232 stran.