Přilétají vlaštovky

Víte, co je to za pocit, když se vlaštovky vrátí? Neznám nikoho, kdo by žil poblíž stodol a kůlen a ten okamžik pro něj nic neznamenal. Je to svátek, skoro jako Vánoce nebo První máj. I ten nejtužší sedlák, třeba by měl v chlévech desetitisíce brojlerů živořících k porážce, zajišťuje zarážkou otevřená okna stodoly, aby jimi mohly vlaštovky létat sem a tam. Zahrádkáři v sousední vesnici hnětou hliněné misky, díky kterým se pod plechovou střechou nepřehřejí hnízda. Dokonce i lesby proklínají své kočky. A uprostřed mrzké každodennosti nastupujícího antropocénu vlaštovky zůstávají posvátné.

Ale není to datum předem vyznačené v kalendáři a neorganizujeme žádné slavnosti. Nedělá se vlastně nic, jen si spolu o tom vyprávíme: „U nás už jsou vlaštovky – a co u vás?“ Kus kouzla spočívá v tom, že vlaštovky k nám tak docela nedorazí. Odlišují se od jiných zpěvných ptáků tím, že téměř nikdy nepřistávají na zemi. Jen když stavějí hnízdo, sbírají ze země malé kuličky bláta; berou si k sobě do výšky trošičku země, aby na ní žily. Vlaštovky obecné loví a pijí za letu, a zůstávají tak ve svém živlu. A náš svět se malounko rozšíří, když najednou nad našimi střechami zase přelétávají v radostných přemetech ta na pohled tíží zbavená tělíčka. Nejsou to naše vlaštovky, a přece k nám přilétají.

Na začátku první vlny pandemie jsem původně měla odjet do USA a vystoupit tam s několika přednáškami. Pozvání, které mi původně způsobilo velkou radost. Ale když bylo jasné, že nebudu moci odjet, bylo mi to překvapivě jedno. A co víc: ulevilo se mi. Najednou mi to připadalo jako šťastná náhoda, jako by mi to právě zabránilo v nějakém rouhání. Co jsem si to vlastně představovala, být v těchto dnech v letadle a pumpovat CO₂ do atmosféry? Sice s rukopisem přednášky o autoritářství na kolenou, ale v setrvačném zajetí vlastních samozřejmostí? Avšak pocit svobody, který jsem ten den měla, nepramenil z ulehčeného svědomí. Koneckonců jsem neudělala nic správného. Byla to prostě úžasná radost z otevřenosti – dnes žádné schůzky, žádné termíny – a k tomu jsem dostala dar velmi zvláštní přízně. Právě ten den se vrátily vlaštovky. A já byla u toho.

Svoboda pohybu

Později jsem to pokusně nazvala Bleibefreiheit, svoboda zůstat. Přirozeně, je to paradox. Proč v souvislosti se zmařeným letem mluvit o svobodě? Zvlášť když jsem nemusela souhlasit hned na začátku; a když mi v naplánované cestě zabránilo něco, co jsem nemohla ovlivnit. Být nucen zůstat, to přece nemůže být svoboda. A bez ohledu na mou konkrétní situaci zůstat na místě nebývá asociováno se svobodou.

V západní tradici je koneckonců „svoboda“ neoddělitelně spojena se svobodou pohybu. Thomas Hobbes, který svým Leviathanem v polovině 17. století založil moderní politickou filosofii, vysvětloval: „Svoboda znamená, přísně vzato, nepřítomnost odporu, a tím odporem myslím vnější překážky pohybu.“ O dobrých sto let později měla podle britského teoretika práva Williama Blackstonea svoboda jednotlivce spočívat v „lokomoci“, tedy ve schopnosti pohybovat se zvoleným směrem. Mechanická představa svobody jako neomezeného pohybu působí možná poněkud prostě, ale umožňuje i složitější konceptualizace. Je­-li svoboda odvozena od autonomní vůle, spočívá v rozhodovacím prostoru, v jehož rámci se vůle pohybuje. Liberální svoboda vždycky odkazuje na prostorovou imaginaci, jde téměř o geometrický útvar: nezbytný rámec poskytují zákonem vymezené kruhy, uvnitř kterých by nás nemělo omezovat nic jiného než stejná práva ostatních. A ještě předtím, než revoluční charty vyhlásily svobodu jako lidské právo, mohla byt zakoušena jako změna místa: svobodný je ten, kdo vyrazil z Egypta do zaslíbené země. Svobodné je město, které při vstupu za své hradby osvobozuje z nevolnictví, svobodné jsou severní státy, v nichž je otroctví zakázáno. Po zavedení údajně rovného práva na svobodu byla jeho hodnota spojena s právem na svobodu pohybu, tj. právem opustit svou vlast, aniž by se platila daň z emigrace.

A právě svoboda cestování byla jedním z rozhodujících momentů, které odzvonily nedemokratickému státnímu socialismu. A pokud byste se mě ptali na největší nespravedlivost současnosti, nejspíš bych řekla, že spočívá v tom, jak hranice národních států, upevňované v průběhu posledních dvou století, utužují a prohlubují globální nerovnosti za cenu desítek tisíc lidských životů. Pocit rozšíření světa, který se vás zmocní při pohledu na stěhovavé ptáky, se pro lidi vůbec musí teprve uskutečnit. Jako majitelka německého pasu mohu bez víza navštívit 191 zemí; pro občanku Zimbabwe, země, kde mnoho vlaštovek tráví druhou polovinu roku, není otevřena ani třetina z nich, natožpak ty na Severu.

Při tak úzké spojitosti svobody a volného pohybu není divu, že mnozí vnímali omezení cestování v souvislosti s pandemií jako drastickou újmu na svobodě – a to nejen tam, kde opatření držela lidi v těsných a násilných domácnostech. Svoboda je svoboda pohybu. A z této perspektivy tvoří zůstávání přímo nulový bod svobody.

Rozlomená svoboda

Možná bych koncept svobody zůstat hned odložila ad acta jako idiosynkrazii cestovatelského morouse, kterému se nechce od jeho psacího stolu a zeleninové zahrádky, kdyby nerezonoval se základními politickými požadavky současnosti. Proti povrchové těžbě uhlí se mobilizuje s heslem „Všechny vesnice zůstanou“ a za lesy se slovy „Danni zůstane“, „Moni zůstane“ nebo „Fechi zůstane“ [sebeoznačení protestních okupací tří lesů na různých místech Německa – pozn. překl.]. „Všichni zůstaneme“ jako kampaň proti gentrifikaci a vytlačování z města. Proti každému odsunu běženců se vždy pozvedá požadavek, aby se jim poskytlo místo, kde mohou bezpečně zůstat [die Bleibe]. Hnutí za osvobození sexuálních a genderových menšin také zdůrazňuje setrvání: „We’re here. We’re queer. Get used to it.“ („Jsme tady. Jsme queer. Zvykněte si na to.“) A když Německý svaz ochrany přírody uděluje plakety statkům, které jsou obzvláště přátelské k vlaštovkám, pak proto, aby nadále zůstala zachována hnízda, do nichž se páry ptáků žijících v otevřených vztazích věrně vracejí.

Avšak to, že zůstávání je požadavek, z něj ještě nedělá svobodu. Nejde spíš o bezpečí? Nebo, když na to přijde, o „život“? Anebo jednoduše: ochrana životního prostředí, ochrana menšin; a taková ochrana je dneska bezmála podezřívána z toho, že chce zrušit svobodu.

Skutečně už několik let neexistuje účinnější manévr, jak oslabit progresivní požadavky, než odvolávat se na svobodu. Někdejší ústřední hodnota generace roku 1968 teď dodává palivo Meloniové, Bolsonarovým a Trumpovým kampaním. Z mého pohledu to není prosté převzetí. Spíše se tu v plném světle objevuje trhlina, která se táhne liberálním pojetím svobody od samého počátku: Na jedné straně nám moderní svoboda slibuje, že v zásadě všichni můžeme být vlastníky a bez překážek panovat nad určitým malým výřezem světa. Na druhé straně nás tato svoboda zavazuje k tomu, abychom nelezli druhým do jejich hájemství. Musíme uznávat meze, abychom zachovali svobodu druhých. Umírněná bezuzdnost. A tyto dvě stránky svobody jsou nyní v celém prostoru veřejnosti navzájem odtržené. Ať už jde o protiepidemická opatření, diskriminaci, migraci nebo udržitelnost, prakticky v každé vášnivé společenské debatě se opakuje táž podívaná: obě strany v ní mávají jedním kusem porušené svobody. Jedna nárokem vlastnictví, druhá ohledem k mezím. Jako bychom se navzájem chtěli mlátit střepy po hlavě.

Boje o zachování [zůstání], tedy boje proti deportaci a odbagrování, se mohou považovat za předvoj opětovného sebepřevzetí. Má­-li být zaštítěn požadavek, aby někdo zůstal či něco zůstalo, pak je potřeba tady a teď stanovit nové meze, které se postaví do cesty vlastnickému liberalismu. Máloco to dnes symbolizuje tak dobře jako lidé z aktivistických hnutí, kteří si přilepují holé dlaně k asfaltu. Svým způsobem se sami stávají mezí, bariérou. Naproti nim kroutí hlavami lidé, jejichž každodenní život je už tak plný překážek, že nedokážou unést další komplikace. A někteří z nich jsou posedlí svým vlastnickým nárokem na mobilitu, vyskakují z aut, hrozí zdviženými pěstmi a používají jazykový arzenál vyjadřující touhu, aby se aktivní deratizace přenesla i na lidské bytosti. Právě tento zastaralý, vyprázdněný nárok na vlastnictví, kterému říkám fantomová držba, se s děsivou rychlostí převrací v násilí.

Ale je to opravdu všechno? Je smysl protestů v tom, že se vytvoří jiné zábrany? Není to spíše již zkomolený překlad daleko přesahujících tužeb do řeči našich běžných představ? Co když to, oč běží, není v prvé řadě nové určení mezí, ale spíše jiné vztahy mezi námi navzájem? Pak můžeme docela jinak zařadit postoj těch, kteří tvrdošíjně zůstávají v Lützerathu [a brání tuto vesnici proti vysídlení ve prospěch hnědouhelného dolu – pozn. překl.] nebo s dlaněmi přilepenými na ranveji mezinárodních letišť. Nikoli jako extrémní bod ve známém poli, ale jako průlom do nového. Pak by však to nové už vůbec nebylo pole, ale jiná doba. Ti, kdo zůstávají, totiž opouštějí prostorový koncept liberální svobody a ukazují na možnosti budoucnosti. Na prostorové ose nemůže být v zůstávání žádná svoboda; na časové ano.

Mít možnost zůstat a zůstat svobodný. Do­konce i omezení související s pandemií se vlastně dají lépe odůvodnit, pokud je oddělíme od svobody pohybu ve stávajícím okamžiku. Jedná se o svobodu být opět v budoucnu bezstarostněji mezi lidmi. Zůstat teď doma, abychom později mohli lépe cestovat. Ale abyste mohli takto uvažovat, musíte myslet svobodu vynesenou v čase: přestat teď úplně s létáním, abychom mohli i v budoucnosti vůbec dýchat. A ještě více. Ale jde to vůbec? Může se svoboda rozprostřít v čase?

Budoucí svoboda

Ve svém silně sledovaném rozhodnutí ze dne 24. března 2021 Spolkový ústavní soud stanovil, že je nezákonné rozdělovat opatření na ochranu klimatu příliš nerovnoměrně v čase. Pokud nyní nic neuděláme, budou dnešní mladiství později donuceni k mnohem drastičtějším omezením. To by znamenalo, že si v současné době užíváme své svobody na jejich úkor. Soud sám tuto časovou perspektivu označil jako „intertemporální zajištění svobody“ a tím si otevřel cestu ke své neobvyklé, až revoluční argumentaci. Ve svém zdůvodnění opustil představu svobody vázané na přítomnost, tj. svobody, již si mohou nárokovat pouze ti, kteří skutečně existují. Nebylo by to možné, kdyby předtím německá vláda nepodepsala Pařížskou dohodu a nezavázala se tak přispět k udržení limitu globálního oteplování ve výši 1,5 stupně. Rozložení v čase zabraňuje tomu, aby v budoucnu vyvstaly úkoly, které by byly příliš velké a nezvládnutelné. V tuto chvíli lze jasně předvídat, kolik emisí si [vzhledem k danému závazku] ještě vůbec můžeme dovolit. A pokud se toto množství hned vyčerpá, pak logicky na později nic nezbude. Také odkládané vytváření alternativních zdrojů dopadá do budoucnosti: více tradiční mobility dnes znamená méně mobility zítra.

Aniž bych chtěla význam tohoto soudního rozhodnutí snižovat, přece jen je důležité příliš neuvíznout v jeho argumentaci. Rozhodnutí stále pracuje s pojmem svobody, který je konstituován akčním prostorem pohybu a jeho mezemi. Svoboda, o jejíž spravedlivé rozdělení jde, tu spočívá právě ve vlastnictví pohonných hmot. Ochrana klimatu je považována za naprosto nezbytnou, vystupuje ale jako blokátor svobody. Mimo zorné pole zůstává, že by svoboda mohla spočívat také v bohatství živého, biologicky rozmanitého světa nebo v kolektivní síle znovuobjevení našeho způsobu života.

Z dobrých důvodů není ústavní soudnictví kompetentní k úplné revizi ústavního chápání svobody a odvážilo se hodně už s intertemporalitou. Skutečná temporalizace svobody by však zahrnovala mnohem více než jen zachraňovat pro budoucnost současnou svobodu cestovat. Měla by znamenat, že samotná svoboda se bude poměřovat dostupným, žitelným časem. Otázka by tedy neměla znít, kolik prostoru si smím zabrat, ale spíš: Kolik času je mi dáno? Teď, potom, v dlouhodobém horizontu? Od svobody rozprostřené v čase by se mělo dojít ke svobodě v čase. Pojem svobody zůstávání by mohl tyto fasety provázat. Dopřáváme tuto svobodu těm, kteří budou žít v budoucnosti?

Abychom si samotnou svobodu představovali jako čas, to není snadná změna. Není to jen myšlenková operace, ale ovlivňuje to všechny naše podněty a zájmy. „Svobodná cesta vpřed!“ – ten pocit známe. Ale co cítíme, když máme svobodu zůstat? Je to jako volně se nadechnout. Svoboda zůstat poskytuje nečekaný, intenzivní pocit neohrožené živosti. Za tento pocit vděčíme jistotě, že místo, na němž pobýváme, opravdu není vězení. Oproti svobodě pohybu je bod, kde začíná svoboda zůstat, zároveň bodem, kde končí nesvoboda. Neboť svoboda pohybu má ten háček, že vlastně ponechává nesvobodu nedotčenou. Jen jsme pak my sami někde jinde. V extrémních případech dokonce potřebujeme tamější přetrvávající zlořády jako kontrast, díky němuž se můžeme stále znovu ujišťovat o svém vlastním osvobození. To také degraduje získanou svobodu – místo, kde vane jiný vzduch – na pouhou komparativní záležitost: alespoň je to lepší než předtím. Nebo dokonce jen: alespoň to není úplně stejné jako předtím. A to umožňuje pohodlně odsunout otázku, zda teď je všechno tak, jak by mělo být. Zda jsme vůbec došli na správné místo. Svoboda zůstat ale vůbec není na takové srovnávání odkázána. Že nejsme ve vězení, bychom viděli i tehdy, kdyby už nikde žádná vězení neexistovala. To není nějaké srovnávání – „ve vězení by to bylo horší než doma“ –, jde o zkušenost: zde mohu zůstat, svobodný a svobodně. A tahle zkušenost je reálně mnohem ohroženější a více vystavená mizení než svoboda cestování, reglementovaná prostřednictvím politických rozhodnutí.

Mít místo, kde člověk může svobodně zůstat, je velké štěstí. Je to způsobilost, nikoli však ve smyslu vlastní schopnosti, ale poskytnutého daru. Výše probírané boje o zůstání usilují o to, aby se tento výchozí základ rozšířil a zevšeobecnil; s cílem zajistit budoucnost, v níž by si vše existující mohlo tuto svobodu udržet. V bojích pracujících a ve vzpouře proti útlaku běží o svobodu v čase; ochrana životního prostředí a systém zdravotnictví chtějí zajistit budoucí čas pro život. Nicméně koncept svobody zůstat nečiní žádná kategorická předběžná rozhodnutí. Mohli byste ji také použít k argumentaci, že by děti ve škole měly zůstat u udržování tradice nebo že by měla zůstat aktivní povrchová těžba – pokud byste vykázali svobodu, jež v těchto věcech trvá rozprostřena v čase.

Ubývající svět

Do antropocénu se už naše dosavadní pojetí svobody nehodí. Reaguje tuze citlivě, pokud je minimálně dotčena mobilita v plechových krabicích spalujících benzín, ale zůstává zcela netečné k tomu, zda budou v budoucnu ještě vůbec existovat ptáci. Tam, kde války a přírodní katastrofy zpustoší celé krajiny k neobyvatelnosti, znamená cestovní povolení provizorní pomoc v nouzi, jde však spíše o vynucenou migraci než o svobodu. Ani se stylizací letu vlaštovek jako svobody by se to nemělo příliš přehánět: ptáci migrují, protože na severu není v chladném a vlhkém období dostatek potravy.

Tak jako svoboda zůstat předpokládá právo odejít, je i svoboda pohybu svobodou jen tam, kde by bylo možné zůstat. A to druhé, moci zůstat, je podmíněno mnohem větším množstvím předpokladů. Vyžaduje zachování obyvatelného světa. Před několika lety jsem byla spolu se svými kalifornskými kolegy vyděšená, protože tamější nezvládnutelné lesní požáry chrlily do atmosféry tolik popela, až to u nás dramaticky zbarvilo západy slunce. V létě 2022 pak hořelo i v Braniborsku. Ještě během mého života, pokud se dožiji přiměřené lhůty, se velké části dnes osídleného zemského povrchu stanou neobyvatelné. Většina lidí si klimatický problém aktuálně uvědomuje. Jak jsme viděli, pohnulo to už i Nejvyšším soudem. Ale stejně jako Pařížská dohoda, která nebyla naplněna a která v každém případě zohledňuje pouze emise, je i toto povědomí neúčinné. Množství vypouštěného CO₂ každoročně stoupá na nové maximum. Směřujeme ke světu s teplotami nejméně o čtyři stupně vyššími než v před­industriálním období. Deštné pralesy, ledovce a korálové útesy zmizí a množství úrodné půdy se drasticky sníží. Dokonce i v relativně uchráněných zeměpisných šířkách se stanou běžnějšími extrémní povětrnostní jevy a záplavy, které budou ohrožovat úložiště jaderného a toxického odpadu, ničit infrastrukturu a způsobovat nedostatek základních potřeb, jako je čistá voda. Kdo si bude moci oddechnout?

Ale něco mi v těchto evokacích katastrofy zní falešně. Jako by se tu zoufale hledal nástroj, který by přece jen překročil stávající práh bolesti. Mne však zajímají spíš nástroje, které by prolomily stávající hluchotu. Apokalypsa už tu dávno je. Dívám se s úzkostí na oblohu plnou horkého letního vzduchu, tak čirého, že bych byla občas i ochotná nechat se kousnout od komára. Vždyť vlaštovky musí taky něco jíst. I v největším strachu z přicházející katastrofy se nabízí úleva v přítomnosti. Jako by tady a teď byl život neporušený. Ale všechno, čeho se bojíme, se už někomu děje. A většinou z toho dokonce máme prospěch. A ani skutečně nové důsledky globálního oteplování nepocházejí z budoucnosti, nýbrž z minulého jednání.

Nevěřím, že by bylo kohokoli potřeba přesvědčovat o tom, že se blíží kolaps. Naopak, pocit hroutícího se světa je všudypřítomný. V této fenomenálně bohaté společnosti, uprostřed všech těch technologií a odborných znalostí, už nikde nejsou žádné rezervy. Stačí pár desetiletí privatizace, zvyšování efektivity a financializace, a najednou je všechno zruinované. Už není žádná vestavěná pojistka, která by umožnila zařadit neutrál, a získat tak čas, aby někdo v nouzové situaci odvrátil to nejhorší. Energie, ke které se lidé vybičují ve výjimečných situacích, je již naplánována jako pevný faktor běžného neoliberálního provozu. Právě proto, že to všichni tuší, jsou jejich reakce tak divergentní. Protože fantomová držba, hrabivé rabiátské sebeprosazování, má z hlediska ztráty budoucnosti svou vlastní racionalitu. Jestliže nebude možné podílet se na nadcházejícím bohatství, pak si člověk chce alespoň přijít na své ve všeobecném infernu. Ten svůj kousek zkázy si nenechám vzít!

Nezůstaneme zkrátka v holocénu, v té přátelské epoše, která následovala po poslední době ledové před dvanácti tisíci lety a která umožnila, aby mezi dvěma bílými polárními čepicemi bujelo množství vzájemně sladěných ekosystémů. Ale právě proto vše závisí na tom, kolik si toho dokážeme vzít s sebou do antropocénu, abychom se tam zařídili.

Autorka je filosofka.

© 2023 Eva von Redecker

© 2023 S. Fischer Verlag GmbH, Hedderichstr. 114, D­-60590 Frankfurt am Main

Z německého originálu Bleibefreiheit, S. Fischer 2023, s. 7–19, přeložil Martin Profant.