Odeon 2023, 104 s.
Nová sbírka Ondřeje Macury naplňuje jeden ze základních předpokladů civilní poezie: nahlížet na všední momenty neobvyklou perspektivou. Obejde se přitom bez opojného okouzlení vlastními objevy – klidný, nevzrušivý styl nemá většinou zapotřebí jednotlivé obrazy hierarchizovat, takže nalezení momentu vyvrcholeného vidění zůstává na čtenáři. Škoda, že Macura toto ladění občas podemílá křečovitými metaforami typu „žirafí krky lamp“ či „bledé krovky měsíčního ledu“. Jádro jeho poetiky totiž tkví jinde, již v předchozím tvůrčím kroku: v samotném výběru zabíraných skutečností a představ. Ten umožňuje vyvstat nejen nečekaným sousedstvím (bitevní pole a přecpaný autobus, hýčkání kočičího mazlíčka a popis jím zabitých zvířat), ale i znepokojivým převratům, kdy pohodovou atmosférou básně otřese zprvu nenápadný název, například „Co kdybych si zapomněl deštník“. Snaha neupadnout ani do urputné vážnosti, ani do bezstarostného záznamu intimních scén se vyjevuje i v pasážích reflektujících samotné psaní, kde je deklarováno, že v každém sdělení musí být „spálená kůže i maska“. To lze číst jako alibi případných lapsů, ale také jako odmítnutí manýry, k níž by kvůli úzké sestavě motivů (partnerský vztah, příroda, cesty) bylo snadné sklouznout. Tomuto úskalí se však autor vyhýbá a třeba na zvířata je schopen nahlížet jak s vědomím neuchopitelnosti, tak se zděšením toho, jehož odraz se zrcadlí v očích srnky. Přes některé vyšponované obrazy tak Macurova kniha dokazuje, že poezie dokáže dohlédnout i tam, kam objektiv fotoaparátu nevidí.