Hororové blues

Ryan Coogler na sebe poprvé výrazněji upozornil snímkem Creed (2015), v němž oživil žánr boxerského filmu, přičemž pokračování legendárního Rockyho pojal jako reimaginaci původního příběhu z pohledu černošského outsidera. Titul byl průlomový i pro herce Michaela B. Jordana, který následně ztvárnil ústředního antagonistu v režisérových superhrdinských snímcích Black Panther (2018) a Black Panther: Wakanda nechť žije (Black Panther: Wakanda Forever, 2022).

Coogler se řadí k menšině těch, jimž spolupráce se studiem Marvel kariéru nezničila, ale naopak akcelerovala. V souvislosti s letošními Hříšníky, které si sám produkoval, se mluví o (na poměry hororu) megalomanském rozpočtu atakujícím sto milionů dolarů a přetahované mezi studii Universal, Sony a Warner, která usilovala o jejich distribuci. Coogler patří k nejvýraznějším afroamerickým filmařům dneška a díky své částečné nezávislosti na systému si začíná budovat podobnou pozici jako o generaci starší Jordan Peele, který se od debutu Uteč (Get Out, 2017) soustředí na rozvíjení své vize sociálně kritického hororu.

Na rozdíl od Cooglera se Peele od počátku kariéry brání tomu být pouhou námezdní silou a cílevědomě pracuje na své autorské značce, zaštítěné vlastní produkční společností Monkeypaw, jež dává prostor i začínajícím afroamerickým autorům a autorkám. Do svých autorských hororů vtiskl značnou dávku afropesimismu: současnou Ameriku v nich zobrazuje jako rozpolcenou zemi dvou zcela odlišných zkušeností. Zároveň si však uvědomuje příbuznost hororu s komedií – správné načasování a jistá potměšilost jsou totiž klíčové pro oba žánry. A právě s tímto pojetím pracuje Coogler v Hříšnících, ačkoli jejich děj zasadil do třicátých let minulého století.

Prohnilé srdce delty

Dvojčata Smoke a Stack Moorové, která ve dvojroli ztvárnil opět Michael B. Jordan, kdysi opustila rodné město v deltě Mississippi, společně prošla zákopy první světové války a prací pro chicagskou mafii si vydělala malé jmění, které chtějí po návratu investovat do vlastního byznysu. Aby jejich tančírna prosperovala, potřebují během jednoho dne sehnat nejlepší kuchaře, barmany i bluesové muzikanty. Pro Cooglera je to záminka, jak nás vtáhnout do mikrokosmu sluncem sežehnuté krajiny s lány bavlníkových plantáží, halasnými černošskými kongregacemi a segregovanými městečky, na jejichž nárožích vyhrávají legendární bluesmani, zatímco místní běloši mají doma připravené bílé kápě a pro nějaký ten lynč nejdou daleko. Do dobové všednodennosti se zároveň prolamuje lidová magie s rituály húdú a kraj křižují lovci upírů z kmene Čoktů, kteří ovšem pracují pouze do západu slunce.

Coogler přiznaně odkazuje na campový film Roberta Rodrigueze Od soumraku do úsvitu (From Dusk Till Dawn, 1996), v němž dva bratři na útěku před texaskou policií uváznou v mexickém baru plném upírů. Další referencí je román Prokletí Salemu (1975, česky 1994) od Stephena Kinga, který zasadil syžet slavného Draculy do upadajícího mainského maloměsta za ekonomické krize v sedmdesátých letech. Motiv věhlasné tančírny, která nabízí nejlepší zábavu široko daleko, ale je i místem, kde rozjitřené emoce přitáhnou také zlovolné nadpřirozené síly, King ovšem zpracoval již ve svém opusu magnum To (It, 1986), kde se na masakru v baru Černý flek podílejí nejen členové Kukluxklanu, ale i klaun Pennywise.

Ideově však Hříšníci zdaleka nejvíc navazují na méně známý román George R. R. Martina Sen Ockerwee (1982, česky 2007). Martin se totiž nespokojil s pouhým přenesením upírů do Ameriky, ale stvořil amalgám vampýrské mytologie a jižanské gotiky. Upíři, kteří se vynořují z šera starobylých plantážnických sídel, bloumají nočním New Orleans a ovládají říční plavbu, jsou tu působivou metaforou otrokářství. Afroameričané, které nikdo nepostrádá, pro ně představují nevyčerpatelný zdroj síly, který musí být vytěžen. V případě potřeby se tak tukem z jejich těl přitápí pod kotli kolesových parníků, jež ve filmu působí jako plovoucí gotické paláce.

Přelstít svůj osud

Rovněž Coogler propojuje upíry s bytostně americkými mýty, konkrétně s gangstery toužícími po vykoupení a bluesmany schopnými uhranout ďábla. Smoke a Stack zapojí do svého podnikání mladého bratránka Preacherboye, jehož hudební talent přiláká trojici irských upírů, kteří si předtím, než zatnou tesáky do krčních tepen hostů, chtějí pořádně zajamovat. Promyšlenou prací s tradičními klišé upírských příběhů se tonalita těchto scén přelévá od hororu přes komickou nadsázku k sociální kritice a zase zpět.

Když se upíři se směsicí předstírané naivity a buranství doprošují vstupu do sálu, nejsou zprvu odmítnuti kvůli strachu z upírů, ale proto, že se dvojčata obávají, aby přítomnost bělochů na černošské zábavě nevzbudila pozornost Kukluxklanu. Vzájemné handrkování o to, kdo má být kam vpuštěn, případně poslán, dokresluje hravě zlověstné drnkání na banjo s popěvkem o tom, kterak irští hosté obrali hejla od prsíček po stehýnka. Hudba tady není jen prostředkem komunikace nebo vyvázání se z krušné reality, ale též portálem mezi světy. Nejde přitom pouze o překračování hranic světa živých a mrtvých, ale především o živelný průlet napříč styly, epochami a identitami.

Osazenstvo tančírny i ty, kteří je přišli zmasakrovat, charakterizuje předurčenost daná náboženským vyznáním, odstínem kůže nebo nutností žít ve stínu a vyhýbat se česneku. Láska k hudbě je naopak cosi zvnitřněného a projasňuje životy i neživoty všech. Společným „hříchem“ je pak touha alespoň na chvíli odvrhnout vnucené role, přelstít svůj osud a oddat se hédonismu. Ze spektakulárně nasnímaných hudebních scén ostatně vyzařuje až lascivní živočišnost a nespoutaná sexuál­ní energie. Zatímco v hororech zmiňovaného Jordana Peela hrdinové často uniknou zkáze jen o fous, aniž by systému uštědřili zásadní ránu, Coogler svým přeživším v závěru dopřává velkorysou, téměř tarantinovskou katarzi – příležitost zlikvidovat místní pobočku Kukluxklanu nebo následovat hlas srdce i hudby a prožít svůj život jako americký sen.

Autorka je filmová publicistka.