Kazda 2024, 78 s.
Přírodovědec, poutník a spisovatel Miloslav Nevrlý poprvé zažil pocit něčeho, co ho přesahuje, v létě roku 1955. Tehdy si o samotě v noci na Plešivecké planině v Jihoslovenském krasu přečetl ručně opsanou Sluneční píseň od svatého Františka. Tato „báseň, která již osm století ovlivňuje životy a duchovní směřování milionů lidí“, zaplašila všechny bázně, jež může mít osamělý člověk uprostřed noční přírody. „Ze slov Františka z Assisi, nejchudšího z chudých, vanula jistota, že se mně ve světě nemůže ani za noční tmy nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí.“ Františkova Píseň bratra slunce čili Chvalozpěv stvoření vyjadřuje vděčnost za „přírodní mohutnosti“, které umožňují náš život, tedy za slunce, hvězdy s měsícem, vítr, vodu, oheň, zemi, a kromě stvořitele chválí také lásku i s ní související útrapy, strasti a sestru smrt. Okouzlený autor k tomuto výčtu z pozice starého muže přidává ještě chválu času, který „odměřuje bytí sluncím, skalám, travám a ptákům“. Je to prosté a zároveň radostné vyjmenování základních věcí, jež nás obklopují a můžeme je brát jako přirozenou součást našich životů. Dozvíme se mnohé o čisté vodě a studánkách, o tom, kterak jsou lidé sedící kolem ohniště čepem, procházejícím stovkami a tisíci lety, i o svatém Františkovi jakožto patronu zvířat a přírody, ale také ekologů a lidí toulajících se krajinou. Skromnost, úcta k ostatním živým bytostem i k okolnímu prostředí, na němž jsme životně závislí, to jsou hodnoty, které nikdy nepřestanou být aktuální.