Nizozemci a jejich literatura

Hermann Wallmann, německý učitel a kritik, zveřejnil 18. března 1997 na webových stránkách Nizozemského literárního fondu esej s názvem Nizozemská literatura neexistuje. Když Wallmann píše, že spisovatel „nereprezentuje zemi, natožpak její vládu“, konstatuje tím zřejmou věc, což jsou nicméně kritici a filosofové nuceni dělat často. Ačkoli je to bezesporu pravda, mnozí autoři a autorky zároveň velice rádi přijmou od svých vlád trochu peněz za to, že jsou Němci, Nizozemci nebo Norové a napíšou něco v jazyce, který je obvykle jejich mateřštinou. Ruleta života nás nevrhá na políčko s číslem, ale do té či oné země.

Neměli bychom ale být příliš kritičtí k autorům, kteří přijímají peníze z vládních zdrojů, i když tím riskují, že se jako umělci postaví do služeb státu nebo ideologie – a to nejen v represivních režimech, ale kdekoliv, kde se morálka stává nejdůležitější součástí rovnice, které říkáme literatura.

Není to tak dávno, kdy umělci – a občas se mezi nimi našli i spisovatelé – rádi přijímali peníze od mecenášů, bohatých milovníků umění. Dnes je taková privátní štědrost vzácná, i když mecenáši umění a literatury dosud existují. A abychom byli spravedliví, během staletí bychom o spoustu uměleckých děl přišli, nebýt nadšené podpory ze strany církve. Umění se k vymazávání hříchů používá odedávna a já si vlastně ani nejsem jistý, jestli bychom se proti takovým praktikám měli stavět nebo zda je samotná snaha o vymazání hříchů z definice hanebná – vždyť jde nakonec jen o pokus, jak dosáhnout odpuštění.

Odér minulosti

Vraťme se ale na chvíli k panu Wallmannovi, který na stránkách Nizozemského literárního fondu prohlásil, že žádná nizozemská literatura neexistuje – některé instituce, alespoň ty osvícené, mají zdravý smysl pro sebeironii. Netřeba dodávat, že s panem Wallmannem souhlasím, jenže tím se náš problém neřeší.

Pan Wallmann si zřejmě uvědomoval, že něco jako širší soubor nizozemské literatury sice nejspíš neexistuje, ale jednotliví autoři jsou výrazně přítomní, a tak vyzdvihl módní i důležité autorky a autory své doby, z nichž někteří jsou dosud naživu – jako spisovatelé i jako lidské bytosti. Zmínil Harryho Mulische a Ceese Nootebooma, A. F. Th. van der Heijdena, Margriet de Moor, Adriaana van Dise, Leona de Wintera, a pak moji maličkost ve vedlejší větě, která obsahovala přívlastky „mladý a chytrý“. Věčně mladí zůstat nemůžete, ale můžete se pokusit zůstat chytří, i když to slovo zní trochu blahosklonně. Váženost je nicméně největší nepřítel umělců a stejně tak i spisovatelů, a to nejmenší, co můžete udělat, je proti váženosti bojovat, ovšem skromně a s potřebnou mírou rafinovanosti, aby se z vás nestali úplní vyvrhelové.

Pan Wallmann nezapomněl ani na belgické autory (možná bych měl spíš říct na vlámské), a také já bych je nerad opomenul: Hugo Claus, Monika van Paemel, Tom Lanoye. Přimíchal do toho pár nizozemských a belgických oldies but goodies – Louise Paula Boona, Willema Frederika Hermanse, samozřejmě i Multatuliho –, a celé to ozdobil významnými cizími vlivy nebo autory, kteří měli něco společného se svými belgickými a nizozemskými bratry. Nabokov, Charms, Jules Renard, Salinger, Thomas Mann. Komu by se nelíbilo být srovnáván s takovými velikány?

Co ale měli všichni ti nizozemští muži a ženy společného? Nic kromě svého jazyka a skutečnosti, že všichni byli patrně uznáni jako důležité hlasy v současné nizozemské a vlámské literatuře. Rok 1997 ještě není tak daleko za námi, ale je jasné, že to, co bylo tehdy pokládáno za významné, dnes často tak významné není a leccos z toho ovinula vůně minulosti, která už není živá, ale téměř mrtvá.

Národní mytologie

Organizátoři festivalu mě požádali, abych řekl pár slov o současných trendech v nizozemské literatuře, což znamená, že jsem byl poctěn úkolem pokračovat ve stopách Hermanna Wallmanna.

Je to nicméně nesplnitelný úkol, a Wallmann v roce 1997 řekl všechno, co se k tomu dalo říct: nic takového jako nizozemská literatura neexistuje, nicméně existují individuální případy, a ne všechny z těchto případů vyžadují nemocniční péči. Mohli bychom tyto případy vyjmenovat, a mohli bychom také ve dvou či třech větách shrnout jejich knihy, ale dnes nás čeká jiná práce. Je těžké stručně shrnout román, aniž bychom upadli do pastí povrchních prohlášení a zobecňování. V zájmu zdvořilosti a ze strachu, že opomenu významná jména – jinými slovy ze strachu, že bych mohl přivést do rozpaků vážené a milované kolegy –, se shrnutí jejich díla zdržím.

Hlásím se do služby s tím, že se prohlašuji za služby neschopného.

S velkou úctou zde uvádím to, co řekl pan Wallmann před šestadvaceti lety.

Ale bylo by lehkomyslné nechat to jen tak.

Rád bych řekl několik slov o literatuře obecně, o trendech v literatuře, o otázce, zda je potřeba literaturu dělit podle hranic národních států, a pokud ano, pak z jakého důvodu.

Pomáhá nám takové dělení lépe porozumět knihám, anebo je to jen nástroj (a já bych dodal, že slabý nástroj) k posílení mytologie národního státu? Žádný stát ostatně nemůže fungovat bez mýtů. Pokud platí druhá možnost, pak je autor vědomým či nevědomým služebníkem cíle, který může nebo nemusí osobně podporovat. Není to tak dávno, kdy v Evropě mladí muži umírali a zabíjeli za Boha a vlast. Píšeme pro své současné bohy, o nichž promluvím později, a pro naši otčinu?

Odněkud a odevšud

V dnešní době, na tomto světadílu, který od dob vojenských dobrodružství přerušených v roce 1945 ztratil většinu svého lesku, si ne­­jsem vůbec jistý, jestli autorky a autoři chtějí být pěšáky svých zemí, tím spíše, že už tak docela nevíme, zda potřebujeme národní státy, a pokud je potřebujeme, tedy v jaké podobě. Probíhá o tom velká pře mezi těmi, kteří se ztotožňují s Bruselem a vším, za čím Brusel stojí, a těmi, kdo v Bruselu vidí úhlavního nepřítele, zloděje suverenity evropských národů.

Řekl bych, že pro většinu zemí na evropském kontinentu, a také pro řadu dalších zemí v různých místech světa, je suverenita reliktem minulosti. To ovšem neznamená, že jsme se tím automaticky stali světoobčany, že už jsou z nás everywheres, lidé odevšud, na rozdíl od somewheres, lidí odněkud, kteří pořád ještě cítí hluboké, emoční pouto s půdou, na které se narodili. Ať už se mi to líbí, nebo ne, národní a regionální city a sentimenty existují, a někdy takové emoce přežijí i zánik státu. Vezměte si třeba Polsko, které na docela dlouhou dobu zmizelo, aby se po první světové válce zase vrátilo.

Z jedné katastrofy do druhé

Dichotomie mezi lidmi odněkud a lidmi odevšud je však umělá; většina lidí v Evropě dnes jednou nohou náleží k somewheres a druhou k everywheres. A každý, kdo někdy vyjel ven ze své komfortní zóny, ví, že není opravdovým světoobčanem.

I když předpokládám, že většina autorek a autorů by byla ráda čtena všemi lidmi na světě – což je touha, kterou sdílejí s Ježíšem –, stojí mezi touto tužbou a jejím uskutečněním praktické problémy. Jsou potřeba překlady, a vládní peníze na podporu literárních překladů přijdou vhod. Národní stát sice možná umírá, ale mnozí z nás se ukazují jako jeho věrní vojáci, dokud ovšem za tento stát nemusíme umírat. V tomto ohledu jsme všichni občany svých vlastních rakousko­-uherských říší. Neříkám to proto, že bych chtěl znít pesimisticky. Dějiny vždy znamenaly skákání z jedné katastrofy do druhé a spisovatelé vždy vynikali jak v popisech těchto skoků, tak katastrof, a leckdy v tom dokonce předčili historiky – pokud vůbec dokážeme mezi těmito dvěma profesemi rozlišovat.

Kniha, respektive román, je odněkud, odehrává se na určitém místě, v určitém čase, ale jakmile je vydána, najednou je odevšud. V ideál­ním případě se objevují různé překlady, jak kniha putuje z místa na místo, ze země do země, někdy i v doprovodu autora, jako by byla kůň a autor její jezdec.

Někdy se stane, že autor píše v naší lingua franca, a v takovém případě nemusí být překlady potřeba. Ale většinou platí, že literární dílo, které cestuje, potřebuje být překládáno. Někteří kritici – vzpomínám si na článek Tima Parkse – tvrdí, že čím konkrétněji se román soustředí na určité místo a určitou dobu, tím větší má šanci, že bude oceněn celosvětově. Spíš než kdovíkolikátý obyvatel metropole dokáže čtenáře po celém světě fascinovat křupan ze zapomenutého vidlákova. Jestli je to pravda, nebo ne, ponechme jako otevřenou otázku.

V každém případě ale neexistují žádné záruky; a většina z nás nepíše pro příští generace, ale pro zapomnění.

Zábava vyvrhelů

Z ekonomického úhlu pohledu – i tento aspekt románu musíme probrat, protože je lepší vyhnout se pokrytectví – připomíná literatura uhelný důl ve východním Německu v roce 1985. I ti, kteří nejsou s historií NDR příliš obeznámeni, tuto metaforu jistě pochopí, a doufejme, že i ocení.

V hospodářské soustavě zábavního průmyslu se z tradiční literatury stal výše zmíněný uhelný důl, a totéž lze pravděpodobně říct i o filmovém průmyslu, i když se Hollywoodu letos v létě podařilo poslat do kin dva blockbustery.

To, co jsem řekl, by nemělo být chápáno jako forma kulturního pesimismu. Právě naopak. Literatura se stane tím, čím byla, když první humanisté tajně (anebo ne zas tak tajně) opisovali své texty jeden od druhého. Kratochvílí pro malou skupinu lidí, kteří náhodou rozumějí zvrácené rozkoši ze čtení toho, co je tolerováno – především proto, že se to zdá tak bezvýznamné. Literatura by se měla znovu stát oblíbenou zábavou vyvrhelů.

Jazyk morálky

Pokud jde o literaturu jako nástroj k vyvolávání revolucí, ať už ve čtenářstvu, nebo ve společnosti, jsem ohledně její budoucnosti bezvýhradným optimistou. Nezáleží na počtu čtenářů, ale na tom, kdo vás čte. Zda takové revoluce uspějí a přinesou nějaký pokrok, to už je poněkud jiná věc. Spisovatel tu není od toho, aby zachraňoval svět, ačkoli se literatura bez špetky idealismu neobejde, tak jako je vaření bez soli takřka nemožné, ale přílišné množství soli učiní výsledný pokrm nepoživatelným.

Profesorka anglické a srovnávací literatury Amy Hungerford v sérii přednášek o Lolitě – románu, který se opět stal skandálním – řekla, že jazyk morálky je jazykem klišé. Je to závažný důvod, i když ne jediný, proč jazyk morálky v literatuře minimalizovat. Ale protože bych rád předešel zbytečným nedorozuměním, dodám, že amorálnost nepředstavuje žádnou tajnou vakcínu, která by nás před jazykem klišé mohla ochránit.

Nový důraz na morálku má různé kořeny, všechny ale pravděpodobně vedou do Spojených států, kde ostatně začalo leccos dobrého i leccos špatného. To, čemu se říká globalismus (jak jsem se pokusil vysvětlit před chvílí, také literaturu do jisté míry postihla globalizace), znamená na kulturní rovině tendenci pohlížet na USA se závistí a zároveň se znechucením. V mnoha občanech žijících mimo toto impérium je živá touha stát se Američany, a přesto se jim jejich tužba hnusí. Není touhy bez prvku zhnusení.

Literatura jako zdravověda

Medikalizace téměř všeho se stala součástí západní kultury, což se nevyhnulo ani literatuře. Abych vám stručně nastínil, jak tomuto procesu medikalizace rozumět, podělím se s vámi o krátkou anekdotu. Jeden psy­chiatr nedávno na veřejné akci prohlásil: „Nemůžu říct, že můj syn je agresivní, nezodpovědný, hlučný, protivný, nepříjemný a naprosto nesnesitelný, ale můžu říct, a sklidím za to potlesk, že můj syn trpí ADHD.“

Jinými slovy, všichni jsme se stali trpícími a spolutrpícími – soutěž v utrpení nezná hranic – a utrpení se také stalo kapitálem, stejně jako existuje kulturní a vzdělanostní kapitál.

Zdá se, že literatura je na cestě stát se odvětvím zdravotního průmyslu.

Obecně vzato jsem stoupencem laissez­-faire a myslím si, že čtenář má právo na vlastní pojetí čtení; není nic špatného na tom, když po literatuře saháme v naději na uzdravení. Pokud se však léčení a útěcha stanou hlavními úkoly literatury, čímž se role autorstva zredukuje na roli jakéhosi dalšího homeopata, možná tím ztratíme víc, než získáme.

Je jistě zcela přirozené, že literatura odráží širší trendy a že zrcadlí kulturu, v níž vzniká. Ovšem tak jako každá akce způsobuje reakci, každá kultura vytváří svou vlastní kontrakulturu, takže i medikalizace kultury a umění – tedy přesvědčení, že jsme všichni pacienti a jako s pacienty by s námi mělo být zacházeno, tato mylná domněnka, že empatie je jen lehce povýšenou odrůdou lítosti – už zároveň spěje ke svému konci, i když se možná nedožiji závěrečného dějství.

Také literatura ve svých posvátných i méně posvátných podobách byla, je a vždy bude jedním z mnoha kolbišť, kde se odehrávají mocenské boje. Jak krásným bojištěm ale literatura dokáže být! Ve svých nejlepších okamžicích jsou krásné i mrtvoly.

Autor je spisovatel.

Z angličtiny přeložil Michal Špína.