Nakladatelství Bor 2024, 84 s.
Během minulého roku vyšly Petru Šmídovi rovnou čtyři knihy, a to ve čtyřech různých nakladatelstvích. U Pomezí se jednalo o případnou volbu – novela, jejíž rámec tvoří návrat z metropole do rodného kraje, byla publikována v regionálním nakladatelství severovýchodních Čech. Pozornost „navrátivšího se historika“ se upíná k území mezi Podkrkonoším a Broumovskem, titul však má i jiné než geografické konotace – próza osciluje mezi záznamem všednodenního zmaru na periferii a potutelnými představami, které postupně gradují až do snově groteskních scén. Ani pozice vypravěče není jednoznačná. Vyjevuje se jednak jako rodák-kujón, který leccos zná a nepřikrášleným pohledem dokáže leccos vyhmátnout, jednak jako upachtěný nezaměstnaný, jenž bezcílně bloumá po návsích a zbylých pásech lesa. Všechny pomníčky a jiné relikty minulých dob jsou zde předmětem úžasu, který ale uhasíná hned poté, co se do zorného pole vecpou montovny a vyřvávající chlapecké tlupy. Jindy se imaginace neomezuje jen na vznešené momenty, duchovní konotace jsou navlékány třeba i na situaci před potravinami, když se vysedávající na lavičce mění v starozákonní proroky či debatující areopág. Ne všechny glosátorské postřehy však dosahují takové pronikavosti a někdy upadá autorův (jinak brilantně odstiňující) styl do ležérnosti. Přesto je Pomezí pozoruhodné – nejen jako obraz současného venkova, jehož pozvolný rozklad se do žádného selského povstání nepřeklopí, ale především jako tichý zápas, v němž se literatura stává poslední útěchou.