Antihrdina nové fronty

O punkové estetice i kořenech tvůrčích osobností kolem slovenské Kvlt Crew se toho za poslední léta napovídalo hodně, ale až teď se prvky punk rocku začínají plně projevovat v jejich hudbě. Pomineme­-li angažované, a přitom osobní texty, stylově se většina členů kolektivu zpočátku prezentovala především temnými trapovými tracky, na kterých byly punkové snad jen mollové harmonie a DIY produkce. I když ale svou hudbou i zjevem do určité míry navazovali na proud melancholického emo rapu, tuzemská hiphopová scéna je dlouho odmítala přijmout za své. A naopak: nedá se říct, že by Edúv Syn a jeho souputníci po přízni mainstreamu zrovna bažili.

Odkaz socka rapu

Rappeři jako Fvck_kvlt, Dušan Vlk nebo Redzed nicméně svým raketovým vzestupem ukázali, že se obejdou bez podpory rapových médií. Paradoxně právě ve chvíli, kdy jim scéna musela začít věnovat pozornost, vydávají „punkoví rappeři“ pod vlivem kapel typu Berlin Manson mnohdy spíše punkové než rapové releasy. Nejdéle odolával Edúv Syn, který se navzdory svému působení v kapelách Blind Rättvisa nebo Erika je moja s punkem nevytasil ani na svém předloňském „gendermanském“ projektu 2023, ani na loňském EP No Future, aj keď mohla by. A blížící se punková nálož se nedala vytušit ani ze singlových ukázek jeho letošního, pátého alba.

Jeho název Mrdky mrdky je to kletba! pochází od pražské rapové sestavy THC luna G, jejíž členstvo hostovalo už na předchozích projektech Edova Syna a na letošní desce figuruje ve skladbách Hey, babe! a Kletba, jejichž punková instrumentace se s genderově fluidním flow perfektně doplňují. THC luna G podobně jako Gondor Flames Label navazují do jisté míry na předchozí generaci pražského „socka rapu“. Interpreti jako Násilník (s nímž Edúv Syn nahrál track Klaxon), Edoshův kurník, Ghettoblaster nebo Hyenxxx obdobným způsobem mixovali hiphopové a punkové vlivy už v minulém desetiletí. Edúv Syn ostatně v rozhovorech přiznává, že mu byl český rap vždy bližší než ten slovenský, a odvolává se především na WWW nebo Yzomandiasovo album Yzotape (2013).

Dalším českým jménem, které se objevilo na nové desce Edova Syna, je původně ústecký Cringe Prince, který by sice mohl její punkový háv obohatit svou recesistickou kapelou Kulturní šok, ale místo toho v tracku Pes, ktorý steká, nehryzie hází rukavici všem starým rapperům. Přesto na albu nad trapovými i rovnými beaty ční punkovější podklady. Kde tedy leží hranice mezi punkem a rapem?

Kontrakulturní nostalgie

Mnozí tvůrci dnes začínají kariéru jako rappeři. Gatekeeping hiphopové scény globálně slábne, a tak se hudebníci snaží přiživit na nejpopulárnějším žánru světa a proslavit se, ale někteří se následně obracejí k jiným stylům. Přehledné dělení interpretů mezi hudební žánry dříve prosazoval nahrávací průmysl, aby mohl snáze prodávat nosiče cílovým skupinám zákazníků, ovšem algoritmy dnešních streamovacích služeb se už na žánry nespoléhají a pracují pouze s měřitelnými aspekty skladeb, jako jsou tempo, délka, harmonie, použité nástroje nebo počet slov v textu. Hudební kritika sice žánry potřebuje, ale vzhledem k jejich neustálé fragmentaci na menší a menší mikrosegmenty se nabízí otázka, jestli snaha škatulkovat má ještě nějaký smysl.

Někteří se v této situaci obracejí do minulosti – v souladu s teorií o padesátiletých nostalgických cyklech kontrakultur. Podle této teorie v každém desetiletí dochází k reflexi půl století starých „antitrendů“, podobně jako se v mainstreamu opakuje kopírování prvků z doby před dvaceti lety. V devadesátých letech se jednalo o swing revival čtyřicátých let, v nultých letech o hipstery let padesátých, v desátých letech 21. století raveři oživili drogovou kulturu hippies a ve dvacátých letech máme zjevně co do činění se zmrtvýchvstalým punkem, který se vrací v trojském koni hip hopu.

O to vyhraněnější je návrat Edova Syna k punkovým kořenům. Na novém albu zaznívají úryvky skladeb newyorských The Casualties nebo bratislavské Slobodné Európy. V posledním skitu rapper dokonce zpívá sloky písně Punk a pogo jihlavských Hrdinů nové fronty. Nejedná se o vyloženou coververzi, spíše o aluzi s pomalým postpunkovým instrumentálem. HNF přitom platili na punkové scéně osmdesátých let za kontroverzní kapelu – jejich bubeník si nechával přezdívat Naci a skupina se ve svých textech netajila obdivem k subkultuře skinheads. Příbramští E!E dokonce své debutové LP Obyčejní poserové (1988) koncipovali jako diss na HNF s intrem zachycujícím zvuk splachování nahrávek jihlavské kapely do záchodu.

Každopádně se v případě Edova Syna a HNF nejedná o tak velký přešlap, jako když rapper Samey v letošním projektu s Glebem odkazuje na otevřeně neonacistickou kapelu Zóna A. Odkaz na HNF je zkrátka potřeba brát s po­dobným nadhledem jako ostatní skity na desce. Plná sarkasmu je také skladba Nevadí mi nič, v níž si Edúv Syn utahuje z centristů. Minimálně věta „Nie som neonacista“ je nicméně upřímná. A také příznačná – po punkových hrátkách s nacistickými symboly v sedmdesátých letech mají progresivní levicoví punkeři přirozenou potřebu se vůči jakémukoli reakcionářství vymezovat. Možná i proto na tracku Tvrdí chlapci, kde Edúv Syn popisuje rvačku s „proruským týpkom, čo nosí americkú bundu“, zpívá Adam Dragunov z Berlin Manson, kterého v roce 2022 napadli ve skalickém klubu Orlovňa kvůli vyvěšení duhové vlajky.

Intimita a anhedonie

Pokud necháme stranou všechny punkové a angažované motivy, deska stejně jako veškeré předcházející projekty Edova Syna překypuje bolavou intimitou a apokalyptickou anhedonií. Za největší ránu na solar lze považovat dvojici po sobě jdoucích písní Kiss Kiss a Láska. První z nich popisuje toxickou romanci, ať už s konopím, či osobou, anebo obojím, a následuje epifanie ještě toxičtějšího vztahu, která hýří obrazy jako: „Na lásku máme vyhradený priestor / oblepený policajnou páskou.“ Nad tracky se vznáší temný mrak probdělých nocí a kalných jiter za zvuků dunivých techno beatů.

Nejúspěšnější skladbou alba je RIOT, na čemž nese podíl nejen hostující Fvck_kvlt, ale i koncertní potenciál nahrávky. Možná právě v tom spočívá pojítko mezi punkem a současným hip hopem: ve schopnosti provokovat, ale také rozhýbat publikum. Ať už tomu říkáme „pogování“, nebo „moshování“, záměr se nikterak neliší, a není se tak co divit, že si dnešní rappeři mohou připadat jako punkové hvězdy. Ke konci desky Edúv Syn ve skladbě Ale tu je skládá lehce subverzivní hold berlínskému technu i zcela upřímnou poctu nedávno zesnulému slovenskému malíři Eriku Binderovi, jehož výtvarná tvorba Mateje Mysloviče jako studenta malby zřejmě ovlivnila. Zkrátka, na žádné z dosavadních nahrávek nedával Edúv Syn své vlivy na odiv tolik jako na této.

Autor je překladatel.