Dva miliony lidí v kleci

Jak vnímáte premiéru vašeho filmu na festivalu v Cannes v době, kdy Izrael pokračuje v útocích na Pásmo Gazy?

Nejedná se o nějaký nový plán, je to stará strategie Izraele, jak donutit palestinské obyvatele k odchodu. Už v roce 2007 Izrael oficiálně rozhodl, že Gaza je nepřátelským územím a její obyvatelstvo nepřátelskou entitou. Už od té doby je Gaza vystavená obléhání a mnoha smrtícím útokům, ne až od 7. října 2023. Izrael sice tvrdí, že se nejedná o válku, ale jen o obranné útoky a obléhání. My to ale vnímáme jednoznačně jako válku. V tuto chvíli izraelská armáda Gazu likviduje, srovnává se zemí – a celý svět se na to dívá. Přitom Palestina a její obyvatelstvo mají dávnou historii. Dnes se na ně bohužel kvůli mezinárodní pozici Izraele často hledí, jako by se nejednalo o lidské bytosti. Izrael se vždy mohl bránit sám. Palestina takové postavení nikdy neměla.

Je pro vás premiéra na nejvlivnějším filmovém festivalu na světě zadostiučiněním?

Ano, náš film byl představen před ohromným publikem. Není to pro nás nějaké vítězství, ale ubezpečilo nás to v tom, že přece jen máme nějaká práva. Že si nás někdo všímá. Je pro nás podstatné ukázat životy lidí v Gaze. A zejména mluvit o své zemi, jak vypadala před genocidou, která se právě teď děje. Díky filmu může svět znovu přemýšlet o postojích obyvatel Gazy a dívat se na ně jinak.

Mluvíte o svém filmu jako o temné komedii. Proč právě tento žánr?

Je temná jednoduše proto, že život v Gaze je temný. Dva miliony lidí žijí v kleci. Lidé nemohou dýchat, jsou obklíčení, mají minimum lidských práv. První, o čem po říjnu 2023 ­Izrael rozhodl, bylo uzavření dodávek elektřiny a vody do Gazy. A přerušil i internetové spojení. Jako byste byli ve vězení – nebo prostě pod dohledem okupantů.

Použili jste i záběry s Donaldem Trumpem a zazní i jeho názory na Gazu. Bylo potřeba, aby se to ve filmu objevilo?

Film vznikal před genocidou. Důležité ale je uvědomit si, že ani tehdy lidé v Gaze nežili normální život a v podstatě věřili tomu, co se vysílalo v televizi. Proslov prezidenta Trumpa přišel asi rok a půl poté, co začala genocida. Trump je nejmocnějším mužem na světě – a nejenže akceptuje, že jsou děti zabíjeny ve školních třídách či na dvorech, protože se někdo domnívá, že v okolí je terorista z Hamásu, ale přijde s řešením udělat z Gazy riviéru tak, že se tamní obyvatelstvo prostě přemístí jinam. Lidé v Gaze se dívají na televizi a vidí, jak o nich rozhodují ti druzí. Jak jim říkají, co si mají myslet, jak se mají chovat, kde mají žít. Trump je v naší komedii vtipem sám o sobě. Svět se dívá na Gazu a rozhoduje se: pošleme tam tuhle, nebo tamtu vakcínu, takové, nebo jiné množství jídla? Svět se dívá, jak jsou zde lidé masakrováni izraelskou armádou, ale nikdo se jednoznačně nepostaví proti genocidě.

Proč jste zvolili žánrový, zdánlivě pohádkový název Tenkrát v Gaze?

Obdivujeme filmy Sergia Leoneho a dalších tvůrců, kteří nás velmi ovlivnili na začátku naší kariéry. Snili jsme o tom, že jednou natočíme western – ale western v Gaze, kde budou hrát obyvatelé Gazy. Western z prostředí, které je lidem neznámé.

Westernově jsou laděné i jednotlivé role. Hodný prodavač kebabu, zlý dealer a padoušský policajt…

Chtěli jsme vytvořit klasický westernový trojúhelník: hodný, zlý a nakonec ten ošklivý. Tyhle postavy by mohly žít v podstatě kdekoliv na světě. Ale tady zastupují do jisté míry podstatnou část mladé generace Palestinců. Chtěli jsme pomocí westernových postupů představit podmínky, v kterých lidé v Gaze žijí. To znamená ukázat lidi, kteří už nemají žádné možnosti, žádnou možnost volby. Jediné, co jim zbývá, je spolehnout se sami na sebe. A takové jsou i naše postavy.

Jak vznikal scénář?

Víte, my jsme nestudovali filmové školy, takže naše snímky jsou hodně postavené na našich pocitech a vzpomínkách. Z toho vycházíme i při výběru lokací. Při psaní scénáře jsme se inspirovali vzpomínkami na rodinu, přátele, sousedy. Vycházíme ze skutečných osudů. Chtěli jsme se vyhnout klišé, a tak jsme zvěčnili reálné lidi, jejich sny a touhy. Samotnou přípravu jsme si dost užili, všechny dekorace jsme vytvářeli sami, protože víme, jak to v Gaze vypadá. A právě to jsme chtěli ukázat, do detailu.

Kde jste film natáčeli a kde jsou dnes herci z vašeho snímku?

Ve filmu vidíte místa, která byla ­zničená, vybombardovaná. A lidi, kteří byli zabiti. Genocida ničí vše: sežehne místa, lidi a nakonec i vzpomínky. Proto i ten název na způsob „bylo nebylo“. Na snímku jsme začali pracovat zhruba před deseti lety, v době, kdy jsme ještě dělali na našem předchozím titulu Gaza, mon amour, ale natáčení se velmi protáhlo. Na začátku října 2023 jsme nicméně měli všechno připravené. Slavili jsme. A pak se stalo, co se stalo. Došlo nám, jak beznadějná ta situace je – v Gaze se prostě nedalo vydržet, ale uprchnout se také jen tak nedá.

Bylo to tak vždycky?

Pamatuji si na Gazu kolem roku 2000, tehdy to bylo skutečně krásné místo, lidé byli plní naděje. Po roce 2007 ale už v nic nevěříme. Lidé jsou vystavení dalším a dalším útokům – v roce 2012, 2014, 2019, 2021, 2022. A pak genocida, na niž se celý svět jen dívá. V Gaze mám rodinu, jsme ve spojení. Mám tam i jednoho bratra. Chtěl by se věnovat animovanému filmu, jeho snem je odejít z Gazy, ale v tuto chvíli nemá žádné výhledy, nemá nic. Jak dlouho to bude pokračovat? A kam až to může zajít?

Festival v Cannes letos předsedkyně poroty, francouzská herečka Juliette Binoche, zahájila přednesem jedné z básní zabité palestinské fotografky Fatmy Hassony, jejímuž osudu se věnuje snímek Put Your Soul on Your Hand and Walk režisérky Sepideh Farsi. Jak vnímáte tuto poctu?

Samo o sobě je to jen gesto. Je potřeba pochopit, že jde o otázku humanity, ne o politiku nebo nějaké proklamované postoje. Není to ani otázka umění, ale zkrátka a jednoduše lidskosti. Už téměř dva roky upozorňujeme na probíhající genocidu. A až doteď jsme se museli cítit jako ti, kdo jsou vinní. To je nelidské.