Řada společenských vědců se dnes zamýšlí nad tím, jakým způsobem se v poslední dekádě proměnil pravicový populismus. Ukazuje se, že populisté stále sázejí především na emoce, které rozdmýchávají ve jménu lidu, jejž hodlají zastupovat. Jakou roli v tom hraje populární hudba coby jedno z „nejemocionálnějších“ médií?
Nad tím, jaké jsou hlavní rozdíly mezi současnými pravicovými populismy, vzývajícími národ, patriarchát, podnikatelského ducha a nezřídka i rasu, a historickými formami fašismu či jejich předobrazy, si lze lámat hlavu donekonečna – a zpravidla to ničemu nepomůže. Uplynulou dekádu poznamenal posun od dominantního chápání populismu jako svébytné politické formy, založené na silném vůdci opírajícím svou moc o podporu „lidu“ a rozšířené především v Latinské Americe a jižní Evropě, ke zcela jinému pojetí v zemích globálního Severu. Vůdcové sice zůstali, ale zatímco dříve se různí populisté vymezovali především proti technokratickému elitářství a nadnárodnímu kapitálu, nyní je populismus vnímán především v propojení s xenofobií ve všemožných odstínech. Se zhnědnutím termínu – jenž připomíná amébu obdobně jako populistická praxe sama – se zároveň objevilo několik způsobů, jak současné populismy zkoumat. Ponechme teď stranou přístupy, které se snaží různé …
