Přeložil Vladimír Piskoř
Paseka 2025, 224 s.
První kapitola knihy finské spisovatelky a literární vědkyně Iidy Turpeinenové je věnována objevitelské výpravě kapitána Vituse Beringa, který z pověření cara Petra I. Velikého prozkoumal arktické pobřeží Sibiře a objevil námořní cestu na Aljašku. S titulní „sirénou“ se setkáváme při návratu z Aljašky na Kamčatku. Přírodovědec Georg Steller tehdy poprvé popsal korouna bezzubého, až desetimetrového savce, který žil v mělkých vodách a jeho maso a tuk zachránily životy ztroskotaných námořníků přezimujících v nehostinných podmínkách dnešního Beringova ostrova. Toto mírné zvíře bylo vyhubeno pouhých sedmadvacet let po objevení člověkem a děj knihy se odvíjí kolem osudů kostry této „mořské krávy“, která se nachází v helsinském přírodovědném muzeu. Příběhy konkrétních lidí se přitom protínají s dějinami vědy. Z melancholické perspektivy antropocénu je zde popsáno poznávání nových krajin, klasifikace přírodnin i vyměřování světa spojené s jeho odkouzlováním. Představa přírody ovládnuté „pánem tvorstva“, jenž stojí na vrcholu evoluční pyramidy, se v okamžiku, kdy se v našem slovníku v souvislosti s komparativní anatomií objevilo slovo „vyhynutí“, začíná měnit v elegii. Evropan nakazil svět účelným myšlením a pokrokem – neboli proměňováním přírody v peníze. Dobrodružné objevování přírody tak končí drancováním a pleněním, jež v důsledku ohrožují samo lidstvo. Příznačný je závěrečný dodatek, v němž autorka děkuje stovkám tvorů, kteří byli prohlášeni za vyhynulé během psaní její knihy.