Na univerzitách i v oblasti vědeckého bádání jsou – často normativně – uplatňovány časové režimy vyžadující rychlé tempo a předepsaný rytmus práce. O tom, jak tyto požadavky uvést do souladu s dalšími temporalitami akademického života, jsme hovořili s rakouskou sociální vědkyní Ulrike Felt.
Ve své nové knize Academic Times se zaměřujete na chronopolitiku ve výzkumu. Mohla byste rozvést, jak k této problematice přistupujete?
Snažím se poukázat na to, jak jsou životy lidí pracujících v akademické sféře, ale i sama produkce vědění ovládány časovými režimy. Pojem „režim“, jak jsem jej uchopila, obrací pozornost k institucionálním dimenzím vědy, k osobám, které je nastavují, k mýtům a ideologiím, jež tito lidé prosazují, a k cílům, které si kladou. Jde mi rovněž o preskriptivní povahu těchto režimů, která je utvářena a vynucována prostřednictvím institucionální praxe, a o jejich moc uplatňovanou právě pomocí temporalit.
Středobodem těchto režimů jsou takzvané generátory času, tedy mechanismy určené k zavádění závazných časových nároků, strukturování rytmů či rychlostí a standardizaci temporalit na základě dané institucionální logiky. Jedná se o projektové struktury, grantové cykly, očekávané množství publikací, normativní směřování akademických …
