Ilustrace Kristina Láníková
Není nic staršího než mediální pravdy. Třeba hned ta nejproslulejší, snad čapkovská, o tom, že není nic staršího než včerejší noviny. Dnes totéž platí už o novinách dnešních, i o těch zítřejších, a to už ve chvíli, kdy zprávy letí rotačkami nebo se chystají k publikaci na internetu. Odkaz na facebooku je ve vteřině prastarý. Imploze času do věčné přítomnosti, do okamžiku okamžiků, vytvořila svět, v němž „teď“ zabírá prostor všemu minulému a budoucímu. Čas není, rozpadl se a my žijeme v době nového bezčasí, kterou filosof Vilém Flusser tak pěkně nazval „postdějiny“.
Okamžitost, bodovost času znemožňuje myslet kontinuitu či trvání, řečeno s Bergsonem. Jsme samozřejmě dál schopni v daném bodě rekonstruovat minulost a rýsovat budoucnost, vytvářet minulé i budoucí konfigurace světa, ale nejsme s to je myslet jako něco trvajícího. Umíme čas rozřezat na kousky, ale už ne ho složit, jakkoliv okamžitě konfigurované mozaiky takovou iluzi vytvářejí. Flusserovský pojem „postdějiny“ neříká nakonec nic jiného, než že v nekonečné přítomnosti všeho neexistuje nic, co by trvalo, co by se dělo či odvíjelo, neboť každá konfigurace „teď“ se rozpadá a okamžitě mizí. Odtud paradox fenoménů, jako je FOMO, tedy strach, že nám něco uteče a budeme out. Jak ale může něco utéct, když neteče, neodvíjí se, neutíká vlastně nic?
Mediální krajina, z níž primárně čerpáme poznání a skrze niž vnímáme svět, se už dlouho utváří jako postdějinná. Vládne jí paradox – nespojuje se v ní nic, protože je možné spojit cokoliv s čímkoli. V honbě za okamžikem nám uniká dění a s ním fenomény, které bychom mohli spatřit jedině díky časovému zpoždění. Jenže na zpoždění není čas – pokud tedy nejezdíte vlaky, které se zdají být ideálním prostorem pro návrat z bezčasí k času dějin, v nichž zůstává nejen čas na vyjevení fenoménů, ale i na přemýšlení. Ekonomizace času je jinak neúprosná.
Propadání se do „teď“ je mediální diktát, bič, který si média upletla sama na sebe. Má to samozřejmě i své výhody, pořád se dá něco dělat, něco medializovat: zapisovat, nahrávat, natáčet, psát. Každá vteřina je zachytitelná a nabitá potenciální „informační explozí“. Jen je třeba okamžik správně vytěžit, namnožit do celé série dalších nabitých okamžiků. Medialita je jako opíjení se vlastní schopností opulentního zpravování. Propadnutí okamžitosti přitom přináší uklidnění a neurózu zároveň. Uklidnění z vlastní moci nad časem, který dokážeme polapit; neurózu z toho, že sotva jsme se pevně chytli, už musíme lovit jiné okamžité zajištění.
Má to samozřejmě i své psychologické dopady na lidi, kteří medialitou žijí, což jsme dnes všichni, platí-li teze Nicklase Luhmanna, že svět vnímáme a poznáváme jen skrze masová média, nebo Flusserova teorie mediálních aparátů, do nichž sice nevidíme, neboť jde o černé skříňky, ale ochotně sloužíme algoritmům tohoto stroje na „falešné vědomí“ (které vlastně už ani není falešné, protože žádná „pravá“ realita neexistuje). Medialita vnímaná jako posedlost okamžitostí je dnes největší globální organizací společností, jež se stále častěji projevují jako osamělé davy specifického druhu. Zdá se, že jediné, co v takovém prostoru nějakým způsobem trvá, je právě figura jedince, který v sebezrcadlení získává jistotu své existence. Jde o narcistní obrat, který se mimo jiné projevuje tím, že už není důležité, co a jak se sděluje, nýbrž kdo a jak to prezentuje. Podobně jako ve filmu hraje herec, ne scénář nebo režie, v mediální sféře „in-formování“ nehrají forma a obsah zprávy, nýbrž postava funkcionáře informačního aparátu, který se stává mediální hvězdou. To na něj je upřena pozornost, to on se stává zdrojem důvěryhodnosti.
Jestliže se společný život v medialitě postdějinného typu programově soustřeďuje na energetický náboj okamžiků, sbíraný jako lahodný a opojný selfie nektar, projevuje se to pochopitelně i v politice, která používá k sebeprosazení stejné metody a postupy. Politik a novinář jsou funkcionáři stejného aparátu, jejich čas je časem okamžiků, které jsou tak rychlé, že je sotva vidíme, a proto se musí neustále opakovat, aby zanechaly alespoň prchavý dojem reality. Zatímco dějiny se živí představivostí a vizemi a stále ještě vycházejí ze skutečnosti, kterou chtějí tvarovat, flusserovské postdějiny živí ryzí fantazie, která takový vztah překračuje. Politika se mění v produkci fantazmat, jež osamělé davy nepřesvědčují, nýbrž svádějí a spojují jako vyznavače nových kultů. To vše radikálně mění i čas politiky, která je najednou více mediálním kouzlením než politikou. I čas politiky se musí přizpůsobovat tlaku mediálního okamžiku. Rozhodovat se musí ihned. Na politiku – ve smyslu rozvíjení plánů, strategií, zákonů a diskuse nad tím vším – není čas.
Není ovšem vyloučeno, že boj o zachování (liberální) demokracie je v nejhlubší vrstvě osudově propojen s jiným chápáním času. Udržet demokracii by pak znamenalo zachovat koncept dějinného času, což je ale v době postdějinné sotva možné. Anebo by se aparát mediálního fantazírování, který se žene politickou krajinou jako kombajn, dal aspoň na chvíli zastavit a nějak přeprogramovat? Těžko tomu věřit, koneckonců aparát není jedna mašina, nýbrž komplexní systém. Svobodný v něm může zůstat jen ten, kdo je schopen oddělovat mediální hlušinu od skutečných in-formací. Svoboda má pořád šanci, ale chce to najít (si) čas, odpoutat se od okamžitosti. Najít si čas na svobodu.
Autor je publicista.