V červnu si připomínáme výročí řady poválečných masakrů spáchaných na německých obyvatelích českých zemí. Jak s touto problematickou a dlouhodobě zamlčovanou kapitolou naší historie souvisí neochota tuzemské společnosti a její politické reprezentace reflektovat zločiny páchané izraelskou vládou v Gaze?
Připomínka osmdesátého výročí konce války se v části českého veřejného prostoru redukovala na otázku, zda nás Rudá armáda skutečně osvobodila. Kromě skutečnosti, že se po válce prostor střední Evropy stal vnějším sovětským impériem, se zhusta argumentovalo násilným chováním rudoarmějců. Sovětští vojáci však nebyli jediní, kdo se na našem území při osvobozování a po něm dopouštěli zločinů a zvěrstev. K řadě nejhorších masakrů došlo teprve po skončení války a jejich pachateli byli českoslovenští občané. A nejednalo se přitom jen o bezprostřední akty pomsty na představitelích německé okupační moci a kolaborantech, k nimž docházelo v květnových dnech v ulicích českých měst. Šlo o projevy kolektivní krvežíznivosti, které nicméně byly nemalou částí národa vnímány jako spravedlivá odplata – byli to přece Němci, kdo začali válku, popravovali české studenty a vyhladili Lidice a Ležáky.
Vaše násilí, naše násilí
Pomsta Čechů na česko-německých civilistech byla …
