Prognóza s nejistým koncem

Prvním textem sbírky Vzteklina Apoleny Vy­­­bíralové není báseň, ale příjmová zpráva o pacientce nakažené vzteklinou, která má „dásně pořezané od slov“. Prognóza je fatální. V podobně drasticky expresivním duchu se nese celá první část knihy, nazvaná příznačně „vztek“. Dominují jí obrazy destrukce: nervy napadené virem, prsty odřezané pilníkem, rozbité talíře. Motivy ničení se střídají se zoufalou snahou o záchranu – zde ještě druhého, nikoliv sebe sama. A tak se jizvy sešívají, talíře slepují, prsty znova přidělávají. Úsilí se však zdá být marné. Dva hlasy, na stránkách sbírky barevně rozlišené, které nám zprostředkovávají mužskou a ženskou perspektivu, se nikdy neprotnou v opravdovém dialogu. Jde o oddělené výpovědi, přestože hovoří o tomtéž: o společném vztahu. Ten je silně ambivalentní – kousance nakonec olíže ten, kdo je způsobil.

Do hor nebo do snů

Ve zbývajících dvou oddílech „do hor“ a „do snů“ jsou hlasy rozděleny. S přihlédnutím k mottu „Kdo může, utíká do hor nebo do snů“ se tak nabízí číst sbírku procesuálně, jako záznam o postupném vyrovnávání se vztekem. Útěk provází i proměna motivů: tělo, stěžejní pro první část, postupně mizí, doslova sublimuje: „skoupá na slovo hubneš / rychle / jsi tenčí a tenčí / jako televize“; „ztratil jsem tě v mlze / za andenskými horami“.

Pokud lze v souvislosti se sbírkou hovořit o jakémsi emancipačním procesu, pak vrcholí v jejím závěru, kde se proměňuje samotné jádro výpovědí: druhou osobu nahrazuje první, „já“ stojí poprvé ve středu pozornosti: „vsadila jsem všechny svoje úspory / na jednoho koně / aktuální stav závodu / odhaduji z křiku / ostatních návštěvníků / je to věc víry / až když mi sundávají / klapky z očí všímám si / že otěže mám na sobě / celou tu dobu / já“.

Sbírka čtenáře nekonejší. Jak připomíná zcela poslední báseň, cíl cesty je nejistý: „říká se že člověk má tendenci si pamatovat / jak věci skončí / jenže to vám právě neřeknu“. Mnohem podstatnější se zdá být zahájení celého procesu. Ten přitom není jednoduše lineární: určité obrazy či verše se navracejí, vzpomínkám a cyklení lze uniknout jen těžko.

Mezi patosem a brutalitou

Skutečnost, že se jedná o debut, je znatelná minimálně. Někdy se autorka sice nevyhne klišé či triviálním pointám („černá bez tebe je / mnohem míň barevná než / černá s tebou“), ale to jsou výjimky. Jako celek je Vzteklina obdivuhodně kompaktní, sbírkou prostupuje jasná vize, která funguje jako její organizující princip. Soudržnost básní je navíc posílena vizuálně, ať už se jedná o barevné rozlišení textů, či využití kaligrafické tradice. Snad i díky důrazu na samotné sdělení se na jazykové rovině Vybíralová povětšinou nesnaží překvapovat, tíhne k prostým, jednoduchým výpovědím. Občasné slovní hříčky pak nejsou banální a samoúčelné. Těch pár, co se objeví, se do čtenáře skutečně zakousne: „po cestě míjím osadu mlčenlivých / na několik týdnů jsem / jedním z nich / po večerech sedáváme / kolem ohně ohne / worte / když jsme jako malí / říkali slova pořád dokola / rychle přestala dávat smysl“.

Slavný mexický film Amores perros (2000) se do češtiny překládá jako Láska je kurva, doslovný překlad by však zněl „Psí lásky“. Vzteklina výstižně ukazuje dvojznačnost takového citu: jímavou slepou oddanost střídají vyceněné tesáky obalené smrtícími slinami. Tato poezie rány neléčí, spíš se v nich surově rýpe ve snaze vyčistit je od nákazy. Výsledkem je silná sbírka, které se daří balancovat mezi patosem a brutalitou.

Autorka je komparatistka.